Člověka nic nezastaví

- První transplantace lidského srdce v roce 1967 si vynutila změnu definice smrti a vůbec převrat v medicíně. Z přednášky na toto téma, kterou dostala za úkol od svého nadřízeného mladá imunoložka, nakonec vznikla kniha Rub života, líc smrti. A u etických otázek smrti, umírání, nemoci a léčby už Helena Haškovcová zůstala.

V knize Lékařská etika říkáte: "Lidé se pravděpodobně nikdy nebáli smrti tolik jako dnes." Myslíte si, že to souvisí i s tím, že zpravidla umírají za plentou, v cizím prostředí nemocnice a sami?
Zlidštit konec života, vrátit umírajícího domů k rodině, to je v poslední době často diskutované téma. Ale věřte, že domácí umírání si idealizujeme: všichni lidé ani dřív neprožívali své poslední dny doma na posteli, obklopeni láskyplnými a pečujícími příbuznými. Právě důvod, že velmi mnoho lidí umíralo nedůstojně, ve špíně, pod mostem, bez pomoci i bez základní ošetřovatelské péče vedl moudré lidi k tomu, aby budovali špitály, azylové domovy. A tam poskytli všem alespoň čisté lůžko, teplo, jídlo a základní péči.

Jenže dnes umírají v nemocnici i ti, kteří rodinu mají. Není pak přece jen lepší, aby umírali mezi svými než obklopeni chladnými profesionály?
Něco na tom lepšího je, něco ne. Jestli existuje nějaká cesta, jak dál, tak je to ta zlatá střední. Jinými slovy - buď pošleme umírajícího člověka domů, ale za ním i dostatečný počet profesionálů, neboť dnes ho již nemůžeme nechat samotného se zaměstnanou a bezradnou rodinou, nebo necháme umírajícího člověka v instituci, ale otevřeme brány nemocnice a přizveme tam ke spolupráci rodinu.

Souhlasíte však s tím, že si u nás pacienti často připadají jen jako "materiál", jako tzv. technologický problém - a nikoli jako živý člověk, který potřebuje také lidský kontakt, informace, účast?
Po druhé světové válce se zrodil koncept vítězné medicíny. A přiznejme této chladné medicíně obrovské zásluhy za záchranu mnoha lidských životů, které předtím neměly šanci. Ale moderní člověk dnes dlouho stůně a pomalu umírá, proto potřebuje nejen zachránce, ale také laskavé pečovatele. Větší místo proto musí dostat i paliativní neboli útěšná medicína, která má zlidštit nesnadné umírání, zbavit nemocného bolesti, poskytnout útěchu, laskavý doprovod... Pravda je, že to mnozí profesionálové zatím podceňují. Sladit vítěznou i útěšnou medicínu tak, aby na sebe navazovaly, aby byly vnímány jako rovnocenné, to není jen otázka naší, ale vůbec celé vyspělé medicíny ve všech zemích.

K čemu tedy budoucí české lékaře v hodinách lékařské etiky vedete?
Dám vám příklad: Někdo se domnívá, že interrupce je nemravný čin, někdo se domnívá, že je to řešení přiměřené určité nouzové situaci a nehledí na to tak ostře. To je právo každého. Ale medik, budoucí lékař, může mít sice vyhraněný názor na dilema typu interrupce, ale musí si ještě navíc být vědom, že právě člověk, s nímž jedná, může mít opačný názor, musí tedy znát argumenty protistrany a podle toho korigovat své jednání. Citlivost k druhému člověku, k jeho problémům - třeba o tom vedeme řeč se studenty na seminářích a přednáškách.

Vy neučíte jen budoucí mediky, ale také mladé teology na evangelické teologické fakultě.
Mravnost se netýká jenom lékařů, i když tady je vypjatá. Absolventi bohosloví rovněž půjdou - a již chodí - do zdravotnických nebo sociálních zařízení a budou poskytovat pomoc především v oblasti duchovní, budou naplňovat právě ty potřeby, na které vítězná medicína zapomíná.

Myslíte si, že potřeby lidí na konci života jsou bez ohledu na jejich vyznání stejné?
Valná část našeho obyvatelstva - zdá se, že víc než polovina - se nehlásí k žádné víře. Avšak každý, kdo je v těžké situaci, na pokraji smrti, bez ohledu na víru potřebuje blízkost druhého člověka, touží rozmlouvat o tom, co se mu stalo, proč se mu to stalo, jak má změnit svůj život, jak se má vyrovnat se ztrátami. Ostatně, účast a pochopení potřebují i blízcí nemocného či pozůstalí. Ne nadarmo Světová zdravotnická organizace definuje zdraví jako stav biopsychosociálního blaha a v posledních letech se dodává i - spirituální pohody.

Kdo tedy má nemocnému takový rozhovor poskytnout? Lékař? Psycholog? Teolog?
Způsob pomoci je různý. Ideální samozřejmě je, když za věřícím pacientem přichází člověk stejně smýšlející nebo naladěný na stejnou vlnu. Ale z praxe vím, že pod tlakem nemoci každý pacient vítá jakýkoli kvalifikovaný rozhovor a osobní přesvědčení nebo víra jednotlivých aktérů rozhovoru ustupuje do pozadí. Ostatně, být teologem nutně neznamená být věřícím - podmínkou studia teologie totiž není víra, ale zájem o duchovní rozměr života.

Pozorujete ve vztahu pacient - lékař více otevřenosti než dříve?
Určitou dobu panovalo - a to všude - přesvědčení odborníků, že je nemravné sdělit pacientovi pravdu zejména v případě, kdy se neočekává ani vyléčení, ani vylepšení. Skutečný zdravotní stav se umírajícím zamlčoval. Tato praxe dnes není udržitelná z prostého důvodu - vítězná medicína je dnes vítězná pouze jako týmová práce. A jestliže se o pacienta stará tým lidí, těžko budou všichni říkat totéž, těžko udržíte nepravdu. Mám-li to říci natvrdo, tak dříve se víc lhalo a teď se víc s pacientem hovoří. Ale i přes obrovský posun k pravdě si odborníci stále kladou otázku, co je vlastně lepší. Nedávná konvence o biomedicíně, kterou náš stát též podepsal, jednoznačně říká: každý člověk má právo na informace o svém stavu - a každý člověk má také právo na tyto informace.

K čemu se přikláníte vy osobně?
Vycházím z toho, že pacient má právo vědět, jak si na tom stojí, a vím, že je nesmírně důležité, jak pravdu sdělit. Pravda o závažném stavu nikoho nepotěší, člověk pláče, je nešťastný, někdy ji odmítá. Vychrlit na někoho, že má tu a tu závažnou nemoc, a odejít - to pokládám za nemravnost! Ale přitakat člověku na jeho skrytá tušení, sdělovat pravdu po kapkách - to je možné a nutné. Je věcí lékaře, aby nemocnému popsal, co bude dál, jaké jsou možnosti léčby, jaké vyhlídky a měl by mu dát naději, protože ta existuje vždy.

Pro moderní medicínu je typický rozpor: jsou stále dokonalejší metody, léky, přístroje, ale stojí tolik peněz, že se na všechny nedostane... Komu ano, komu ne? Kdo a jak má rozhodnout?
To je problém ekonomický i etický číslo jedna a nikdo na světě nezná recept, jak jej vyřešit. Od vědce k pacientovi je dlouhá cesta. Jak nový lék či metodu dostat co nejdřív k co největšímu počtu lidí? Když byl objeven způsob, jak vyrobit lidský inzulin, řeklo se: Ta firma, která bude schopna pořídit jednu dávku inzulinu za ekvivalent jedné marky, dostane zpět zaplacen vývoj léku a distrubuci. A zvládly to hned dvě. Tím chci říct, že ekonomickými nástroji se dá mnohé popohnat, zpřístupnit co největšímu počtu nemocných. Ale problém, komu ano - komu ne, není jen otázkou peněz. Je rozdíl, když vás chytne infarkt ve městě blízko nemocnice, anebo v lese na houbách. Je rozdíl, když vás odvezou na špičkové pracoviště, anebo do malé nemocnice. Proto zcela odpovědně a vážně říkám, že k ideálu spravedlnosti se můžeme přiblížit, ale nikdy ho nedosáhneme.

Měl by mít člověk možnost připlatit si na lepší materiál, modernější metodu, drahý lék? Jak se na to díváte z hlediska etiky?
Dnes se mluví o tzv. standardech, to znamená o takovém množství péče a lékařského ošetření, které by měly být na celém území státu dostupné komukoli a kdykoli. Je-li splněn tento předpoklad, pak můžeme mluvit o nadstandardu. Nechť si pacient zaplatí lepší pokoj, televizi a jídlo třeba na stříbrných podnosech. Ale jestliže má někdo zánět slepého střeva, musí být odoperován. U stomatologa mohu mít plombu obyčejnou, anebo si připlatit na neobyčejnou - proč ne, ale jde o to, aby i ten člověk, který nemá peníze, dostal plombu, která je funkční - to je mravné.

Je mravné, aby lékaři udržovali týdny či měsíce na přístrojích člověka, jenž by byl jinak mrtev?
Mnoho lidí je u nás zachraňováno tímto způsobem, což je v pořádku, protože jejich stav se může stabilizovat, může dojít k překvapivému zvratu nebo prostě může prožít ještě pár dní v relativní pohodě nebo bez bolesti a zaplaťpámbu za ně. Ale také se stává, že je tímto způsobem jen odložena smrt, že by ten člověk, nebýt medicíny, dávno umřel. Právem si odborníci i laici kladou otázku, jestli cena, kterou za to zaplatíme - to znamená velké utrpení i velké náklady - je přiměřená. Jestli by vlastně nebylo lepší, kdyby medicína neintervenovala. To samozřejmě navozuje úvahy, kdy ukončit léčbu, která je marná.

Myslíte, že by do této úvahy měly patřit i začátky života? Vždyť lékaři zachraňují nedonošené, někdy i velmi postižené děti, kterým by příroda nikdy nedovolila přežít?
Za dob mých studií byl porod dítěte menšího než než kilo dvacet veden jako potrat. Dnes je docela dobře možné zachránit osmisetgramové dítě. Ale když je možné osm set gramů, proč ne 770 a proč ne 740... A tak to jde pořád níž. Už byl v inkubátorech vypiplán i plod o hmotnosti čtyři sta gramů a dnes je to čiperná holčička. To je samozřejmě úžasné, na druhé straně je známo, že děti s extrémně nízkou porodní váhou mají často zdravotní komplikace. Máme je zachraňovat, či nemáme? Máme-li techniku, tak to dělat musíme. Ale nemáme ji všude! Vidíte, zase jde nejen o otázku etiky, ale i o peníze.

Lékaři ovšem řeší i etické otázky, které se zatím pacienta netýkají, ale pro člověka jsou osudové: klonování, manipulace s geny...
Je mnoho technik, které finálně mohou pacientům velmi pomoci - o tom není sporu. Ale mohou mu také ublížit, a to nejenom jednotlivci, ale lidstvu jako celku. Jsme první generace, která je schopna manipulovat s genomem a nikdo neumí odhadnout rizika a dopady. Tady je opravdu na místě otázka, zda smíme dělat všechno, co umíme, zda se přírodě příliš nepleteme do řemesla. Zatím panuje shoda v jediném: člověka klonovat nebudeme.

Myslíte, že to vědce zastaví?
Nemyslím - přes všechny konvence a dohody k tomu nepochybně dojde. Analogickým příkladem je technika výroby lidského inzulinu. Vědci začali v sedmdesátých letech s pokusy, jak do jádra buňky bakterie Escheria coli vsunout genetickou informaci, aby byla nucena vyrobit lidský inzulin. Vzhledem k tomu, že šlo o dost riskantní a nebezpečné pokusy, podepsalo více než třicet nositelů Nobelových cen memorandum s výzvou pozastavit na dva roky tyto pokusy a věnovat se péči o bezpečnost laboratoří.

A slib dodrželi?
Všichni, až na jednoho. B. G. Khorana skutečně donutil zmíněnou bakterii, aby vyráběla lidský inzulin. A plným právem za to dostal Nobelovu cenu, protože jeho objev pomůže tisícům lidí. Současně byl předvolán před etickou komisi Spojených států a musel se zodpovídat ze svého činu. Za prvé se mu to nemuselo povést a nikdo neví, co by zmutovaná buňka mohla natropit, a za druhé je možné, že ošidil někoho jiného o prvenství, tedy také o Nobelovu cenu. Takových příkladů by bylo možné uvést víc. Z toho jasně vyplývá, že člověka může spíše zastavit nedostatek peněz na výzkum než ušlechtilá mravnost.

 

Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., vystudovala Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu UK. V roce 1991 iniciovala vznik lékařské etiky jako samostatné disciplíny. O rok později formulovala společně s docentem Šetkou etický kodex Práva pacientů. Je profesorkou lékařské etiky na lékařské fakultě a vyučuje rovněž psychosociální vědy a speciální etiku na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorkou knih Rub života, líc smrti, Spoutaný život, Lékařská etika, Práva pacientů a dalších.

"Moderní člověk stůně dlouho a umírá pomalu," říká Helena Haškovcová