Chantal Poullainová: Já jsem já

- Vždy elegantní, dobře oblečená, s příjemnou vůní parfému. Tak nějak si našinec představuje Francouzku. Taková je Chantal Poullainová. Nenosí domácí oblečení, čímž prý občas vyvede z míry návštěvy, které propadnou dojmu, že ji právě vyrušily na odchodu. A pěstěný zevnějšek ukrývá nezávislou duši. Svoji řeč Chantal snadno vyladí do vášnivého tónu. V jejím slovníku se často opakují slova láska a milovat. Pronáší je osobitě nedokonalou češtinou, když mluví o sobě, o lidech i o krásných věcech, jimiž se ráda obklopuje.

Vystupuje v divadle, hrála v osmi filmech, z nichž asi nejvíce pamatujeme Šaška a královnu, Kopytem sem kopytem tam, Konec starých časů nebo Hrad z písku.
Překročila už čtyřicítku, se synem žije v Brně, většinu pracovního času však tráví v Praze. Stíhá i spoustu nehereckých aktivit. Magdaléna Dietlová ji nazvala lvicí, silnou osobností, která má energie na několik životů. V tom současném mimo jiné sbírá poháry z automobilových závodů na okruhu a už šest let se stará o svou nadaci Archa Chantal.
A ke všemu se teď rozhodla splnit jedno velké přání sobě a desetiletému Vladimírovi: "Já chci ještě děcko na staré koleno," sdělila mi s úsměvem, ale do tváře jí v tu chvíli vstoupila urputnost. Ten, kdo herečku zná, tvrdí, že její plán může zhatit snad jenom příroda.

Herci bývají ponořeni do své profese natolik, že už mnohdy nejsou s to dělat nic dalšího. Jak to, že vy ano?
Možná je to tím, že mne vždycky zajímalo víc věcí a moje cesta k herectví nebyla přímá. Dvanáct let jsem dělala balet, pak jsem chtěla být kameramankou, také mě zajímala architektura a chirurgie. Mezi mými předky bylo hodně umělců, oba rodiče se věnují sochařství a malířství. Ve mně byl vždycky hlad učit se novým věcem a vlastně jsem dlouho nevěděla, co převáží. Když nastal čas rozhodování, odešla jsem z Marseille na rok do Anglie přemýšlet, co se svým životem udělám.

Proč nakonec zvítězilo divadlo?
Asi to tak muselo být, i když na počátku stála vlastně náhoda. Při natáčení jednoho filmu jsem si chtěla vyzkoušet práci asistentky kamery, ale oni mě nevzali. Jenom padaly poznámky, proč to nechce tak hezká holka zkusit raději před kamerou. Cosi jsem tam tenkrát zapomněla a když jsem se vracela, režisér najednou vykřikl: To je ona. Hledali zkrátka určitý herecký typ. Bránila jsem se. Nakonec mě přesvědčili tím, že během natáčení vlastně budu pořád blízko kameramana. Byla to jen drobná rolička, ale herecké buňky se už probudily a mě to chytlo. Pak jsem vystudovala divadelní akademii v Ženevě.

Jaké jste v té době měla představy o své herecké budoucnosti?
Ještě se mi nechtělo uvazovat u nějakého divadla. Toužila jsem se dál učit a udělat další, trochu jinak zaměřenou hereckou školu v Americe. No a ve chvíli, kdy už na stole ležely letenky do New Yorku, jsem potkala Bolka Polívku. To bylo před dvaceti lety. A můj život se v tom okamžiku úplně převrátil.

Změnila jste směr a místo do Ameriky se vydala na východ. Bylo to těžké rozhodování?
Ani trošku. Přihodilo se mi něco, čemu se říká láska na první pohled. Kdyby mi Bolek tenkrát řekl, že pojedeme za dvě hodiny na Sibiř, tak bychom tam jeli. Rodiče z toho měli šok, ale maminka - jak mi pak po letech vyprávěla - věděla, že s tím nic nenadělá. Měla jsem prý tu zamilovanost tak vepsanou do tváře, že by protesty byly stejně k ničemu. Znala mě a věděla, že když mám něco v hlavě, nedá se s tím pohnout.

Vaši hereckou kariéru provází jazykový handicap. V roce 1983 jste začala vystupovat na jevišti jako partnerka Bolka Polívky, dnes už vás kritika počítá mezi české herečky. Cítíte se tak?
Už kvůli řeči nikdy nemohu být českou herečkou v pravém slova smyslu. Svou profesi nade vše miluji a bez ní bych si nedovedla život představit. Při práci to mám desetkrát těžší než ostatní. Když myslíte ve francouzštině a mluvíte v češtině, je to vysilující. Já se musím do role zamilovat, abych ji mohla dělat. Pak jsem ale jako děcko, role je prostě moje, odmítám alternace.

Za roli profesora černé magie Wolanda ve hře Mistr a Markétka jste byla nominovaná na cenu Alfréda Radoka. Jak pohlížíte na ceny, které hodnotí herce?
Samozřejmě mi udělá obrovskou radost, když dostanu nějakou cenu, ale rozhodně to není cílem. Nedělám divadlo kvůli tomu. Když mě jmenovali na tu cenu, byla jsem hrdá a šťastná. Při tom, jak ztížené mám podmínky, potěší takové ocenění dvojnásob. Na druhé straně jsem ale nebyla zklamaná, že jsem nevyhrála, protože vavříny získala herečka, ke které chovám velký obdiv, Iva Janžurová. Pro mě soutěže a ankety zase tak moc neznamenají a zvláště některé bulvární beru s rezervou. A pak - hodnocení herců je subjektivní. Já se rozhodně netrápím tím, když někdo získá nějaké ocenění a já ne.

Vyhovuje vám, že nejste vázaná na jednu divadelní scénu?
Ano. Ráda se rozhoduji svobodně. Podstatná je pro mě role a lidé, s nimiž spolupracuji. Třeba v Klicperově divadle v Hradci Králové hraju v jedné nádherné, ale psychicky náročné hře. Jmenuje se Antilopa a je to vlastně hra o lásce a jejích podobách. Možná se z ní teď dokonce podaří udělat i film. Čekají mě zkoušky v Divadle Na zábradlí, mám roli v Tragedii mstitele, kterou napsal Jiří Ornest na motivy hry Cyrila Tournera a bude ji i režírovat. V pražském divadle Ungelt zkouším Hru o manželství v režii Ladislava Smočka. Mám tam těžkou úlohu, ale úžasnou, a zkoušky miluju i proto, že mě obklopují samí skvělí lidé. Jde o souboj mezi dvěma osobnostmi. Mým partnerem je na jevišti Jiří Smitzer.

Když jsme u tohoto tématu, Bolek Polívka v jednom dokumentu řekl, že by psychologové označili váš vztah za konkurenční. Vnímáte to také tak?
Poslyšte, každý má svou třináctou komnatu, do které nerad nechává nahlížet, a pro mě je to momentálně moje manželství. Řeknu jenom tolik, že konkurence v mém životě je nesmysl. Já jsem nikdy k nikomu nebyla v konkurenčním vztahu, protože to znamená žít ve stresu, což rozhodně nechci.
Ani v divadle nemívám pocit nějakého soupeření. Když vidím dobrý výkon, naopak mě inspiruje a dodá mi chuť.

Nestýská se vám po Francii? Nelitovala jste někdy svého odchodu?
Já sice nejsem fatalistka, ale myslím, že v tom odchodu bylo něco osudového. Že jsme se s Bolkem museli potkat. Je pravda, že můj život je svým způsobem boj, protože žiju v cizí zemi, používám jazyk, který je pro mě těžký a který pořádně neumím, ale udělala bych to podruhé.
Jistěže mně tady řada věcí neuvěřitelným způsobem chybí. Já jsem z Marseille a v jižní Francii je jiný rytmus života. Chybí mi moře, slunce a životní styl teplé země. Tady se říká: Jez a nemluv, tam je běžné sedět kolem stolu a povídat si při dlouhém jídle.

Hodně času v poslední době věnujete své nadaci Archa Chantal. Tuším, že k jejímu založení vás inspiroval syn.
Dá se to tak říct. Vladimír chodil jako každé dítě k lékaři, a protože hodně cestujeme, viděl ordinace všude po Evropě. Nikdy z nich neměl strach, ale když se poprvé ocitl v brněnské nemocnici, překvapeně koukal na bílé stěny. Ptal se mě: Maminko, kde jsou hračky a proč je tady tak smutno? Musíme s tím něco udělat. Říkám mu, ano miláčku, máš pravdu, aniž bych v tu chvíli měla nějakou představu, jak na to. Jenže já když něco řeknu, slovo dodržím.
Dnes má nadace centrálu v Brně a pobočky v Praze i Bratislavě. Nemocniční pokoje mají barevné stěny, podlahu i strop. Výtvarní architekti vymýšlejí svět dětí, například cirkus, moře nebo loď. Shánění sponzorů stojí sice hodně sil, ale je radost, když lékaři říkají, že v místech, kde dřív děti šeptaly, teď dovádějí. Už vědí, že je v nemocnici čeká vedle toho nepříjemného i příjemné.

Dovedete si najít čas i k závodění na okruhu. Co vás vlastně k rychlým automobilům táhne?
Já byla vždycky trošku kaskadér. Asi jsem to podědila po tátovi, který závodil na motorce. Už od dětství jsem jezdila na koních. K odreagování potřebuju trochu adrenalinu. V Brně už pět let jezdím na okruhu Fiesta cup a perfektně se tak uvolním. Vítězství nebo dobré umístění pro mě není tím hlavním. A pokud chcete vědět, jestli je to riskantní nebo jestli mám strach, tak říkám, že závody na okruhu jsou rozhodně bezpečnější než cestování po silnicích. Na těch já najezdím v průměru deset tisíc kilometrů měsíčně. Při rychlé jízdě ze mě ovšem nevytáhnete slovo, když řídím, je ze mě velice nudný společník.

Jak se při tom všem ještě stihnete věnovat synovi?
Vladimír je u mě na prvním místě a on jediný vždycky bude nějak dirigovat můj život. Mám chůvu, je to moje kamarádka, na kterou se mohu absolutně spolehnout. Když jsem sama, denně volám domů a on má vždycky veselý hlas. Mami, probudím se a budeš? ptá se. A já řeknu: Jo. On ví, že mě ráno najde. Vladimír má hodně zájmů, je osobnost. Jeden známý o něm řekl, že je to stará duše, která se k nám vrátila.

Vy věříte na reinkarnaci?
Ano, věřím. Už moje maminka - a to je velice bohatý člověk - věřila, že se duše vracejí a v jiných podobách žijí dál. Pro mě je důležité, že to nikdy neskončí. Chci ten svůj kousek dobře zvládnout a příště to bude možná ještě lepší.
Jsem vychovaná katolička, absolvovala jsem klášterní školu. Také Vladimíra jsem dala do církevní školy, protože ho chci orientovat co nejvíc k duchovnímu světu. Ovšem pouze mu pootevírám dveře. Jaká bude jeho duchovní cesta, to už si musí vybrat sám. Stejně se jednou všichni sejdeme někde nahoře.

Projevují se u něj už nějaké výraznější sklony? Třeba k umění?
Vladimír je neuvěřitelný estét, stejně jako já považuje za důležité mít kolem sebe krásné věci. Nevím pochopitelně, co si jednou vybere jako svoje povolání, ale jeho rozhodnutí budu respektovat. Protože on je on, stejně jako já jsem já. Když bude chtít být pekařem, nebo astronautem, ať je, hlavně když bude šťastný. Nerozumím rodičům, kteří tlačí děcko, aby to dotáhlo někam, kam se mu třeba nechce, nebo kam se to jim samotným nepovedlo, bez ohledu na jeho schopnosti a touhy.

Vyzařuje z vás energie a činorodost. Jak se vyrovnáváte s neveselými událostmi v tomhle světě?
Já jsem optimista a myslím, že proti zlu nás ochraňuje láska. Stále mám chuť poznávat nové věci, nemoc k sobě nepustím, což ale neznamená, že občas nepotřebuju to "rameno". Můj děda, který choval koně, se po smrti babičky znovu oženil. Ve dvaaosmdesáti. Za pět let ale onemocněl a nechtěl být nikomu na obtíž. Napsal dopis, pak se vydal do stáje a tam odešel do dalšího života. V tom ho obdivuju, v tom mu rozumím. Když už nemohl žít naplno, nechtěl vůbec. Život je tak nádherný a tak krátký.

Jaké místo má v tom vašem láska?
Já potřebuju lásku, ale musí to být ta správná láska. Ta přející, kdy člověka těší, že ten druhý je šťastný. Jen málo lidí umí takto milovat. Uvědomila jsem si to znovu v Antilopě. Matka, kterou tam hraju, miluje svou dceru tak majetnicky a egoisticky, že ta holka vlastně nemůže svobodně existovat. Teprve když se pouta zbaví, jako by jí narostla křídla.
Myslím, že když člověk opravdu chce, lásku vždycky potká.

Jednu delikátní otázku si nechávám na konec. S tím dalším potomkem jste to myslela vážně?
Já miluju děti. Z domu jsem byla zvyklá na velkou rodinu. Skutečně chci ještě jedno dítě, a kdyby se povedla dvojčata...