Jedné tmavé noci položilo tatínkovi na nohu tlapičku malé štěňátko. Nemělo domov a tatínek s maminkou si je nechali. To jste děti ještě nebyly na světě. Agáta, tak ji pojmenovali, rostla a rostla, až se mamince s tatínkem málem nevešla do bytu. Vyrostl z ní čuvlk, vlastně čuvlčice, vždyť to byla holka. Že takovou psí rasu neznáte? To je .To se potká velký bílý čuvač s tmavou vlčicí, zamilují se a narodí se jim čuvlk. Pak jste se narodily i vy.Učila vás, jak podřizovat svá přání někomu, koho máš rád. Učila vás němé lásce. Po čase však Agátka onemocněla. Nemocí, kterou jen stěží pár měsíců předtím překonala vaše maminka. Snad Agátka sňala z ní tu zlou nemoc, aby se mohla o vás postarat. Marně každé ráno Alžbětka tvrdila: Mně se zdá, že Aginka už je zase radostná.« Nebyla. Odešla bez bolesti, důstojně, zůstala navždy nejsilnějším psem z naší psí louky, na čemž si velmi zakládala. To se člověku podaří jen málokdy.Když usínala, byl horký, slunečný den a pak začala obrovská bouřka. To se nebe otevřelo a Aginku vítalo. »Vidíš, jak tam řádí s ostatními pejsky?« řekl tatínek. Denně jí Alžbětka posílá do nebíčka pusinky a snaží se pochopit něco, co dost dobře nechápou ani dospělí. Jak se chodí do nebe.Ale věří. Agáta ji hlídala na zemi a je jejím prvním andělíčkem strážným na nebi. Prvním poznáním, že ztráta bolí vždycky více ty, kteří zůstávají.
13. ledna 2001
