Děti, které prožily celý svůj život za branami dětského domova, dokáže vyděsit zvuk automatické pračky - některé z nich ji totiž nikdy neviděly. Jejich první kroky v "normálním " světě bývají velmi vratké a klopýtání a pádů je tu víc, než by bylo zdrávo. V umělých podmínkách je nikdo nedokáže připravit na běžné denní starosti a tím méně na jejich řešení. Jistá schůdná cesta do všedních dnů tu však přece jen je. Říká se jí hostitelská péče. Má na hony daleko k adopci a je podstatně volnější než péče pěstounská, proto se po ní mohou vydat i děti, které neměly štěstí na rodiče - vlastní ani adoptivní. Malí hosté totiž u svých patronů trvale nežijí - chodí k nim jen na návštěvu jako k tetám, strýcům, babičkám nebo dědečkům. Tráví s nimi víkendy, Vánoce, prázdniny - podle toho, jak mají čas a chuť. Tuto málo využívanou skulinu v zákoně objevil před necelými dvěma lety Fond ohrožených dětí. Na základě jeho výzvy začala zvát děti na víkendy řada rodin.
Proměna
Před šesti měsíci Renata rozhodně nepatřila k dětem, do nichž se dospělí zakoukají na první pohled: vyznačovala se nepříliš zdařilými kosmetickými a kadeřnickými experimenty, drsným slovníkem a kázeňskými problémy. Po půl roce je z ní dívka, která si ve skřínce skládá prádlo do komínků, úporně bojuje o dobré známky a obléká se podobně jako ratolesti rodiny, do níž dochází.
"V pátek ji najdu vždycky v tom oblečení, v němž od nás v neděli odjížděla," vypráví její nová teta. "Odmítá si vzít jiné věci než ty, které jsem jí vybrala, vlastnoručně vyprala a vyžehlila. Když si všimla, že máme radost z dobrých známek, začala se snažit ve škole."
Na otázku, jak se jí v rodině líbí, reaguje Renata překvapivě: lekne se. Až v momentě, kdy se ujistí, že nejde o žádné úřední šetření, začne nadšeně vyprávět o sobotním vaření, nakupování a odpoledních procházkách.
"Nedivte se jí," komentuje počáteční podezíravost teta. "Než jsme získali oficiální povolení k hostitelské péči, úřady nám všem řádně znepříjemnily život. Jak my s manželem, tak i naše tři děti, včetně dvouletého Adama, jsme museli opakovaně projít psychologickým vyšetřením."
Podobně mluví i další hostitelské rodiny, především však ty, které se o děti zajímaly mnohem dříve než o úřední povolení.
Dobrá vůle a bezpečí
Hostitele, kteří s nejlepšími úmysly nabízejí opuštěným dětem přátelství a rodinu, úřední skepse zpravidla překvapí a podráždí. Chlapci a dívky v dětských domovech totiž nejsou tak úplně opuštění - jejich dočasným rodičem je stát. Pro něj je hostitelská péče východiskem z nouze - dává přednost perspektivnějším řešením, tedy návratu dítěte k rodičům či příbuzným, pěstounské péči nebo adopci. I když už dítěti jiná cesta do všedních dnů nezbývá, může být řízení zdlouhavé a nepříjemné. Úředníci to vysvětlují tím, že dětské domovy nejsou samoobsluhou pro pedofily ani pro ty, kdož si chtějí jednou za rok vyleštit skóre dobrých skutků.
"Přestože hostitelská péče není tak úzkým vztahem jako třeba péče pěstounská, musíme žadatele o ni vyšetřit stejně přísně jako pěstouny," konstatuje Alena Vávrová z oddělení péče o dítě pražského magistrátu. "Tyhle děti už zažily mnoho zlého a my bychom je rádi uchránili dalšího zklamání. Kdyby o ně totiž hostitelé přestali mít po čase zájem, obviňovaly by z toho samy sebe, a to pak bývá zlé. Zjistit motiv a vytrvalost žadatelů není jednoduché. Pokud ovšem navážou s dítětem vztah před tím, než k nám přijdou, je to ještě těžší. Svým způsobem se proti nám spojí. Jak je pak máme vyšetřit, a neublížit přitom dítěti, které jim už začalo věřit? Mimochodem, o tom, že musíme být pozorní, nás přesvědčily tři případy pedofilů, kteří velmi stáli o návštěvy starších dětí. Jak bychom pak dětem vysvětlili, že dotyčné pány už neuvidí?"
Do citů s rozumem
Petr Haluška své rodiče nikdy neviděl. V rubrice bydliště se těžce handicapovanému chlapci střídají pouze instituce. V devíti letech vydával jen skřeky a s dětmi si vyřizoval účty škrábáním a kousáním. Pak na vyšetření v nemocnici náhodou potkal rodinu, která z něj během půl roku udělala příjemné dítě, co způsobně říká "prosím" a "děkuji" a rozdává úsměvy na všechny strany.
"Přijdu-li dnes do dětského domova, jen zvedne hlavu, pozdraví a dál si v klidu hraje," tvrdí psycholožka Ivana Halíková, která chodí do Počernic řešit problémy dětí se školou. "Nevrhá se na mě, aby mě objal, jako to dělají ostatní, protože svůj díl lásky už dostává jinde. To, že potkal ty správné lidi, však byla náhoda a štěstí zároveň. Myslím si však, že obecně je mnohem rozumnější, když si žadatelé o hostitelskou péči raději v klidu předem a bez emocí srovnají své priority, tedy co a jakému dítěti mohou nabídnout. Každý, kdo má jen trochu citu, by si totiž z domova nejraději odvedl první dítě, které potká. Ony tak moc stojí o lásku, že se příchozích chytají doslova jako tonoucí stébla. Ruka, kterou jste jednou vzali do své, se pak těžko pouští. Přesto nemusí být ta pravá. Anebo naopak - vy pro ni nemusíte být ti praví."
Po cestách za vysavačem
Prvních pár měsíců se Petr od své nové tety téměř nehnul.
"Vařil se mnou, uklízel a když jsem vysávala, chodil po cestičkách za vysavačem," vzpomíná Lenka Kloudová. "Stále se chtěl mazlit s někým z dospělých, ujišťoval nás, jak nás má rád. Zaměstnával nás celé víkendy, což bylo časově náročnější, než jsem si kdy dokázala představit. Chtěl vysvětlit spoustu úplně banálních věcí."
Přestože mají Kloudovi o rok staršího syna, Petr si s ním zpočátku nechtěl hrát. O děti nestál, jeho citový hlad se týkal výhradně dospělých.
"Vašek to nemohl pochopit. Navíc ho zarážely Péťovi citové výlevy, například jeho výroky, že by chtěl ke mně do bříška. Petr se však časem uklidňoval a Vašek naopak smiřoval s jeho návštěvami. Dnes už se na sebe každý pátek těší. Pomohli si navzájem: Petr se díky Vaškovi naučil hrát s dětmi a ten zase pochopil, co to je tolerance a umění vžít se do trápení druhého."
První neděle, kdy se chlapec vracel do dětského domova nebo do internátní školy pro slabozraké, bývaly slzavé. Teď už se tam dokonce i těší, je to přece jen prostředí, v němž vyrůstal. Kloudovi zůstali loni v létě doma a Petr spokojeně a rád odjel na prázdniny s dětským domovem. Tím, že má někde rodinu, si získal respekt dětí. Už nikoho neškrábe ani nekouše.
"Hostitelská péče je báječná věc, ale chce trpělivost a rodičovské zkušenosti," shrnuje svoje poznatky Lenka Kloudová. "S dítětem strávíte spoustu hezkých dní, ovšem nemůžete do něj projektovat své nenaplněné rodičovské ambice. Není totiž v jeho moci je splnit."
Podle zkušeností ostatních hostitelů vyžaduje tato forma pomoci i praktické zázemí: jistou finanční rezervu, neboť víkendy s dětmi samozřejmě něco stojí, a především místo, tedy větší byt a ještě lépe dům se zahradou. Chlapci a děvčata, kteří tráví život ve společných umývárnách a pokojích, touží po koutku, který by byl pouze jejich.
Děti nejsou opuštěná zvířátka
Marta Kosobudová, ředitelka domova v Dolních Počernicích, nedá na hostitelskou péči dopustit: "Říkám dětem, že jsou jako princ Charles - přes týden na internátě, o víkendech v rodině. Mám s nimi ty nejlepší zkušenosti," vysvětluje s úsměvem. I ona však upozorňuje na některá úskalí.
"Hostitelská péče je sice časově méně náročná než pěstounská, ale je stejně zavazující. Nemůžete si brát děti jen někdy - jeden víkend ano a tři další ne, trpěly by tím. Musíte se také smířit s faktem, že někde mají své skutečné rodiče, kteří sice nestojí za nic, nedají jim ani desetinu toho co vy, přesto pro ně však zůstanou jedničkami. Nedávno mi jeden z hostitelů vyprávěl, jak po roce nezájmu přišla za 'jeho' dětmi biologická matka, přinesla každému z nich tatranku a ony pak spaly s obalem od těch sušenek pod polštářem. Podobné situace se budou stávat a žádají od vás klid a velkorysost."
Přednost nemusí mít koneckonců pouze tatranky. Jedna dívka se po několika měsících vrátila do dětského domova, protože zjistila, že se tam materiálně bude mít lépe než v pěstounské rodině. Na tuto eventualitu by se měli připravit i hostitelé: sebemilejší kluk či holčička můžou dát přednost sponzorskému zájezdu k moři před hostitelskou dovolenou u rybníka.
"Děti prostě nejsou zatoulaní pejskové, kteří vám budou do smrti vděčni, že jste se jich ujali," míní psycholožka Halíková. "Dáváte jim šanci, kterou mohou, ale nemusí využít a vy se na ně pro to nesmíte zlobit. Mnohdy mají za sebou tolik zlého, že si to jen těžko dokážete představit. Počítejte také s tím, že to mezi vámi začne možná časem skřípat a vy se budete muset radit s těmi, kdo dítě znají. Nezapomeňte, že stejně jako si něco z vás nosí dítě do domova, část z domova bude přinášet k vám."
Poslední pláč
O loňských Vánocích, takřka přesně po roce od prvního setkání s Petrem, děkovali Kloudovi pod vánočním stromkem za to, že tu spolu v klidu sedí, i za to, že jim osud přivál do cesty právě tohoto chlapce. Petr začal beze slov plakat. "Takovou spoustu slz jsem snad v životě neviděla," vypráví paní Kloudová. "Pak přestal a řekl mi: 'Dneska jsem takhle plakal naposled'."
Kde se ptát na víkendové hosty
- v nejbližším dětském domově
- na místním oddělení sociální péče
- v některé z šestnácti poboček Fondu ohrožených dětí nebo v jeho pražské centrále (tel. 02/ 26 00 50)
Kdo se může stát hostitelem
Hostitelem se může stát každý, bez ohledu na věk či rodinný stav. Jelikož ale jednání s dětmi vyžaduje určitou zkušenost, nejlepšími hostiteli bývají ti, jimž vlastní děti odrůstají nebo mají potomky ve věku hostů.
Dostanete-li souhlas k hostitelské péči, můžete si brát děti domů o víkendech, svátcích, o prázdninách, na základě zvláštního povolení i na dovolenou do zahraničí. Ředitelé dětských domovů mohou v současné době uvolňovat děti i do těch rodin, které je chtějí vzít třeba jen odpoledne do kina: záleží na tom, nakolik rodinu znají a zda jí důvěřují. Pokud se tedy právě váš syn či dcera kamarádí s dívkou nebo chlapcem z dětského domova, může ho ředitel pustit společně s vámi na výlet, aniž byste prošli psychologickým vyšetřením.
Co potřebuje hostitel
- čistý trestní rejstřík
- souhlas oddělení péče o dítě obvodního úřadu v místě bydliště dítěte
- souhlas sociálního odboru obvodního úřadu v místě bydliště žadatele (je udělován až po psychologickém vyšetření všech členů rodiny včetně dětí)
 Dům hostitelů je pro Petra Halušku především rájem zvuků. Slabozraký chlapec miluje klavír a kazetový přehrávač, se kterým stále dokola experimentuje. Kromě toho si ve velkém domě a na zahradě užije jiné velké vzácnosti - ticha. |
