Svoji "sestru" Československou republiku jste přežil, letos vám bude osmdesát let. Přes svůj věk ale vypadáte mladě - kde se ve vás bere síla, která z vás vyzařuje?
Moje energie po celý život pramenila z radosti ze života. Bez ní bych asi chcípl. Já měl vždycky obrovský elán a díky němu obrovskou radost ze života, kterou jsem pak musel nějak vybíjet. V mládí, když jsem vyšel z baráku, jsem vždy z radosti, aniž bych někam spěchal, první ulicí utíkal, protože jsem tu radost musel nějakým způsobem projevit. Byl jsem nabitý energií jako mladý Cikán. Než jsem začal fotografovat, tak pro mě jediným způsobem, jak onu energii vybíjet, byl sport. Od deseti let jsem toužil vylézt na Mount Everest, to byl můj celoživotní cíl. Sice jsem byl vždy pevně přesvědčen, že kdybych tam lezl, určitě bych zahynul, ale hlavní pro mne bylo pokusit se o to. Je to jako se všemi sny, každý by se je měl v rámci možností pokoušet realizovat. Já na ten Mount Everest sice nikdy nevylezl, ale aspoň jsem si ho mnohem později vyfotografoval z letadla.
Kdy jste svoji energii soustředil na fotografii?
Roku 1933, kdy mi bylo necelých čtrnáct, mi táta koupil aparát Baldax 4,5x6. Tenkrát stál asi tři stovky a byl problém s ním udělat něco ostrého. Svoji první fotku jsem bohužel rozhýbal. Byl to snímek mého dědy na štaflích, ještě jsem ani netušil, jak s tím zacházet. Tatíčkovo školení bylo stručné, řekl: Hele, při sluníčku budeš dávat stovku na 11. To byl můj základ, ze kterého jsem vycházel vlastně celý život. Skoro všechny ty první fotografie jsem dělal víceméně v protisvětlu. Lehl jsem si třeba na zahradě na záda a fotografoval proti světlu mraky. Ale ty fotografie jsou natolik dobré a zajímavé, že bych je mohl uplatnit ještě dnes. Na mém prvním filmu byly také fotografie tří flašek od piva v koutě pokoje, džbánu s vodou a housky, všechno v protisvětle. Nebyl jsem zatížen teoretickým vzděláním. V roce 1935 už jsem fotografoval přímo do sluníčka, a i když jsem nebyl první na světě, u nás jsem asi první byl, protože tady si to nikdo netroufl. Já ano, já byl tisíciprocentní samouk.
Nikdy jste se teoreticky nevzdělával?
Člověk se učí celý život. V Paříži jsem si koupil pohlednici s textem, který to vystihuje: Moudrý je ten, kdo ví, že se od každého může něčemu naučit. Ale to neznamená, že jsem někdy někoho kopíroval, vždy jsem to válel podle svého vkusu. Myslím, že jsem v jednom ohledu ojedinělý, a sice v tom, že jsem těch pětašedesát let fotografoval prakticky vše, co mi přišlo do cesty.
Místo fotografie jste studoval architekturu - proč zrovna ji?
Tatíček byl právník a diplomat, byl největším pánem nad naší námořní flotilou. To, že pořád cestoval, se snažil matce a mně vynahradit tím, že jsme každé léto všichni jezdili někam do ciziny. Takže jsem toho hodně viděl a měl si z čeho vybírat. Nejvíc jsem toužil dělat umění, fotografii nebo film, můj sen byl dostat se na AVU. Kdybych se tam dostal, zůstal bych buď u malířství, nebo u sochařiny, která se mi velice líbila. Rodiče měli jiné plány - tatíček chtěl, abych studoval práva. To jsem kategoricky odmítl, latiny jsem měl plné zuby z gymplu. Protože mě nechtěli na akademii pustit, tak to skončilo kompromisem - tou architekturou. Studoval jsem ji ale jen dva semestry, protože přišla válka.
Během studií jste stále pilně fotografoval? Pořád to byly ony víceméně soukromé snímky?
Během studia na gymnáziu jsem toho stačil vyfotografovat moc. Dělal jsem pohřeb prezidenta Masaryka v roce 1937, sokolský slet v roce 1938, ale hlavně žánr - pěkná děvčata na obálky časopisů. Strašně brzy jsem začal fotky tisknout, už roku 1935, když mi bylo šestnáct.
Jak se vám to dařilo?
Tenkrát bylo dobrých profíků málo a na druhé straně měli vysokou úroveň i amatéři. Také byla malá konkurence. Já fotil hlavně pro Pestrý týden a Ozvěny, uveřejňovali tak devadesát procent z mé tehdejší produkce, a velice pohotově. Tehdy ještě neměly časopisy mamutí posádky jako dnes. V Ozvěnách byla jenom šéfredaktorka paní Bílá, jeden redaktor, kterého měla k ruce, a kustod. Ostatní, včetně grafiků, byli externisté, ale časopis měl báječnou úroveň. Dneska je všechno jinak, když něco redakcím nabízíte, řeknou, nechte to tu, uvidíme, načež to leží. Poměry v redakcích byly pro mne, který jsem byl zvyklý na předválečnou pohodu, tak nemožné, že jsem toho na nějaký čas nechal. Nevadí, v životě jsem udělal kolem půl milionu fotografií a otiskl jich kolem padesáti tisíc, každou desátou. Mé fotky se dostaly do celého světa.
Vraťme se do minulosti. Svět je na pokraji válečného šílenství, co děláte vy?
Můj osud tehdy ovlivnila jistá dívka. To bylo tak: v létě roku 1937 jsem s rodiči jel fotografovat světovou výstavu v Paříži a po ní jsme cestovali do Bretaně. Tam jsem se zamiloval. S onou dívkou jsem si pak dopisoval. Za tím účelem jsem ukecal rodiče, abychom tam příští rok jeli zas. Byl jsem za ní také v létě 1938 a plánoval výlet do Francie i na rok 1939, to už jsem studoval architekturu a snažil jsem se získat v Paříži stipendium. Bylo tehdy jen pět stipendijních míst a já nebyl natolik dobrý, abych se mezi ně dostal. Naštěstí před vyhlášením výsledků se na nějaké recepci můj táta potkal s francouzským konzulem, slovo dalo slovo a díky tomu jsem se protekcí mezi těch pět dostal.
Podařilo se vám tedy z Čech odjet ještě před okupací?
Ne, ostatní, co to stipendium dostali, odjeli ihned, jenže já si ve své naivitě říkal, že si nebudu komplikovat život, že to vydrží, počká a ještě v červenci jsem jel na skautský tábor. Prvního srpna jsem přijel do Prahy a od pátého do sedmého stál frontu na prodloužení výjezdního povolení. Když jsem se na úřad konečně probojoval, tak mě zatkli. Obvinili mě z padělání data a odvedli do Pečkárny. Francouzský konzul totiž o své vůli pozměnil datum platnosti vypsaný gestapem. Já si ani neuvědomoval, co Pečkárna znamená. Během mé eskortace se stala zvláštní věc, o které dodnes přesně nevím, jak si ji vykládat. V průjezdu vedle hospody U medvídků ten chlapík řekl, počkejte na mě, já si skočím něco vyřídit. Nikdy se nedozvím, jestli mi skutečně dával šanci, nebo by mě zastřelil na útěku. Asi deset minut jsem na něj čekal, pak přišel a odvedl mě. Mezitím táta přemlouval Francouze, aby se přiznali k té změně data. Naštěstí se mu to podařilo, konzul se Němcům přiznal a omluvil. Aby z toho nebyla diplomatická zápletka, tak mě pustili. Myslím, že jsem byl asi jediný, který takhle vypochodoval z Pečkárny. Patnáctého srpna jsem odjížděl prázdným rychlíkem z Prahy. Mimo mne ve vlaku jel ještě manželský pár, který na hranicích Němci vyhnali z vlaku, asi to byli lidé, kteří si výjezd koupili a někdo je udal. Přes německo-francouzské hranice na Rýně jsem jel v noci sám. Uprostřed řeky vlak zastavil. Byl jsem přesvědčen, že si ti blbouni vzpomněli, že ve vlaku je pan Sitenský a jdou pro mě. Potom se to rozjelo a já byl ve Francii. Když nastoupili Francouzi, byl jsem úplně šokovaný, nechápal jsem, jak někdo může bezstarostně žít, když kousek od nich je peklo. Ani jim ten klid dlouho nevydržel, za čtrnáct dní začala válka.
Kam jste zamířil ve Francii?
Z Paříže jsem jel do Qiberonu za tou slečnou, od prvního září jsem měl nastoupit stipendium v Paříži. Ještě jsem samozřejmě nevěděl, že vypukne válka, ale měl jsem v úmyslu v Qiberonu zůstat a nevracet se. Modlil jsem se, aby válka vypukla co nejdřív a rozhodnutí mi ulehčila. Ale všechno je vždy jinak, než člověk chce. V Qiberonu jsem zjistil, že si to se mnou milá slečna rozmyslela, že už má jiného. Byl jsem z toho na mrtvici, byl to superšok. Nevěděl jsem kudy kam a potřeboval jsem nějaký ventil, něco udělat. Půjčil jsem si kánoe a brzy ráno vyplul na moře s tím, že dopluji na jistý dost vzdálený ostrov. Dostat se tam v kánoi bylo naprosto vyloučeno, to bych se spíš utopil. O tom jsem ale nepřemýšlel, potřeboval jsem udělat nějakou blbost. Když jsem byl pár kilometrů od břehu a vlny byly stále vyšší a vyšší, najednou kolem mne začaly skákat dobré dva tucty delfínů. Skákali přede mnou tak dlouho, až mě donutili otočit se a vrátit, takže mi zachránili život. Poslal mi je Pánbůh, na to já věřím. Pak jsem přijel do Paříže, přihlásil se na škole, vyinkasoval dva tisíce franků stipendia a našel si místo v laciném penzionu.
Alespoň nějaký čas jste se tedy architektuře věnoval?
Můj první úkol byl předělávat nějakou stavbu. Já byl v té architektuře ještě zatraceně slabý a říkal jsem si, jaká to bude ostuda, až zjistí, že o tom nemám ánunk. Zachránil mě Hitler, protože když jsem druhý den přišel do práce, řekli mi - můžete jít domů, je válka.
Pak jste se přihlásil do armády?
V Paříži jsem stál frontu na plynovou masku, kterou mi nakonec nedali, protože jsem byl cizinec. Nevěděl jsem co dělat, neměl jsem práci, peníze, nic. Nakonec jsem se sebral a jel zpátky do Qiberonu a ubytoval se tam u hoteliéra, u kterého jsme vždy bydleli s tatínkem. Byl na mě hodný jako otec, žil jsem tam na stravu a úplně zadarmo. Vyčkával jsem. Koncem září jsem zjistil, že se formují naše legie, sebral jsem se a jel se do Paříže přihlásit. Všichni tenkrát toužili dostat se k letectvu, stejně tak jsem toužil i já, velice jsem chtěl stát se stíhačem, ale dostat se k nim nebylo snadné. Já ale měl štěstí, úplnou náhodou mi to letectvo sám nabídl tehdy nadporučík a později generál letectva Weber. Pro mne to bylo jako kdyby mi někdo řekl: Nechcete dvacet milionů? Ale dostal jsem se tam a do Anglie už jsem plul s letci.
Povedlo se vám stát se stíhačem?
Říkal jsem si, teď mám šanci a je jedno, zda to přežiji, nebo ne, protože když přežiju, budu slavný, když nepřežiju, nevadí, můžu mít klidné svědomí, že jsem obětoval život pro dobrou věc. Jenže pan generál řekl, že letce udělá z kdekoho, ale fotografa ne, takže jsem fotografoval.
Válka tak vlastně byla pro vás velikou fotografickou školou. Mimo tyto zkušenosti jste si z ní přivezl také svoji paní. Jak se to stalo?
Moje paní je ta dívka, za kterou jsem původně odjel do Francie a kvůli níž jsem se později málem utopil. Chtěl jsem se přesvědčit, jestli je náš rozchod definitivní, využil jsem možnosti, která se mi naskytla na začátku roku 1945, kdy jsem jako asistent režiséra Weise odjel na tři měsíce filmovat obrněnou brigádu při obléhání Dunkirque a na dva dny navštívil Paříž. Zjistil jsem, že vdaná ještě není, ale měla těsně před svatbou. Nakonec se ta svatba zrušila a místo ní byla později v katedrále v Lille naše.
Co vás čekalo po návratu do Československa?
Bylo to neveselé, ale po komunistickém převratu jsem na tom byl na rozdíl od jiných přece jen lépe, byl jsem stále na volné noze a mohl jsem si více méně dělat, co jsem chtěl. Nemusel jsem naštěstí chodit na školení, asi bych to nevydržel a něco bych provedl. Také jsem měl kliku v tom, že v domě, kde bydlím a bydlel jsem už tehdy, byl domovník, jistý pan Vaněk, který zabránil, aby mě z domu vyhodili a zavřeli. Byl to komunista, ale slušný. Náš dům měl "na povel", chodili se k němu ptát na nájemníky a on se za mne zaručil. Měl jsem štěstí, jaké většina kamarádů neměla.
Měl jste možnost publikovat?
Publikoval jsem pořád - na jedné straně jsem je sice neprovokoval, ale na druhé jim v žádném případě nepřihrával.
Neměl jste chuť vrátit se zpátky do Paříže?
O emigraci jsem uvažoval mockrát. V roce 1968 jsme byli zrovna venku, ale nakonec jsme se všichni vrátili, ono opustit rodiče, když si uvědomíte, že už je třeba v životě neuvidíte, není jednoduché. Člověk udělá druhému ať chce, nebo ne nějakou tu bolest, každý z nás je svým způsobem sobec a může druhým ublížit. Ale tohle jsem nedokázal.
Existuje nějaký záběr, který jste měl před očima a který se vám nepovedl?
Kdybyste se zeptal, kterou svoji fotografii považuji za nejlepší, tak bych mohl odpovědět, že tu, co jsem neudělal. A mezi ty, které jsem neudělal, patří takové, které mají velkou citovou náplň. Nerad se šťourám v cizích citech, hlavně v bolesti. Když jsem v dubnu 1945 přijel za manželkou do Lille, začali se vracet váleční zajatci. Vždy když se rozkřiklo, že přijede transport, nahrnulo se celé město před nádraží a lidé udělali špalír. Jak procházeli tou úzkou uličkou, dívali se nalevo, napravo, jestli neuvidí někoho ze své rodiny a lidé z města zas s napětím čekali, zda přijde jejich otec, bratr, manžel... Stál jsem tam také a měl jsem s sebou fotoaparát. Nejsem blbec, abych nevěděl, co je to za šanci, chtěl jsem to vyfotit, ale nemohl jsem, brečel jsem jak vůl. Nebo jsem viděl v Casablance žebračku s dítětem v náručí, nádherné děcko, byla by to fantastická fotka, ale říkal jsem si, to nemůžu, nemůžu se hojit na cizí bídě.
Povedlo se vám dobýt symbolický Mount Everest?
V rámci možností se mi splnilo vše. Co mohu chtít víc - vychovali jsme tři děti a se všemi vnoučaty je nás dnes čtrnáct, to není k zahození. V povolání jsem se realizoval maximálně. To přece potěší, když vám někdo o půlnoci zavolá z Austrálie, jak je šťastný, že má vaši knihu. Když jsem měl výstavu v Brně v Domě umění, tak se mi tam podařilo dát i za totáče asi dvacet válečných fotografií a v životě bych netušil, že mi budou obyčejné uklízečky vděčné, že jsem to udělal. Dnes mohu říct, že jsem skutečně sám sebou, mám zadostiučinění z toho, že jsem dělal lidem radost.
 "Když se s někým zastavím, je chytřejší, řekneme-li si něco veselého, než když budeme brečet. Člověk si může stěžovat na tisíce věcí, ale je lepší, když od vás druhý odchází s pocitem, že jste ho potěšil," říká Ladislav Sitenský. |
