|
Mrtvá sezona. Ulice Mnichova jsou vymetené, jako by byl vyhlášen smogový poplach. Napilno nemají ani chorvatští číšníci v proslulém Hofbräuhausu, a tak z nudy citýrují kuchtíky z Afriky.
Hala hotelu Rafael hned vedle však praská ve švech.
V jednom z jeho apartmá totiž přijímá novináře Jack Nicholson, muž, jemuž spousta lidí připisuje démonické vlastnosti a spousta žen ho o to víc miluje.
Ženy ho ostatně vychovaly a daly mu spoustu volnosti. Chtěly po něm jen, aby nelhal. Ani to prý nedokázal splnit.
Přiznává, že jeho nejoblíbenější zábavou tehdy bylo hrát si s holčičkami na doktora.
Než se stal filmovým hercem, živil se všelijak: třeba biliárem nebo sázkami. Dnes už by nemusel dělat vůbec nic.
Pořád tak trochu hraje. "Aaaaaah," vydechne zhluboka, jako kdyby nedosedl na strohou hotelovou sesli, ale uvelebil se v tom nejpohodlnějším ušáku světa.
Co pohledává v liduprázdné bavorské metropoli?
Odbyla se tam německá premiéra romantické komedie režiséra Jamese L. Brookse Lepší už to nebude, která dorazí v polovině března i k nám a která získala sedm nominací na Oscara.
Jack Nicholson ve filmu hraje jednu z hlavních postav: těžkého obsedanta Melvina Udalla. Ten se každé kostky mýdla dotkne jen jednou. Pak ji vyhodí do koše, protože je kontaminovaná jeho vlastním dotekem. A rozbalí další.
Kolik kostek mýdla spotřebujete vy osobně?
Tak jedenáct.
Měsíčně?
Ne. Ročně.
Billy Wilder měl pro všechny herce jednu radu: Nikdy nepodepisujte smlouvu na film, v němž hrají zvířata nebo děti...
To je rozumné.
Ale ve vašem posledním filmu s vámi hrají kluk a pes.
No jo. Jenže ten kluk je tam věčně nemocnej, takže je od něho pokoj. Ale žerty stranou - mně spolupráce s dětmi ani se zvířaty nevadí. Mimochodem, v tom filmu nehrál jen jeden pes.
Divák by přísahal, že ano.
Omyl. Bylo jich šest. Šest exemplářů stejné ráce a každý z nich specialista. Jeden čokl se uměl nejlíp klepat zimou, jiný zdvihal nejelegantněji nožičku a další si nejzaujatěji honil vlastní ocas...
Hrajete v tom filmu mírně řečeno podivného, nepříliš snesitelného chlapíka. Nakolik jste mohl čerpat ze svých osobních vlastností?
Na rozdíl od herců, co tvrdí, že se do role doslova převtělují, trvám na tom, že pětaosmdesát procent každé postavy jsem já. Jen zbylých patnáct procent je důkladné studium cizích problémů.
Takže byste například také sprostě vynadal sousedovi jen proto, kdyby u vás zaťukal na dveře?
Sousedovi, který by na mě zaťukal, bych musel poskytnout první pomoc. Víte, co by měl za sebou? Nejdřív by dostal elektrickou ránu od plotu, pak by se musel prodrat hustým trnitým hložím a cestou po trávníku ke dveřím by ho ještě trochu potrhali psi. Přesto se o to nějací podivíni pořád snaží.
Dobře. Melvin Udall je těžký obsedant. Použil jste ve filmu nějaké vlastní nutkavé rituály, nebo vám radili ti tři psychiatři, co jsou uvedeni v titulcích?
Stačilo přehánět, co člověk sám dobře zná. Koho by - třeba jenom v dětství - nenapadlo nešlapat na spáry v chodníkové dlažbě? Režisér Jim Brooks ale nechtěl, abych tu duševní nemoc ve filmu nějak zvlášť zdůrazňoval. Moje nejchorobnější kreace nakonec ustřihl ještě před vrcholem, zůstal jenom náznak. Tomu říkám režie.
V tom filmu také zpíváte. A zdá se, jako by to pro vás bylo náročné.
Vůbec ne. Zpíval jsem ve filmu už několikrát. Také na piano jsem už hrál. Potíž je v tom, že po mně žádný scenárista ani režisér nikdy nechtěl, abych zpíval skutečně dobře. Věřte mi, že bych to svedl. Totéž je s tancem. Jsem vynikající tanečník - improvizátor. Ale ve filmech jsem na parketu musel vystupovat jako nemehlo.
Melvin Udall není schopný říct partnerce sebemenší kompliment, i když by to rád udělal. Jaká poklona vás osobně v životě nejvíc potěšila?
Počkejte chvilku. Myšlenky se mi daly do trysku. "To je ale pěkná kravata." Nebo: "Nikdy bych nevěřila, že ta mužná hruď je pravá." Ale vážně. Víte, já jsem po téhle stránce asi maličko zkažený. V životě se mi dostalo tolika komplimentů, že už je asi nedokážu pořádně ocenit. Některé pochvaly mi určitě udělaly velkou radost - zejména ty od matky nebo od mých dětí. Ale na žádnou konkrétní si nevzpomínám.
V novinách o vás pořád píší v souvislosti s mladými dívkami. Lichotí vám to?
To záleží na tom, co se píše. Většinou to komplimenty nebývají. Ti lidé jako by zapomínali, že jsem prožil většinu let jako svobodný muž či starý mládenec, chcete-li. A do takového života mladé dívky prostě patří.
Jako herec toho máte hodně za sebou. Existuje ještě vůbec role, po níž byste silně toužil?
Vždycky zbývá několik zlatých valounků, které by člověk ještě chtěl vytěžit. Rád bych si třeba zahrál nějakou výraznou americkou postavu v silném příběhu, který by se odehrával v Evropě. Většinou ale takhle vůbec neuvažuji. Mám totiž jednu důležitou zásadu - když si vybírám, nehledím ani tak na roli, jako na celý projekt.
Jste ve věku, kdy už ostatní herci hrají laskavé dědečky. Dokázal byste si něco takového představit?
Jestli bych si něco takového uměl představit? Nepodceňujete mě trochu? Dokážu si představit, že hraju hermafrodita. Natožpak dědečka, kterým už v životě nějaký ten rok jsem.
Oscarů jste už dostal pěknou řádku. Za Melvina Udalla už máte Zlatý globus a zdá se, že vás Oscar nemine. Je to pro vás ještě vzrušující?
Mám rád ten ceremoniál. Nejsem už samozřejmě rozechvělý jako poprvé nebo podruhé. Ale i když zrovna nepřebírám nebo nepředávám žádného Oscara, líbí se mi atmosféra těch dní. Hollywood už není onen malý svět jako dřív. Dnes ani nevíte, kdo je zrovna doma a kdo mimo. Ale když se rozdávají Oscary, jsou tam všichni. Beru to jako takovou rodinnou sešlost.
První film, v němž jste účinkoval, byl kasovní propadák. Pak jste hrál v dalším tuctu nepříliš úspěšných snímků, než přišla Bezstarostná jízda. Teprve po ní jste se stal v Hollywoodu pojmem. Myslíte si, že by dnes dostával mladý herec, který nedokáže "prodat" film, tak dlouho šanci?
Hollywood tenkrát a dnes - to je zatracený rozdíl.
Když jsem začínal, nenatáčely se v Kalifornii téměř žádné televizní hry ani jiné pořady. V Los Angeles nebyly žádné stálé velké divadelní scény. Zajížděly tam jen Národní kočovné společnosti. Pravda, bylo tam pár malých scén velmi vysoké úrovně, protože se v okolí protloukala spousta výborných herců, co měli málo práce. Hollywoodské hvězdy měly už tenkrát pohádkové honoráře, ale týdenní plat v takovém malém divadle, kde jsem začínal já, obnášel dvacet dolarů a pětasedmdesát centů, což nebylo ani na živobytí. Prorazit do nějakého filmového studia bylo tehdy pro začínajícího herce těžké. Když si mě poprvé pozvala na pohovor kvůli roli opravdu velká hollywoodská firma, byl jsem už ženatý a měl jsem dítě. A když jsem tu roli dostal, něco to znamenalo. Na ty, co to jednou dokázali, se pohlíželo úplně jinak než na ty, co jen kroužili kolem.
Dnes mají začínající herci v Los Angeles mnohem víc příležitostí jak v televizi, tak u divadla. Jsou víc na očích, a tak je pro ně lehčí než dřív dostat filmovou roli. Je však také mnohem pravděpodobnější, že - pokud je film z jakýchkoliv důvodů neúspěšný - to tvůrci podruhé zkusí s nějakým jiným mladíkem.
Řekl byste, že většina filmů, v nichž jste hrál, odráží nějakým způsobem skutečnost americké společnosti, nebo jde zpravidla spíš o zábavu?
Ani jedno, ani druhé. Dokonce i téma takového filmu, jako je Bezstarostná jízda, je podle mého univerzální, jsou tam všelidské pocity. Strach o svobodu a strach ze svobody.
Dokázal byste nějak zobecnit zásadní rozdíly mezi americkým a evropským filmem?
Řeknu to takhle: Američané mají rádi sexy filmy, Evropané pak spíš sexuální filmy. Prostě filmy o sexu.
Máte zvláštní zálibu v ďábelských, ba nesnesitelných postavách?
Takhle to není. Spíš bych řekl, že na rozdíl od některých jiných herců se je nezdráhám hrát. Ale jak už jsem řekl: zásadně netřídím svou práci na role, nýbrž na filmy. Jako herec se považuji za jednoho z tvůrců celého projektu, ne pouze za jednu z postav. Dal jsem proto nejednou přednost zajímavějšímu filmu, v němž jsem hrál jen jakéhosi připřaženého koně, před atraktivní úlohou.
Například?
Odmítl jsem titulní roli ve Velkém Gatsbym a taky jednu ze dvou hlavních postav v Podrazu, i když v tom druhém případě jsem toho později trochu litoval.
Na druhé straně třeba v parodické komedii Mars útočí jsem si zahrál jenom proto, že jsem nikdy předtím nehrál dvě role v jednom filmu. Ani jedna z nich přitom není zvlášť bohatá a vděčná. Ale líbil se mi ten nápad a s režisérem Timem Burtonem se mi navíc výborně pracovalo.
Proč odmítáte poskytovat televizní rozhovory?
Protože to herci škodí.
Jak to?
Myslím si, že herec by si měl pěstovat určitou tajemnost, má-li být úspěšný.
Představte si profesionála, který mluví dlouhá léta "v civilu" do televize. Diváci si jej nakonec ztotožní s ním samým, což není ideální. Pro takového herce je pak podle mého mnohem těžší vzbuzovat v lidech zájem o své nové filmové postavy a příběhy.
Je pro vás kasovní úspěch filmu pořád důležitý?
Na to mám pár různých teorií. Za všechny tvůrce však musím koneckonců připustit, že pravděpodobnost kasovního úspěchu nám při práci na filmu uvolňuje ruce, můžeme si dělat víc, co chceme. Filmy přece nefinancují filmaři. Přesto je v branži pořád spousta naivních lidí, kteří si myslí, že o tom, co bude, rozhodujeme my sami a naše skvělé osobní vztahy s těmi, co to platí. Omyl. Osobní vztahy znamenají ve filmovém byznysu velice málo.
Vy osobně si ale přece můžete vybrat scénář, jaký budete chtít, jako herec i jako režisér. A člověk ve vaší dnešní finanční situaci nemusí být na Hollywoodu vůbec závislý...
To je to. Finančně bych na něm nemusel být závislý už pětadvacet let. Ale já žádnou touhu po nezávislosti na Hollywoodu nepociťuju. Je to místo, kde se natáčejí většinou dobré filmy, které mají zpravidla i komerční úspěch. Věřte mi. Dělám to, co mě baví.
Miloš Forman si vloni posteskl, že jeho film Lid versus Larry Flynt připravily o Oscary feministky svou negativní reklamní kampaní v amerických novinách. Nebylo to trochu paranoidní? Vždyť kdyby měly feministky ve Spojených státech skutečně takovou moc, vy byste byl pravděpodobně už mrtvý muž...
Tahle forma stížnosti - navíc když už je po všem - se mi nelíbí. Není to prostě elegantní a chlapské, a v tomto případě ani přesné. To však nic nemění na tom, že Lid versus Larry Flynt byl dobrý film. Obzvlášť Courtney Love se mi v něm líbila.
Co je pro vás nejzajímavější? Číst scénář? Studovat roli, zkoušet, natáčet, být ve střižně, spatřit konečnou podobu filmu?
Asi ta práce před natáčením a při něm. Víte, poslední dobou mám s každým filmem co do činění i poté, co se dotočí - i když ho nerežíruju. Musím ho vidět tolikrát a v tolika verzích, že mám nakonec paradoxně pocit, jako bych s jeho konečnou podobou už neměl nic společného.
Tušil jste předem, že některé filmy, na nichž jste se podílel, nebudou úspěšné?
Na tohle má nos každý herec. Naštěstí jich nebylo moc.
Selhal u vás někdy tenhle univerzální herecký instinkt?
Jen párkrát. Myslel jsem si třeba, že Vlk bude úspěšný. To jsem ovšem nemohl vědět, že se v premiérovém týdnu pokusí O. J. Simpson utéct policajtům, kina se vyprázdní a všichni budou dřepět u televize.
Naopak - komedii Mars útočí jsem žádné velké šance nepřisuzoval. A vidíte. Neměl jsem pravdu.
Když režírujete, máte nějaké zásadní rady pro mladé herce? Snažíte se je školit, nebo spíš respektujete jejich představy?
Existuje řada školských pouček, jejichž platnost jsem si ověřil v praxi. Takové jim mohu sdělit, kdykoliv nastane příhodná situace. Trvám také na tom, že všechno se dá natočit ještě lépe.
Jakožto herec - amatér jim pak z režisérského křesla pokaždé zdůrazňuji, aby vždycky pracovali v souladu s médiem. To znamená, že když hrají ve filmu, ať se nebrání sebešílenějším impulsům, které jim přijdou na mysl. Ať třeba při odchodu ze záběru udělají do kamery nějaké brekeke, nafouknou tváře, sešpulí rty... To nejhorší, co se může stát, je, že se to bude točit znova. A naopak - překvapivě často se stává, že neznámý herec zaboduje a vejde do paměti právě takovým šťastným nedopatřením.
Četl jsem, že si píšete deník. Platí to pořád? A bude z něj něco?
Když se mi narodila dcera, začal jsem pro ni dělat záznamy, aby věděla, co se s ní dělo v době, kterou si nebude pamatovat. Teď už to dělat nemusím, a tak nepíšu nic.
Kdysi jsem si vedl osobní deník, ovšem s tím jsem programově přestal.
Proč?
Protože ho našla a... Prostě si ho kdosi nepovolaný přečetl.
Považujete se za dobrého manžela?
Dosud ne.
A za dobrého otce?
To ano.
Před měsícem jste se v české televizi mihl v dokumentu o woodstockém festivalu. Říká vám ta doba ještě něco? Nebo podléháte jiným populárním myšlenkám, třeba v Hollywoodu tak oblíbené scientologii?
Ne, ničím takovým se neřídím. A pokud jde o šedesátá léta, cítím jen vůni marihuany a slyším spoustu zbytečných řečí.
Co povíte svým dětem, až zjistíte, že je načase promluvit s nimi o drogách? Sám se netajíte, že s nimi máte vcelku bohaté zkušenosti.
To zatím opravdu nevím. Až k tomu mostu dojdu, tak ho nějak přejdu.
Předpokládám, že pokud jde o sexuální aféry Billa Clintona, stojíte na jeho straně.
Jak jste to uhodl?
Já jen, že jste před deseti lety prohlásil, že podporujete proti Georgi Bushovi Garyho Harta, protože ten alespoň souloží - totiž, myslím, že jste řekl šoustá.
No a? Vy byste snad v nejvyšší funkci rád viděl někoho, kdo nešoustá? Já teda ne.
Takže váš vzkaz prezidentu Clintonovi v těchto pohnutých dnech?
Bravo, Bille! Jen tak dál! A vy ostatní - nechte ho žít.
Chtěl byste, aby se vaše dcera stala stážistkou v Bílém domě?
Proč ne? I když ji samotnou podobná kariéra nepřitahuje. To já považuji službu vlasti za to nejvznešenější povolání. Bez legrace.
Uznáváte nějakou definici lásky?
Nevytvořil jsem si žádnou vlastní definici, kterou bych mohl dát k lepšímu. Vždycky se mi ale líbila ta od Bertranda Russela: Existuje láska a všechno mimo ni zírá do bezedné propasti. |
|
