Martina Menšíková: Mám geny po tatínkovi. Můžu pít a není mi po tom špatně.
Otec Martiny Menšíkové býval symbolem televizní silvestrovské zábavy. Jeho dcera je i proto zvyklá, že se jí na něj lidé neustále vyptávají. A to přesto, že je to už dlouhých čtrnáct let, co zemřel. Jenže být dítětem nejoblíbenějšího českého komika, kterého si mnozí televizní diváci přivlastňují a považují ho za cosi jako celonárodní poklad, a navíc se ještě sama dát na herectví? To je předpoklad k tomu, že život nebude všední ani jednoduchý.
Nebývá vám v den silvestrovského organizovaného bujarého veselí trochu smutno, když všechny televize donekonečna opakují filmy a estrádní scénky v nichž účinkuje váš otec, a on už tady není?
Nejsem typ, který se na Vánoce dojímá a na Silvestra opíjí u televize proto, že to dělají všichni ostatní. V rodině jsme přestali svátky nějak zvlášť prožívat od chvíle, kdy tatínek býval vážně nemocný a musel být často v nemocnici. A teď mi připadá, že je to tak lepší, než si ho stále připomínat a trápit se, že už tady s námi není. Jednou jsme si s maminkou na Vánoce zařídily zájezd do Paříže, abychom se doma necítily osamělé. Ani Silvestr pro mě není den, který bych nějak zvlášť prožívala.
Jak ho trávíte?
Stává se docela často, že se kamarádi, známí nebo kolegové z práce scházejí den před ním, aby se rozloučili, když na Silvestra má každý nějaký program. Obvykle se přitom tak zřídí, že z druhého dne plánovaných oslav nic není. Anebo oslavy za nic nestojí. To se mi už stalo. A tak si i klidně na Silvestra doma otevřu lahev vína, podívám se na televizi, o půlnoci zatelefonuji mamince... Když pak mám vyrazit na oslavu za kamarády, zjistím, že se mi vlastně už nikam nechce. Tak jdu spát.
Nevadí vám, když se vás někdo vyptává na tatínka?
Kdysi mně to vadilo, a docela jsem si s tím nevěděla rady. Také jsem měla dojem, že kvůli němu musím pořád něco dokazovat. A že si lidé myslí, že když jsem Menšíková, mám všechno tak nějak lehčí. Nebo že budu taková jako byl on. Asi ve třiceti se to srovnalo. A tak mi jen trochu vadí, že když se ptají na tátu, ptají se mě většinou stále na totéž. Pokračování na straně E2 Koktejly na půlnoční přípitek Na Silvestra nemusíte pít jen samotné šampaňské
Třeba jestli byl doma také tak veselý společník jako na obrazovce?
Ano, třeba na to.
A byl?
Byl opravdu výjimečný. Nechci říkat osobnost, spíše výjimečná dušička. Měl samozřejmě doma rád klid. Ale nebylo to takové to - teď pracuju, takže dělám zábavu, teď jsem skončil, takže jsem jiný. Opravdu měl dar vylíčit obyčejnou historku tak, že rozesmál tisíce lidí. Nebylo to křečovité, tlačené. Ale to nemůžu hodnotit já. V tom jsem asi nesoudná.
Jak by se asi tvářil na současné televizní estrády?
Když se někdy dívám na televizi, říkám si, jak se tomu někdo může smát. Ale upřímně, ty jeho estrády dřív také nebyly všechny nejlepší. Hrál i v některých hloupých komediích. Jenže měl dar být vtipný. A hrál i v tak nádherných rolích, že se to tak nějak vyrovnalo. Myslím, že by ho lidé pořád chtěli vidět.
Když jste se rozhodla pro studium herectví na konzervatoři, podporoval vás?
Vlastně nás nikam nevedl. Vždycky říkám, maminka nás vychovávala, on nás kazil. Určitě by byl rád, kdyby viděl, že jeho děti jsou spokojené.
Vystudovala jste herectví, ale v divadlech či filmech vás není moc vidět. Čím se živíte?
Po angažmá v divadle v Kolíně jsem na volné noze. Hostuji v Činoherním klubu, účinkuji v zájezdním divadelním představení Prolhané tety. Živí mě ovšem to, že moderuji akce různých firem, módní přehlídky. Namlouvala jsem reklamní komentáře, dva roky jsem se živila dabingem. Jenže když člověk dva roky říká Juane, to dítě, které čekám, je tvoje," tak celkem zblbne. Tím nechci říct, že všechny dabované filmy jsou špatné, ale málokdy člověka při dabování opravdu dojmou nebo nadchnou. Takže jsem toho raději na čas nechala. Ale je pravda, že dabing je to nejmenší zlo.
Co je větší zlo?
Třeba spojit své jméno a tvář s nějakým pořadem či televizní soutěží, která vám není ničím blízká. Když jsem uváděla televizní pořad pro ženy, vždycky mi chodily textovky od mladších kamarádů opilců, kteří se odpoledne probrali z večírků a viděli v televizi reprízu. Psali mi třeba: A jakou pleťovou masku mám použít?" Byla to legrace, ale došlo mi, že dělám asi něco, co ke mně úplně nesedí.
A co by vám sedělo?
Nevím. Asi nechci strávit zbytek života na divadelních zájezdech. Diváci sice při nich reagují dobře, ale nevidím v tom smysl svého života. Vlastně si poslední dobou říkám: Co když na herecké práci vlastně vůbec nelpím? Co když druhou půlku svého života budu dělat nějaké úplně jiné povolání? Cítím, že potřebuji pauzu, nějakou změnu. Asi je to krize středního věku. Asi bych měla začít cestovat, poznávat něco nového.
Krize středního věku? Na ni vypadáte dost mladistvě a čile...
Není dobré zůstávat pořád na jednom místě. Praha je malinká. Postupně se večer v podnicích potkávají stále stejní lidé.
Máte ráda noční život?
Mám. Mám ráda společnost, dobré víno.
To máte po tatínkovi?
Tatínek nebyl vinař, přestože byl z Moravy. Pil becherovku po dvoudecovkách. Dříve jsem ji nepila. Ale nedávno jsem si ji dala a pochopila jsem, jak je to slastný pocit. Jiný než po pití whisky nebo slivovice. Je to teplo, pohoda. Mám geny po tatínkovi. Můžu pít a není mi po tom špatně. Jenže v těch případech se to musí obzvlášť hlídat. Komu z pití není zle, má předpoklady stát se alkoholikem. Tatínek s tím měl problémy. Takže se hlídám. Když se o prázdninách rozjedou večírky, snažím se aspoň jíst hodně zeleniny, ovoce a cvičit. Když jsou divadelní prázdniny, je to hrozné. Herci mají volno, takže se jde z jednoho večírku do druhého. Takže to už radši nedělám. S pitím je třeba umět zacházet.
MARTINA MENŠÍKOVÁ.
Jedno ze čtyř dětí herce Vladimíra Menšíka. Jako jediná z nich se dala na herectví. Po konzervatoři měla angažmá v divadle v Kolíně. Nyní je na volné noze. Hostuje v Činoherním klubu, účinkuje v zájezdovém představení. Věnuje se dabingu a moderování různých akcí. Uváděla například televizní pořad pro ženy Sama doma. Je jí 37 let, je svobodná, bezdětná.
Herečka Martina Menšíková: Maminka nás vychovávala, tatínek zase kazil
Otec Martiny Menšíkové býval symbolem televizní silvestrovské zábavy. Jeho dcera je i proto zvyklá, že se jí na něj lidé neustále vyptávají. A to přesto, že je to už dlouhých čtrnáct let, co zemřel. Jenže být dítětem nejoblíbenějšího českého komika, kterého si mnozí televizní diváci přivlastňují a považují ho za cosi jako celonárodní poklad, a navíc se ještě sama dát na herectví? To je předpoklad k tomu, že život nebude všední ani jednoduchý.
Nebývá vám v den silvestrovského organizovaného bujarého veselí trochu smutno, když všechny televize donekonečna opakují filmy a estrádní scénky v nichž účinkuje váš otec, a on už tady není?
Nejsem typ, který se na Vánoce dojímá a na Silvestra opíjí u televize proto, že to dělají všichni ostatní. V rodině jsme přestali svátky nějak zvlášť prožívat od chvíle, kdy tatínek býval vážně nemocný a musel být často v nemocnici. A teď mi připadá, že je to tak lepší, než si ho stále připomínat a trápit se, že už tady s námi není. Jednou jsme si s maminkou na Vánoce zařídily zájezd do Paříže, abychom se doma necítily osamělé. Ani Silvestr pro mě není den, který bych nějak zvlášť prožívala.
Jak ho trávíte?
Stává se docela často, že se kamarádi, známí nebo kolegové z práce scházejí den před ním, aby se rozloučili, když na Silvestra má každý nějaký program. Obvykle se přitom tak zřídí, že z druhého dne plánovaných oslav nic není. Anebo oslavy za nic nestojí. To se mi už stalo. A tak si i klidně na Silvestra doma otevřu lahev vína, podívám se na televizi, o půlnoci zatelefonuji mamince... Když pak mám vyrazit na oslavu za kamarády, zjistím, že se mi vlastně už nikam nechce. Tak jdu spát.
Nevadí vám, když se vás někdo vyptává na tatínka?
Kdysi mně to vadilo, a docela jsem si s tím nevěděla rady. Také jsem měla dojem, že kvůli němu musím pořád něco dokazovat. A že si lidé myslí, že když jsem Menšíková, mám všechno tak nějak lehčí. Nebo že budu taková jako byl on. Asi ve třiceti se to srovnalo. A tak mi jen trochu vadí, že když se ptají na tátu, ptají se mě většinou stále na totéž. Pokračování na straně E2 Koktejly na půlnoční přípitek Na Silvestra nemusíte pít jen samotné šampaňské
Třeba jestli byl doma také tak veselý společník jako na obrazovce?
Ano, třeba na to.
A byl?
Byl opravdu výjimečný. Nechci říkat osobnost, spíše výjimečná dušička. Měl samozřejmě doma rád klid. Ale nebylo to takové to - teď pracuju, takže dělám zábavu, teď jsem skončil, takže jsem jiný. Opravdu měl dar vylíčit obyčejnou historku tak, že rozesmál tisíce lidí. Nebylo to křečovité, tlačené. Ale to nemůžu hodnotit já. V tom jsem asi nesoudná.
Jak by se asi tvářil na současné televizní estrády?
Když se někdy dívám na televizi, říkám si, jak se tomu někdo může smát. Ale upřímně, ty jeho estrády dřív také nebyly všechny nejlepší. Hrál i v některých hloupých komediích. Jenže měl dar být vtipný. A hrál i v tak nádherných rolích, že se to tak nějak vyrovnalo. Myslím, že by ho lidé pořád chtěli vidět.
Když jste se rozhodla pro studium herectví na konzervatoři, podporoval vás?
Vlastně nás nikam nevedl. Vždycky říkám, maminka nás vychovávala, on nás kazil. Určitě by byl rád, kdyby viděl, že jeho děti jsou spokojené.
Vystudovala jste herectví, ale v divadlech či filmech vás není moc vidět. Čím se živíte?
Po angažmá v divadle v Kolíně jsem na volné noze. Hostuji v Činoherním klubu, účinkuji v zájezdním divadelním představení Prolhané tety. Živí mě ovšem to, že moderuji akce různých firem, módní přehlídky. Namlouvala jsem reklamní komentáře, dva roky jsem se živila dabingem. Jenže když člověk dva roky říká Juane, to dítě, které čekám, je tvoje," tak celkem zblbne. Tím nechci říct, že všechny dabované filmy jsou špatné, ale málokdy člověka při dabování opravdu dojmou nebo nadchnou. Takže jsem toho raději na čas nechala. Ale je pravda, že dabing je to nejmenší zlo.
Co je větší zlo?
Třeba spojit své jméno a tvář s nějakým pořadem či televizní soutěží, která vám není ničím blízká. Když jsem uváděla televizní pořad pro ženy, vždycky mi chodily textovky od mladších kamarádů opilců, kteří se odpoledne probrali z večírků a viděli v televizi reprízu. Psali mi třeba: A jakou pleťovou masku mám použít?" Byla to legrace, ale došlo mi, že dělám asi něco, co ke mně úplně nesedí.
A co by vám sedělo?
Nevím. Asi nechci strávit zbytek života na divadelních zájezdech. Diváci sice při nich reagují dobře, ale nevidím v tom smysl svého života. Vlastně si poslední dobou říkám: Co když na herecké práci vlastně vůbec nelpím? Co když druhou půlku svého života budu dělat nějaké úplně jiné povolání? Cítím, že potřebuji pauzu, nějakou změnu. Asi je to krize středního věku. Asi bych měla začít cestovat, poznávat něco nového.
Krize středního věku? Na ni vypadáte dost mladistvě a čile...
Není dobré zůstávat pořád na jednom místě. Praha je malinká. Postupně se večer v podnicích potkávají stále stejní lidé.
Máte ráda noční život?
Mám. Mám ráda společnost, dobré víno.
To máte po tatínkovi?
Tatínek nebyl vinař, přestože byl z Moravy. Pil becherovku po dvoudecovkách. Dříve jsem ji nepila. Ale nedávno jsem si ji dala a pochopila jsem, jak je to slastný pocit. Jiný než po pití whisky nebo slivovice. Je to teplo, pohoda. Mám geny po tatínkovi. Můžu pít a není mi po tom špatně. Jenže v těch případech se to musí obzvlášť hlídat. Komu z pití není zle, má předpoklady stát se alkoholikem. Tatínek s tím měl problémy. Takže se hlídám. Když se o prázdninách rozjedou večírky, snažím se aspoň jíst hodně zeleniny, ovoce a cvičit. Když jsou divadelní prázdniny, je to hrozné. Herci mají volno, takže se jde z jednoho večírku do druhého. Takže to už radši nedělám. S pitím je třeba umět zacházet.
MARTINA MENŠÍKOVÁ.
Jedno ze čtyř dětí herce Vladimíra Menšíka. Jako jediná z nich se dala na herectví. Po konzervatoři měla angažmá v divadle v Kolíně. Nyní je na volné noze. Hostuje v Činoherním klubu, účinkuje v zájezdovém představení. Věnuje se dabingu a moderování různých akcí. Uváděla například televizní pořad pro ženy Sama doma. Je jí 37 let, je svobodná, bezdětná.
Herečka Martina Menšíková: Maminka nás vychovávala, tatínek zase kazil
