Bylo velké štěstí, že jsem u těch vítězství byl

- Ivan Hlinka se narodil jako průšvihář, ve škole byl drzý a odmlouval. Jako hráč hokejové zápasy příliš prožíval a sám sebe popsal jako nerváka. Byl příliš upovídaný a hádal se s rozhodčími. Také jako emotivní trenér měl zpočátku problémy. Jenže se stal nejslavnější hokejovou postavou v českých dějinách, protože jako první vyhrál mistrovství světa coby hráč i trenér a přivedl národní mužstvo k historickému zlatu na olympiádě v Naganu. Odjakživa měl vůdčí schopnosti, proto se mu říkalo Šéf. A tak kdo jiný měl za hokej převzít na Pražském hradě medaili za zásluhy, když ne šéf?

Vždycky věděl, jak vyhrávat, ale když je jako vítěz oslavován, cítí se nesvůj. Protože, jak říká, nemůžeme pořád lítat v nebi.

* Jak jste se o vyznamenání dozvěděl?

Dostal jsem dopis z Kanceláře prezidenta republiky. Stálo tam, že jsem byl navržen na vyznamenání a abych dal vědět, jestli se zúčastním osobně.

* Je o vás známo, že na slávu si příliš nepotrpíte. Navíc nerad jezdíte do Prahy. V áhal jste nad tím pozváním?

V tomhle případě ne. Něco podobného jsem dostal poprvé, a Hrad se nenavštěvuje každý rok.

* Co vás v první chvíli napadlo? Byl jste pyšný a hrdý, nebo vám takové uznání zase tolik neříká?

Já to beru jako ocenění dobrých výsledků, které měl hokej v poslední době. Kdyby nevyhrávalo mužstvo, asi by pak ani trenér nedostal žádné vyznamenání.

* V roce 1994 jste od národního mužstva odešel s nepříliš dobrým pocitem. Později jste se vrátil a vyhrál olympiádu i mistrovství světa a teď ještě dostal medaili za zásluhy. Myslíte, že vás ty úspěchy změnily?

Možná. Ale jak říkám, měl jsem jenom to štěstí být u toho, když se mužstvu povedly dobré turnaje a párkrát něco vyhrálo. Nic by se nemělo přeceňovat, po každém vítězství se člověk musí vrátit na zem.

* Říká se o vás, že jste jako hráč nesnášel porážky a tuhle vlastnost jste uplatnil i jako trenér. Berete tedy vyznamenání také jako vítězství?

Je to určité ocenění. Dělám svoji práci a samozřejmě se ji snažím dělat dobře. Jenže opravdu dobře ji dělám teprve tehdy, když to někdo ocení a řekne, ano, takhle nějak by to mělo vypadat. Já sám můžu tisíckrát říkat, jak jsem dobrý, ale když nebudu mít výsledky, tak to není ono.

* Jak to přijalo vaše okolí?

Nedělal si z vás dokonce někdo legraci? Tak si myslím, že z takových věcí by se moc legrace dělat neměla. I když legraci mám rád a dovedu ji pochopit, tohle by mi vážně jako sranda nepřišlo.

* Jak jste si vůbec jako hokejový trenér na Hradě připadal? Byl jste nesvůj, nervózní?

To se nedá říct. Ale už samotná atmosféra Hradu vyvolává pocit určité národní hrdosti. Pro mě to bylo něco mimořádného, klidně bych řekl svátek.

* Znal jste někoho z oceněných osobně? Na fotografiích jste byl vidět vedle Smoljaka a Svěráka.

Osobně nikoho. Ale samozřejmě jsme si povídali, protože na to byl docela čas. O čem? O normálních věcech. Samozřejmě já jsem je pozval na hokej a oni mě do divadla.

* Jak to vyznamenání vlastně vypadá?

Dostal jsem medaili a diplom.

* Rád vyhráváte, ale s medailí na krku se neukazujete rád. Také po vítězném mistrovství v Norsku jste medaili hned sundal a schoval do kapsy. Kam jste doma to poslední vyznamenání uložil?

Založil jsem ho k těm ostatním.

* Tam někde možná taky máte metály, které jste dostal za bývalého režimu. V roce 1972 jste dostal vyznamenání Za vynikající práci a v roce 1976 Za zásluhy o výstavbu. Máte je?

Ano, někde je doma mám.

* Dostával jste je také na Hradě?

Byla to státní vyznamenání a byli jsme na Hradě.

* Mají pro vás po těch letech nějakou cenu? V ážíte si jich taky?

Já si myslím, že vyznamenání jsem dostal především za sportovní výsledky. A ve sportu, jak jistě každý chápe, se nedá nic moc okecat.

Ivan Hlinka jak ho zná celý národ - na trenérské lavici.