Bungee jump: né, do vody né...

- Je spousta věcí a zážitků, které dokážou člověku vypláchnout zbytečný adrenalin z těla. Vyskočit z letadla a smažit si to volným pádem, vylézt na pořádnou skálu, projet autem ostrou zatáčkou stokilometrovou rychlostí na samé hranici fyzikálních zákonů nebo si svištět na lyžích nespoutanou přírodou příkrých Alp. Že je to všechno zbytečné riziko, že se při tom všem člověk může zabít nebo zmrzačit? Pravda, ale kolik lidí už stihlo umřít při přecházení silnice nebo na infarkt u televize. Všechno výše jmenované jsem si vyzkoušel na vlastní kůži, všechno bylo skvělé, a nepočítám-li pár drobných škrábanců a boulí, bez vážnějšího rizika. Donedávna mi však chyběla ještě jedna srdcovka - bungee jump.

Nemá cenu psát, kde jsem skákal ani kdo to organizoval. Ono totiž stačí jen přijet na místo, podepsat papír o tom, že je to všechno na vlastní nebezpečí, a za pár okamžiků už člověk stojí za zábradlím. Moje peněženka zchudla o několik stovek, a tak jsem se alespoň utěšoval tím, že jako správný machr skáču do vody. Jasně, přiznám se bez mučení, měl jsem sevřený nejen žaludek, ruce zpocené od toho, jak jsem se křečovitě držel zábradlí, a do hlubiny pode mnou jsem se podíval jen na několik směšně krátkých okamžiků. Při tom všem jsem však ještě stihl myslet na to, že bungee jump nemá na svědomí žádný vážnější úraz, natož smrťák. Takže pohoda.

A pak to přišlo. Sbor lidí odpočítával od deseti k jedné a na pověstný "DŽAMP" jsem jednoduše přepadl dopředu. Bylo to super. Letěl jsem hrozně dlouho, a zatímco se hladina přehrady přibližovala pekelným tempem, čekal jsem, kdy gumové lano začne bojovat se zemskou přitažlivostí. Byl jsem jako pták.
Dodnes se nemůžu zbavit pocitu, že to tomu lanu trvalo příliš dlouho. Náraz do vody byl tak rychlý a silný, že jsem snad začal rukama hledat dno. Naštěstí nenašel. Než jsem se stačil vzpamatovat, vytáhla mě guma z vody ven a já začal zažívat pocity neskutečného štěstí. Mísilo se to všechno dohromady - pýcha, že jsem skočil, opojení výškou a radost, že žiju. Další rizikovku mám za sebou, zase jsem sám sobě něco dokázal...
Když už jsem stál nahoře na pevné zemi, dostalo se mně nejen pochvalného poplácávání po ramenou, ale i soucitu. Do vody jsem totiž částečně narazil obličejem a kdosi hovořil o tom, že vypadám jako boxer po tvrdých deseti kolech. Oči jsem měl zalité krví, opuchlé tváře se začínaly probarvovat. Během okamžiku se moje vidění zúžilo na dvě čárky a svět okolo mne byl jako širokoúhlý film. Aby toho všeho nebylo málo, v hlavě mi začalo bušit snad tisíc permoníků a stále se k nim přidávaly další a další. Nic platné nebylo konstatování maníka, který mě odpoutával z postroje, že jsem měl mít zavřené oči a hlavu schovanou mezi rameny. Škoda, že mi to neřekl několik minut předtím.
Závěr skoku na gumě tak příliš slavný nebyl. Druhý den už mluvil doktor - o pohmožděninách obličeje i hlavy, o středně těžkém otřesu mozku a o štěstí, že dobře vidím. Taky připojoval něco o bláznech a sebevrazích, a tak všem podobného založení můžu jen vzkázat:
Bungee jump sám o sobě je skvělý, ale skoku do vody se raději vyvarujte.

Když už po hlavě do vody, tak jen namočit konečky kštice.


Pořady

Střední školy

Termíny

Kultura

Ceny

Předplatné časopisů

Nepřehlédněte