* Když se Ondřej narodil, dal jste mu do postýlky v porodnici housle?
Otec: Ne. Ještě jsem netušil, že by z něj mohl být muzikant. Ale když jsem ho několik hodin po porodu držel v náručí a šel ho ukázat své ženě, tak jsem - dívaje se na jeho ruce - prohlásil, že to bude buď vynikající zloděj, nebo skvělý houslista.
* Ondřeji, ukradl jste někdy něco?
Syn: Housku. Když se mnou táta chodil na housle, tak jsme potom vždycky zašli do uzenin u Náměstí Bratří Synků pro salám. Dával jsem do pytlíku housky a táta jenom řekl: "Kolik jich tam je, pět?" Ale jednou jsem vzal naschvál o jednu víc a táta mi vynadal. Strašně. Tak, že už jsem nikdy nic neukradl.
* Nezažil jste situaci, kdy byste třeba na dovolené krást musel, protože vám došly peníze?
Naopak - my jsme takoví blbci, že jsme s tátou na jedné dovolené koupili velmi nevýhodně koberec. Měl hodnotu tak deseti dolarů, ale my, netušíce, že chce Arab vyjednávat, jsme ho koupili za šedesát. Za původní cenu, kterou nastřelil. Takoví my jsme velcí obchodníci.
* A vy jste, pane Brzobohatý, nekradl, když byl za války hlad?
Otec: Nedá se říct, že by to byla krádež, ale pytlačil jsem.
* Úspěšně?
Velmi. Chodili jsme na ryby, divoké králíky jsme chytali do oček... Naše parta šla i na srnčí - do oka se nám chytla mladá srnka a takhle jí tekly slzy... Taky od té doby nemůžu jíst srnčí.
* Jaká byla vaše dětská hračka, na kterou se nezapomíná?
Vláček na klíček, s tím jsem si hrál asi čtyři dny. Spíš jsem byl na to pytlačení. Vzpomínáš, Ondro? Bylo ti asi třináct a říkal jsi, že budeš chytat ryby. Dokonce jsme ti koupili drahý prut, který je ještě v garáži. Vyšel sis s ním vůbec někdy?
Syn: Vyšel, jednou. Ale nechal jsem toho, když jsem viděl, jak to toho kapra nebaví.
Otec: Vidíš, a mně jednou na gymplu zachránilo pytlačení známku ve francouzštině.
* Vy tu historku znáte, Ondřeji?
Syn: Asi si ji nepamatuju.
Otec: Nebyl jsem moc připravený na fráninu, a tak jsem šel místo do školy k Bečvě. Najednou vidím zpoza vrby francouzštináře Matějovského, jak chytá ryby. Povídá: "Studente, měl jste být ve škole na hodině!" Já mu říkám: "Pane profesore, mám takový dojem, že jste měl být rovněž na hodině," a on na to: "Máte pravdu, posaďte se." Neuměl pořádně nahodit udici, tak jsem mu řekl, že bych mu něco chytil. Dal mi udici a já povídám: "Ne takhle, do ruky," a chytil jsem mu tři parmy a nějaké bělice. Za celý život neměl tolik ryb, a tak mi doporučil, abych se naučil jeden článek, který umím dodneška (začíná drmolit francouzsky), a pak mě vyvolával: "Studente, prosil bych tenhle článek."
* Ondřeji, vás taková dobrodružství nebrala? Nikdy jste nebyl tak vášnivým čtenářem Jacka Londona jako táta?
Syn: Je pravda, že jsem jako kluk viděl Martina Edena, ve kterém táta hrál, ale na tohle jsem nikdy nebyl. Ani na Foglarovy Hochy od Bobří řeky. Otu Pavla mi táta podsouval a já ho louskal, ale říkal jsem si: "Ježiš, mě to nebaví." Jsme prostě jiná generace. Já prožíval Hvězdné války.
Otec: No vidíte to. Když nám bylo za války dvanáct, tak jsme Foglara hltali. Založili jsme na Valachách skauta a naše družina Modrý racek se schází dodneška. Všichni máme skautská jména.
* Vy jaké?
Já jsem Racek.
* Ondřeji, proč je Racek?
Syn: To nevím. Vím jen, že s touhle skupinou zažil a pořád zažívá strašně srandy.
* Jezdíte už na ty jejich srazy taky?
Ne. Ani nechci. Úplně respektuju, že to je jejich svět.
Otec: Naše ženy, ty můžou být nejblíž sto kilometrů.
Tátův valašský trojdup
* Vaše manželka říká, že jste byl v porodnici opravdu naměkko. Jako by se vám narodilo něco mezi Mozartem a Einsteinem...
Všechno je poznamenané tím, že mi už bylo padesát. Když jsem do té doby viděl mimina, tak jsem si vždycky říkal, že to jsou ošklivé opičky, ale najednou se narodil Ondra. Hanka byla po císaři, takže se nemohla moc smát, ale stejně mi pobaveně říkala, jak celou dobu prohlašuju, že jsou to opičky, a najednou je Ondra to nejkrásnější dítě...
Syn: ...táta se mnou přišel za mámou, která po narkóze čekala nádherného, malého Alaina Delona, a ta dodneška popisuje, že "tam bol zcvrknutý Ráďo". Byl jsem miniaturní verze táty. I s tím velkým frňákem.
* Kdy jste, Ondřeji, viděl poprvé muzicírovat svého tátu?
Vždycky uměl na něco hrát. Třeba na klavír zahraje jedinou blbou skladbu, ale umí ji celý život - tři akordy, které opakuje dokola, a vypadá to, jako by uměl na klavír.
* A co vy, pane Brzobohatý? Zatancoval jste si někdy na Ondrovu hudbu?
Otec: Nedávno, když hrál u nás v divadle salsu.
* Ale salsa, to jsou přece těžké kroky!
Syn: Táta kroky neřeší, ten jeho mu vychází celý život. Takzvaný valašský trojdup tancuje úplně na všechno a vždycky to má úspěch.
Otec: Mám to vyzkoušený. Kdysi dávno, před šesti lety, jsem byl u Bolka v Manéži s nějakým vynikajícím klavíristou, a tak jsme se domluvili, že na mě nastraží všechno - od polky přes gavotu...
Syn: Lambadu...
Otec: A na všechno jsem zatancoval valašský trojdup.
* Pane Brzobohatý, máte písničku svého srdce?
S lidovou písní jsem prožil své dětství. Na Valachách naštěstí žila muzika i za války, jenom v Meziříčí bylo tolik kapel, co v celých Čechách dohromady. Tam nebyl človíček, který by se neučil na nějaký nástroj.
Syn: Své srdeční písničky mají jen lidi, kteří jsou v hudbě laici. Ale když žijete muzikou celý život a znáte jí nepřeberné množství, tak takovou jednu jedinou nemáte.
Otec: Přesto řeknu o jedné, kterou mám strašně rád. Byl jsem v osmašedesátém roce v Bulharsku a tam jsem se potkal s velkým kamarádem Ferem Zvarikem, slovenským hercem. Ten mě jedno zatažené odpoledne nad lahví koňaku naučil písničku: "Povedzte mojej matě-ri..."
Syn: "..."o-jo-jo, ať ma nečaká k večé-rí..." Jasně, na tomhle jsem vyrostl.
* Co v pubertě, nepřišlo vám to směšné?
Ne. Nikdy jsem neposlouchal to, co zrovna letělo, mě to kolikrát ani nebavilo. Až na Michala Jacksona, toho zbožňuju a jeho desky jsme měli doma díky starší ségře Role všechny. Ale lidovky mě bavily a baví dodneška, to jsou krásné harmonie: "Zasela jsem bazaličku..."
Otec: Já Ondrovu hudebnímu talentu zpočátku dvakrát nefandil - vím, jak je těžké prosadit se v muzikantské branži. Ale pak jsem pochopil, že tam talent je, a tak jsem se mu začal věnovat každé odpoledne. Na dvoře hráli kluci fotbal a on musel cvičit, i pět hodin denně. A když jsem viděl, že je unavený, tak jsem vzal housle a začali jsme hrát právě lidovky.
Syn: Táta mi ukázal, že mě to může bavit. To by muselo být dítě s pohnutým osudem, aby ho bavilo cvičit na housle, ale lidovky mě bavily - líbilo se mi hrát něco, co není zapsané do not. Najednou to nebylo neustálé cvičení Ševčíka... Toho jsem nenáviděl. Říkal jsem si, že kdyby existovali potomci toho člověka, tak vyvraždím celou jejich rodinu.
Muzika víc než herectví
* Uměl byste, Ondro, přednést něco ze Shakespeara?
No jasně, řekněte si.
* Nějaký sonet?
Můj oblíbený: "Kdo z lidí uvěří v přívalu příštích dob mým veršům, které jsem jen vámi naplnil," a tak dál.
Otec: Tyhle sonety ses začal učit někdy ve čtrnácti?
Syn: Jo. Já jsem spíš než prózu četl poezii.
Otec: To, že začal skládat muziku, ho podle mě automaticky vedlo k poezii.
* A co vy? Víte, kdo je to Martina Balogová?
Hmm. Martina Balogová, říkáte? Hmm. Přiznám se, že vím. Sledoval jsem první ročník té společenské hry a od první chvíle jsem si myslel, že je Balogová nejlepší.
* Pánové, povedlo se vám někdy získat děvče na písničky?
Syn: No jéje. Hlavně na táborech. Měl jsem tam kytaru, táta mě na ni naučil pár akordů, a každá holka mi chodívala dát pusu na dobrou noc. Dá se říct, že jsem je takhle balil.
* A vy?
Otec: V každém divadle jsme dali dohromady kapelu a nějaké holky se na to vždycky nachytaly.
* Ondro, váš táta říká, že mají ženy obecně vyšší IQ než muži. Souhlasíte?
Syn: On to asi myslí tak, že jsou ženy v něčem mnohem bystřejší. Mají úplně jiné myšlení, pohotovější, než je to mužské. Táta mi taky kolikrát vysvětloval, že do ženské nikdy nevidíš, a s tím souhlasím. Ale že by byly chytřejší? To si nejsem tak jistý. Tati, postav vedle sebe vynálezce chlapy a ženské. Anebo filozofy a filozofky.
Otec: Ale ženská musela rodit, měla jiné povinnosti než chlap, který se soustavně věnoval svému oboru. Žena dává život, chlap s tím nemá kromě spermatu nic společného. Proto jsou ženy tvořivější, tolerantnější, chápavější.
* Tak proč je jedna dobrá spisovatelka na sto dobrých spisovatelů?
Otec: Víte, já u mužských nesnáším ješitnost, i když sám někdy ješitný jsem - nemůžu se z chlapství vyhrabat. Ale ženské, ty takové nejsou, tedy kromě feministek. A ješitný spisovatel vydá každou blbost, kterou napíše, což ženská neudělá - ta vydá až to, co má smysl, podrobí to velké vlastní kritice. Takže se to dá obrátit i tak, že je na sto špatných spisovatelů jedna špatná spisovatelka. Anebo heleďte se - řídím už padesát let a drtivou většinu hrůz na silnicích dělají právě ješitní chlapi. Musí předjíždět a nesnesou, když někdo předjede je... Většina ženských vnímá na silnici ostatní.
Syn: Upřímně ti řeknu, že jsem párkrát jel a nepřišlo mi, že by ta ženská vnímala.
Otec: No jo, vždyť říkám, že se prosazují feministky. Odbočují ve špatném pruhu, kouří a ještě mají u ucha telefon.
* Ondřeji, když jste hrál jako dítě andílka v Divadle na Vinohradech, na jednom jevišti vedle Dagmar Veškrnové, tak vás herectví nechytlo?
Syn: Mně by to nestačilo. Potřebuju show, chci vnímat muziku a křik lidí pod pódiem... Vyhovuje mi spíš takový druh zábavy, kde se můžu vybouřit.
* Pane Brzobohatý, je podle vás škoda, že z Ondřeje není herec?
Otec: Osobně si myslím, že je muzikantská branže výš, protože to je nepředstavitelná dřina. V herectví se prosadí i lidi, kteří nemají vzdělání, mají jen krásný ksicht. U ženských zvlášť. Ale když jako muzikant nedřete celý život, tak nemůžete uspět. Proto si toho tolik vážím. Stokrát si můžu říkat, že jsem na divadle něco dokázal, ale vím, že dobří muzikanti jsou ještě výš než já.
* Ondro, jaký je váš nejmilejší film s tátou?
Syn: Oáza.
Otec: To chápu, i když Ondra neviděl ten film v původní verzi. Natočili jsme ho v jedenasedmdesátém roce a schvalovači pak třináct nejkrásnějších minut vystříhali.
* To byly nějaké protirežimní minuty?
Ne, jen dali pryč všechny řeči o svobodě.
Syn: Ten film měl úžasnou atmosféru. Tátova tvář byla z poloviny ohořelá, což se mi strašně líbilo - tenkrát jsem to bral jako skvělý akční film. Zato když jsme se dívali na cirkus Humberto, tak jsem vždycky brečel, když tátu zakousla.
Otec: Ale ještě k té Oáze - ta pro mě zůstává hlavně obrovským životním zážitkem. Točili jsme tři měsíce v karakumské poušti, v Turkmenistánu, a to bylo fantastické.
* Škola v pití vodky?
My tam pili buďto bílého, nebo žlutého medvěda. Žlutý, to je gruzínský koňak s šampusem a bílý je vodka s šampusem. V těch písečných horách jsme zažili hrozná vedra, taky dvaasedmdesátku - Rudla Hrušínský skoro nemohl chodit.
* Nevadilo režisérovi, že pijete medvědy?
Ne. Tam vnímá tělo alkohol líp. Nehledě k tomu, že se při těžkých písečných bouřích prostě nedá točit třeba tři dny. Nejkrásnější vzpomínku mám na to, jak Rudla slavil za takové bouře jedenapadesátiny - na jediném pokoji s lednicí nás bylo osm a vypili jsme třiapadesát šampaňských a jedenáct flašek vodky. Z drátů od šampaňského se pak udělal věnec, který jsme mu dali Rudlovi jako dárek.
* Na co, Ondřeji, myslíte, když tohle posloucháte?
Syn: Poslouchám to asi podvacáté, ale pořád doufám, že mě život do takových situací zavede.
* Jakou exotickou zemí začnete?
Mojí srdeční záležitostí je Kuba, která mě uchvátila ve filmu Buena Vista Social Club. Hrozně rád bych tam jel na týden a potom na čtrnáct dní do Miami, protože tam je takových Kubánců! Právě tam jsou teď všechny ty zážitky - pouliční muzikanti, salsa... Přímo na Kubě už zůstala hlavně bída.
* Dřív jste bydleli v bytě na Václavském náměstí, kde se často stavovali tátovi kamarádi umělci. Na kterého z nich jste se nejvíc těšíval?
Můžu jich říct dvacet, ale nejvíc asi na našeho celoživotního známého Láďu Štaidla, jehož děti byly mí a ségřini vrstevníci. Ale pamatuju si třeba i na to, jak usnul Jirka Lábus v pelechu našeho psa, nebo jak u nás seděl společensky unavený Jirka Krampol ve slipech, s tátou na sedačce...
* Díval jste se roku 1989 z okna na demonstrace?
Nijak výrazně jsem to neprožíval, bylo mi šest. To si spíš vzpomínám na všechny následující silvestry pod našimi okny - měli jsme psy a ti to těžce snášeli.
* Pane Brzobohatý, když se teď na Ondřeje podíváte - má něco společného s vaším tátou nebo dědečkem, což byli námořníci?
Otec: Jistě. I v Ondrovi je zakódované přátelství, které jsem s nimi měl kdysi já a které jsem snad na toho kluka přenesl. Jedna z našich životních filozofií je schopnost mít kamarády. Víte, když umíral můj táta, tak jsme si děkovali za celý život, který jsme spolu prožili, a jeho poslední slova byla: "Ale vnuka jsi mi nedal."
* Ta poslední slova musela bolet.
Právě že to je nádherné, když si na smrtelné posteli poděkují otec se synem za celý život... My byli s tátou ohromní kamarádi, od svých pětadvaceti jsem mu dokonce říkal Jardo.
* Minulý rok jsem ale četl, pánové, že jste se vy dva poškorpili a na čas jste se dokonce přestali bavit kvůli nějaké holce, kterou si tady Ondřej našel.
Syn: Bylo to kvůli mé přítelkyni Johance, a to není nějaká holka. Je to žena, kterou miluju a se kterou žiju.
* Proč vás tenkrát táta nechápal?
Johanku jsem potkal těsně předtím, než začala SuperStar, a to jsem měl práce jako nikdy. Ani nevím proč, ale právě tehdy jsem se rozhodl, že zkusím žít sám. Určitě i proto, že jsem se zamiloval, a to člověk dělá věci, jaké dělá.
* Pane Brzobohatý, jak to, že jste v první chvíli neměl pochopení pro zamilovaného syna?
Otec: Tam byly oboustranné emoce, ale v našem životě to byla jen miniatura. Ondra má odmalička právo zkritizovat mě za všechno, třeba i za moji práci na divadle. Já kritizuju jeho, je to otevřenost. A otevřenost ještě neznamená rozpory.
Syn: Vztah mezi mnou, tátou a mámou je tak strašně velkej a hezkej, že když jsem se po dvaceti letech najednou odstěhoval z domu, tak nějaké dusno přijít muselo.
Otec: Když najednou odešel, tak mi třeba strašně scházela hudba. Všechno, co napsal a cvičil, jsme konzultovali spolu a najednou jsem to neměl. Teď je v jeho pokoji ticho. Pouštím si třeba v televizi sport, u kterého jsem dřív vnímal, jak si Ondra přehrává, on potom přišel a už jsme o tom začali mluvit... To už není.
* Ondřeji, jaké nejdůležitější rady do života vám zatím táta dal?
Syn: Není se za co stydět - dodnes se řídím jeho "jen se neposrat".
Otec: To je starý slogan z moře. Vštěpoval mi ho táta a staříček, kteří projeli bermudským trojúhelníkem, kde bylo tohle heslo základ.
Syn: Já na to myslel už jako malý kluk, když jsem měl houslový koncert. Pak při SuperStar, ve chvíli, kdy přišla první velká sláva... Základem toho úsloví je nepodělat se sám ze sebe, stát nohama na zemi. Jo, a ještě něco - když jsme s tátou trošku dýl poseděli na vínu, tak mi vyprávěl všechny svoje zkušenosti, a já nezapomenu na jednu jeho větu: "Ondro - všechno, jen ne umělkyně!"
Otec: Což ale neplatí na tvou mámu. U Hanky převažuje nad uměleckou duší ta fantastická ženskost.
Syn: Pravda, máma stojí nohama na zemi pevně. Ale já se tím heslem stejně zatím řídím.
* Když vy se, pane Brzobohatý, díváte na Ondřeje a jeho kamarády, co si říkáte? Že jste v jejich věku bývali jiní?
Otec: Já téhle generaci strašně věřím. A nejen kvůli Ondrovi. Konečně by se mohla vytvořit opravdu silná generace...
Syn: ... první od té tátovy.
Otec: No, od té naší. I když v herectví byla ještě silnější generace přede mnou; generace Štěpánka, Pivce a dalších. Ale to je jako s Tondou Panenkou - jeho parta byla nejlepší v Evropě, potom přišla pauza a teď to tady je znovu. Nemluvím o Pavlu Nedvědovi, ale o Barošovi, o Čechovi... To je generace!
* A kdybyste vy se ve svých jedenadvaceti odstěhoval za přítelkyní, co by řekl váš táta?
Ten všechno toleroval, ale já jsem nebyl typ, který by už ve dvaadvaceti letech tahal ženskou domů.
Moderování? Stačilo
* Pane Brzobohatý, neměl jste v posledním roce strach, že Ondrovi stoupne sláva do hlavy?
Otec: Kdo nezažije ten šok, když se probudí a najednou ho všichni znají, ten neví, jak je to těžké. Třeba já jsem si v šedesátých letech taky na čas myslel, že jsem mistr světa, a zákonitě jsem to pak trošku cítil i u Ondry.
Syn: Cože?
Otec: Ke konci SuperStar to bylo samé Ondra, Ondra, ječící holky... Naštěstí nezblbnul, byly to jen náznaky.
* Jaké?
Syn: To bych taky rád slyšel.
Otec: Někdy sis v našich diskusích dovolil víc než dřív.
Syn: Tos měl spíš vztahovačné období. Víte, my s tátou jsme po době odjakživa občas vyjeli, až jsem si pak říkal, že jsem to přepískl a že bych se takhle neměl chovat. Ale vždycky jsme to ukončili tím, že jsem se omluvil: "Sorry, to jsem přehnal," anebo on přišel za mnou: "Já jsem to tak včera nemyslel." Mezi náma je opravdu kamarádství a o tom to bylo vždycky.
* Ten půl rok, co jste moderoval SuperStar, ten pro vás musel být těžký. Soudím aspoň podle toho, jak jste se potom od televizní práce odstřihl.
Mě to neštvalo, naopak. Ne každému se v téhle zemi povede stát každý týden před třemi miliony lidí. Ale zážitek skončil a já si řekl, fajn, bylo to moc hezký, děkuju, a dál si žiju život, který chci - dělám muziku.
Otec: Záleželo to jen na něm, ale jakmile se rozhodl, že moderovat nebude, tak jsem mu řekl: "Máš pravdu." Protože když už je dobrý muzikant, tak by se toho měl držet.
Syn: Odmalička prostě razím názor, že chci dělat věci, které mě budou bavit.
* Docela chytrý kluk, ne?
Otec: No tak... byl takhle vychovávanej.
* Neděsíte se toho, že vám Ondra odjede studovat do zahraničí?
Scházel by mi ještě daleko víc než dnes, to je pravda, ale já studium venku nesmírně podporuju. Je potřeba zkusit to tam, kde jsou nejlepší školy a vynikající muzikanti. Ondra by šel nahoru a to je pro mě důležité.
* Vyrazíte, Ondro?
Syn: Letos už ne. Máme s tátou v jeho divadle představení a to je závazek. Taky chceme natočit s kapelou Bůhví druhou desku a až potom se rozhodnu. Ona to taky není levná záležitost, studovat v zahraničí...
* Kdybyste pokračoval v moderování SuperStar, tak to nemusíte řešit.
Peníze zatím stejně řešit nemusím, protože jsem skládal pro Sámera Issu. Že se jeho deska prodává, za to jsem šťastný. Ale až budu chtít studovat v zahraničí, tak je možné, že na mém kontě bude velké kulové nic.
* Pane Brzobohatý, vy se nechcete odstěhovat zpátky na Valašsko a hrát si tam s kamarády na housle?
Otec: Možná už spěju do totálního stáří, ale mám kliku. I proto, že jsem měl tuhle rodinu až po padesátce - ona mě strašně omladila. Dnes mám v šesti hrách hlavní role, takže mi tělo i paměť slouží a vidím před sebou nejméně dva tři roky práce...
* Zaplaťpánbů. Řekl bych, že vy na jevišti stejně vydržíte až do pražské olympiády.
Tyhle megalomanské partie nesnáším - mám dojem, že by olympiáda zničila neopakovatelnou starou Prahu. Prostě to nepodporuju.
Syn: Tati, oni by nepostavili stadion místo Rudolfina.
Otec: Čert ví, Ondro.
 Ministr kultury Pavel Dostál konverzuje s Radkem Brzobohatým a jeho manželkou Hanou Gregorovou. |
 Moderátoři soutěže Česko hledá SuperStar Ondřej Brzobohatý a Laďka Něrgešová. |
 Moderátoři soutěže Česko hledá SuperStar Ondřej Brzobohatý a Laďka Něrgešová. |
 Moderátoři soutěže Česko hledá SuperStar Ondřej Brzobohatý a Laďka Něrgešová. |
 Z Radka Brzobohatého bude brzy principál. |
 Ondřej Brzobohatý a Laďka Něrgešová. (20.5. 2004) |
 Ondřej Brzobohatý |
 Ondřej Brzobohatý a Laďka Něrgešová |
 Laďka Něrgešová a Ondřej Brzobohatý v redakci iDNES na on-line rozhovoru se čtenáři. (2.6. 2004) |
 Ondřej Brzobohatý |
 Ondřej Brzobohatý na festivalu Zahrada. (Náměšť na Hané - sobota 3. července 2004) |
 KŘEST PO VALAŠSKU. Bolek Polívka (vlevo) a Radek Brzobohatý (uprostřed) vyprovodili do světa desku skupiny Bůhví, ve které hraje i Brzobohatého syn Ondřej. |
 Josef Carda a Ondřej Brzobohatý na nominačním večeru ankety Týtý za rok 2004. |
 Muzikant Ondřej Brzobohatý, kterého proslavila televize Nova a její soutěž Česko hledá SuperStar, kterou spolumoderoval, právě před diváky imituje svou oblíbenou filmovou postavu - "Rockyho". |
 Radoslav a Ondřej Brzobohatí |
