Velké smutné oko, tahle přezdívka náleží vám, Tereze Brodské. Režisér Jireš řekl, že to jsou chytré vědoucí oči, a filmová kritička Spáčilová v nich našla plachý stesk.
Kdo by to byl do mně řekl!
A když vy se podíváte ráno do zrcadla, co čtete ve svých očích?
V naší domácnosti jsou rána tak hektický, že jsem ráda, když se mi koupelnou podaří prolétnout, natož abych tam dumala o svých očích.
Když se byť jen pousmějete, oči vám neblýskají zrovna zarmouceně a nešťastně.
Mě už také nebaví to zaškatulkování. Teď se připravuje další díl televizních Úsměvů, se mnou. A když jsem se byla podívat na nějaké vybrané ukázky toho, co jsem natočila, tak tam nebylo jen velké smutné oko.
Ty Úsměvy děláte s Jaromírem Hanzlíkem? To bude zajímavé setkání.
Proč? Protože si nedávno Blesk vymyslel, že s ním chodím? Tak to jsme se s manželem Herbertem hodně zasmáli.
A nechodíte s ním!?
Víc s ním chodí můj muž. Ti dva spolu tráví daleko víc času. Čas strávený s Jaromírem v pubertě mi bohatě stačil.
Ale on jako partner Jany Brejchové, vaší matky, sehrál své ve vašem životě.
No, asi jako každý, kdo vás chvíli vychovává, pár let. Ale já už musím na Jaromíra uvalit embargo, on se vždycky zlobí, že ho pomlouvám. Budiž řečeno, že mi dal dobrý základ pro život.
Vy jste vynalezla nové české slovo. Víte o tom?
Macech. (smích) To jsem si nějak odvodila od macechy.
V tom slově trčí něco studeného...
Každý má trochu problémy, když si tatínek nebo maminka přivede nového partnera. Se mnou, když jsem byla v pubertě, to nebylo jednoduché. A maminka byla mezi dvěma ohni.
Pan Hanzlík prý dává k dobru historku, i když ne pro noviny, že jednou vám upadl u stolu namazaný krajíc chleba a vy jste čekala, až vám ho někdo zvedne.
(trochu ztišeným hlasem a poťouchle) Kecá...
Jak dlouho se převtělujete do role? Vteřinu, minutu, hodinu?
Já nejdu cestou Stanislavského ani pana Krejči...
A jakou cestou jde režisér Krejča?
Znám to z doslechu. Vím, že herci byli hodinu nebo dvě před představením v šatně, museli se soustředit, nesměli být vyrušováni. Taky je to cesta, ale ne moje.
Takže ta vaše...
Jsem ten typ, který potřebuje asi vteřinu. A čím je ta role těžší, o to víc se pokouším rozptýlit se. Takže třeba když jsem točila Dvojroli...
... to je ten příběh, jak se převtělujete po transplantaci mozku z nevázané dívčiny do duše i těla staré docentky historie...
Já jsem tam hodně zlobila. Se štábem jsme se různě pošťuchovali, bylo to asi pro mě dobrý, že jsem se během natáčení nezbláznila. Ale jakmile se ozvalo "Klapka", tak jsem se přecvakla.
Zůstává ve vás něco z vašich hrdinek, které nemívají v životě lehký úděl?
(úsečně) Myslím, že ne.
Není tady zpětná vazba?
Ne. Absolutně ne! Skončí klapka a já tu figuru odstřihnu, neberu si ji s sebou domů. Odděluju to naprosto razantně. I práci, třeba texty se učím cestou na natáčení. Jednou jsem se učila doma a Sam stál za rohem a svíjel se smíchy, jak je máma komická.
Jak často navštěvujete v Praze divadla, jak často vyhlášené restaurace? Není to tak jedna ku deseti nebo jedna ku stu?
Ty restaurace vedou, co si budeme povídat. Jsem takový kulturní barbar... ne, spíš divadelní barbar. Ráda divadlo hraju, ale nerada do něj chodím jako divák. Nachytávám zase body na výstavách, se Samčou, tedy synem, couráme po památkách a mám ráda kino, takže snad takový barbar nebudu.
Co vám vadí na divadle? Lidé v hledišti, potřeba souvisle vnímat děj, občasná nuda, když se to vleče...
Nedokážu to konkretizovat. Nejsem ten divák, co se do divadla těší. Když jdu do divadla, tak z profesních důvodů. Je to pro mne povinnost, žádné těšení.
Když tak rádi s manželem Herbertem chodíte po restauracích, jak vaříte doma - česky nebo mezinárodně?
V první řadě - vařím skvěle. Jak na herectví nejsem ješitná, tak na kuchyň absolutně. Vařím všechno. Teď vedou ryby. Když jsme v cizině, Herbert si pochvaluje, jak je bezvadný se mnou někam jezdit, poněvadž nevyhledávám obchody s botami a šaty, už ve druhém mě to začne nudit. A vždycky spěchám do obchodu s potravinami. A tam jsem ráda, tam jsem šťastná, tam jsem dlouho...
Jste výborná kuchařka, úspěšná herečka... Mohu to nechat v tomhle provokativním pořadí?
Nechte.
Jsem hypochondr, to přiznávám
A také šťastná matka, pořád zamilovaná manželka. Jak se v této pohodě cítíte zdravá?
Jsem hypochondr, to přiznávám. V průměru dvakrát denně volám svým kamarádům lékařům, že mám nějaký problém, já nebo někdo z rodiny. Často stačí konzultace po telefonu.
Máte těch kamarádů-lékařů hodně?
No, hodně... Tak mi řekněte nějaký orgán nebo co vám chybí a já vám řeknu kamaráda lékaře.
Tak dejme tomu, že mě trápí... dýchavičnost.
Tak to jsou plíce. To mám, to mám, paní přednostku v Brně.
Vypadá to na zánět močového měchýře.
Ano, pan profesor Dvořáček.
Snad na mě jde zápal plic.
To je ta stejná adresa do Brna, paní přednostka Skřičková.
Bolí mě klouby.
Na to je výbornej ortoped doktor Váchal. Co vás ještě bolí?
Už toho nechme, to je moc sugestivní hra, abych se vám tady nesložil. Víc mě zajímá, že jste žena mnoha upřímných vyznání.
Ale!
Říkáte, že ve vztahu ke svým dvěma klukům, tedy k manželovi a synovi, jste něco jako kvočna. Je to tak?
Hm, to je pravda.
Že jste spíš japonská žena, s vrozenou úctou ke kultu manželství...
To je taky pravda.
Že jste introvert.
Ano.
Nespolečenská.
Stoprocentně.
Nemilujete večírky.
Určitě.
A že jste si z domova udělala jakousi pevnost.
Ano. Dá se to tak říct.
I když tohle všechno může vzbouzet podivení, v podstatě jste ženou, kterou by leckterý chlap měl rád doma.
Musíme se častěji stýkat, pane doktore. (smích) To se dobře poslouchá.
Je to tak, nebo není?
Zeptejte se Herberta. Taky by vám možná prozradil ledasco o tom, co by zrovna teď doma nemusel mít.
Oblíbenou epizodkou z vašeho života je seznámení s manželem. On vás přišel při jednom rozhovoru fotit, řekl: Dobrý den, já jsem Herbert Slavík. A vy: Dobrý den, já jsem Tereza Brodská, přišel jste zbytečně. No tohle říct Herbertovi, jak ho znám, on když se cítí v právu, tak je trošku cholerický...
To trošku bych tam vyškrtla. Já jsem dala zpátečku, zalekla jsem se a taky jsem musela uznat, že jsem byla až moc arogantní. A pak jsem se už jen kála, kála, a když jsem viděla ty fotky, tak ještě víc, no a pak jsem si ho vzala a měla s ním děcko.
Jenže já jsem se jednou doslechl, že prý v tom byla i nějaká bábovka...
No ano, že mu za ty fotky jako omluvu upeču bábovku, a on ten nápad přijal.
Takže k vám přišel na bábovku.
No někam přišel, já si to už nepamatuju...
Že po svatbě manželky chtějí navnadit své manžele na štrúdl, na bábovku, to je známo, ale aby to bábovkou už začalo, to je unikum.
Vy ze mě taháte takové holčičí věci, to nemůžete.
Tak něco klučičího. Olympijské hry v Atlantě 1996. Z novinářské vesnice vyjede ráno auto, za volantem Herbert Slavík. Ve voze další dva redaktoři Mladé fronty, všichni se baví o tom, co je dneska čeká, kam pojedou. A najednou zazní mobil. (paní Tereza se směje) Všichni zmlknou, vědí, kdo v tuhle hodinu každý den volá.
To mi Herbert o vás neřekl, že jste taková malá drbnička. Budiž pravdou, že když se s Herbertem od sebe odtrhneme, těžko to snášíme. Tak to doháníme těmi telefony a pak se hroutíme z těch účtů. Ale já znám lepší historku o našem telefonování. Jednou jsem ho mobilem zastihla na toaletách. Zrovna tam stáli v řadě všichni fotografové, ověšení těžkýma taškama a "pětikilama" a zazvonil mobil. A všichni najednou udělají ježíš, všechno z rukou pustí a začnou se ohmatávat, kde mají mobil. A byl to Herbert... byla jsem to já...
Kam srdce táhne vašeho synka? Je mu už přes sedm let.
Rád zkoumá věci, chce abychom mu četli encyklopedie. Miluje Mr. Beana, takže přemýšlí o tom, že natočí film a píše scénář. Do toho natáčí s Herbertem svý večerníčky s legem, sám si připraví scénu a nějakej příběh. Doma se brodíme přes hory lega.
Chodí se na mámu dívat do ateliérů?
Nedávno jsem natáčela, nebyla jsem z toho nadšená, poněvadž jsem točila scénu, jak někoho zastřelím. Přišel tam s Herbertem a vůbec nechtěl odejít, byl nadšenej. Kluci pak odešli dřív a když jsem se v noci vrátila domů, čekaly tam na mne desky, a v nich byla nafocená celá ta scéna, sestavená z lega, ale úplně perfektně, do detailů. Měl tam i štáb z těch človíčků legovejch, měla tam zvukaře, osvětlovače. Sám si to nafotil, Herbert mu ukázal jak, vytiskli to a já to druhej den nesla ukázat na natáčení. Jé, to jsem já, volal zvukař...a to jsem já, volal režisér Zdeněk Zelenka.
Jak hrát? Nevím, netuším
Vy jste jedna z mála význačných hereček, která si nevzala herce. Byla to náhoda?
Nebyla. Nedokážu si dost dobře představit soužití s hercem. Potřebuji mít partnera, kterého si vážím i pro to, co dělá, a v případě herectví je to pořád pro mne zpochybňovatelné. Co si budeme povídat, je to z velké části exhibicionismus.
Někdy mluvíte o herectví odtažitě, chladně, jaksi neuctivě. V tom mi připomínáte olympijského vítěze Lukáše Pollerta, který znectil olympiádu jako jeden obrovský byznys a zlatou medaili prodal.
Víte, ono je to všechno strašně relativní, všechny ty ceny, a zvlášť v herectví, kde nemůžete nic změřit.
Ale svých dvou Českých lvů si vážíte.
Ale to ano, měla jsem z nich radost, každý má potřebu si něco dokazovat.
Postava se před vámi vynoří ve scénáři. Je to zatím jen představa, autorova vidina, bez vás literární přelud. Vy ji zvládnete mimickými svaly, pohyby, hlasem. Lidi jsou strženi a pak se ptají: Jak to ta Brodská dokáže? Ani slovo říct nemusí! Je to instinkt, představivost, intuice? Je to dar od boha?
To kdybych věděla. Nevím, netuším. Tak se to vynoří. Asi jako přírodní herecký dar.
Vy neberete každou nabídku na roli? Já jsem hodně váhavej střelec, než kývnu. Není to tak dlouho, co jsem odmítla moc krásnou nabídku. To je ten vabank. Věděla jsem, proč to odmítám, ale třeba si budu sypat popel na hlavu, až uvidím ten biják a budu si říkat: Terko, to teda byla chyba.
Jste k sobě zodpovědná?
Čím jsem starší, tím víc. Pořád být o něco lepší a zase překvapit něčím jiným. Ale pozor na to. Nestát se otrokem odpovědnosti. Trochu to dělat s kloboukem na stranu, něco lehkovážnosti a lehkomyslnosti k práci může být osvobozující.
Pořád se mi stejská
Od jisté doby nerada hovoříte s médii o svých rodičích, především o Vlastimilu Brodském, o jeho tragickém odchodu.
Všichni se na to ptali, a to jsou tak intimní věci a rodiče mám tak hrozně ráda. Proč to pořád opakovat.
Nicméně jméno Brodský z vás nikdo nesmaže. Je to rok, co váš pan otec zemřel. Vzpomínky na něj už odplouvají, nebo jsou stále intenzivní?
Nikdy nemohou odplout, vytratit se. Stále je to věc, která je hodně citlivá a navždycky bude. A tu mezeru, která náhle vznikla, tu nikdo a nic nevyplní. Pořád se mi stejská.
Možná, omlouvám se za tuhle otázku, jste si tenkrát řekla: Táto, cos mi to udělal?
(po pauze) To víte, že si tohle řeknete, ale snažili jsme se s bratrem Markem na to najít odpověď, a když si myslíte, že jste ji našli, stejně vám to nepomůže od bolesti, smutku, stejskání i od těch otázek, které si stejně pořád kladete.
Jak tak jdete životem, paní Terezo, míváte blíž k pláči, nebo ke smíchu?
(dlouhá pomlka) Na tyhle otázky si netroufám odpovědět. Já jsem hodně pověrčivá. Mohla bych něco zakřiknout.
|
Tereza Brodská |
 |
 |
