Bratr Bolka Polívky měl u ženských obrovský úspěch

Málokdo ví, že Bolek Polívka měl o dvacet let staršího bratra Jaryna, který emigroval tak brzy, že jej budoucí herec a klaun vlastně viděl prvně, až když byl v pubertě. V Kanadě byl Polívka starší úspěšným automobilových jezdcem, ale i organizátorem multikulturálních akcí včetně divadla. Letos zemřel a Bolek tak ztratil vlastně i otcovského přítele. "Znal jsem ho jen z fotografií a z dopisů, kde mi často radil z pozice staršího. Na těch fotografiích byl opřen o auto a významně se díval na hodinky, které si právě koupil. To posílal kvůli rodičům, aby viděli, že se má v Kanadě dobře.

Pak jednoho dne přijel a já na něj byl strašně pyšnej. Voněl voňavkou a úspěchem a když si bral cigaretu, takovým zvláštním způsobem ji třel mezi rtem a nosem," vzpomíná Bolek Polívka. "Když chodil po návštěvách, prohlížel si naše sestřenice od hlavy k patě a zase zpátky, šmrdlal tu cigaretu a tím měl u ženskejch obrovskej úspěch. Já jsem pak vyrážel do lesa, koukal se stejně jako on na stromky, které se tak nepodobají ženám, mnul jsem jsem si místo mezi nosem a rtem a schraňoval jsem si to pro budoucnost. Od té doby vlastně nedělám nic jiného, než se marně snažím napodobit svého bratra, který bohužel už nežije."

V normalizačních letech bylo velice složité potkávat příbuzné, kteří žili na Západě. Bratři Polívkové se viděli například v Rumunsku na dovolené. Když Bolek hrál někde venku, Jaryn za ním často přijel. Ale jeho volbu herectví zpočátku neschvaloval. Sdílel s maminkou názor, že není dobré být hercem, že je lepší být lékařem. Dokonce by býval chtěl, aby mladší bratr studoval medicínu v Kanadě. Když tam za ním byl Bolek na návštěvě, předváděl mu, jak je to tam nádherné a jak se kanadští doktoři mají. Že prý může k tomu hrát ochotnické divadlo.

"On se pak ve mně hrozně zklamal. V televizi tehdy byla veliká sláva, Armstrong na Měsíci, všichni tu chvíli prožívali jako zlom v dějinách lidstva a já usnul pod vlivem whisky. Nejenže jsem si to pokazil, ale i jemu, protože si myslel, že má za bratra blbce."

Po roce 1989 se Jaryn přestěhoval do Prahy, nějaký čas pracoval v provozu Národního divadla a byl prý šťastný, že se tu všechno změnilo. Říkal ale jednu pozoruhodnou věc. Zatímco ostatní litovali - kdybychom byli o dvacet let mladší - on byl skromnější, chtěl být mladší tak o tři roky. Když zemřel, příbuzní poseděli a popili.

"Tvrdil, že se znovu narodí, abychom po jeho smrti neplakali. Čím déle prý ho budeme oplakávat, tím déle tu jeho duši zdržíme. Když mi to vysvětloval, já se zamyslel a zeptal se ho, jestli jednou může být moje dcera Kamila třeba náš otec? Bystře zareagoval: "Proč zrovna vaše Kamila, proč ne můj Filip?!" On chtěl mít toho tatínka doma, " říká známý brněnský herec.