"Podle tradice byl námořník, který proplul Drakeův průliv oddělující Ameriku od Antarktidy, v každé námořnické hospodě oslavován. Měl právo plivat po větru a nosit náušnici v levém uchu. Z plivání po větru už jsem vyrostl a o náušnici v uchu jsem zrovna nestál. Jenže jsem točil Prásk, kde jsem vyprávěl o svých zážitcích z cesty, neprozřetelně prozradil i námořnickou tradici a oni se toho chytli. Ucho mi nechali v tetovacím salonu propíchnout rovnou před televizní kamerou."
Na jiných cestách k žádné další podobné ozdobě ani újmě na zdraví nepřišel. Často míval úrazy na prstech, ale od té doby, co se nechal pojistit, má klid. "Kamarád ortoped mi poradil, že jakmile se nechám pojistit, už se mi nikdy nic nestane. Je to takový nepsaný zákon schválnosti."
Brabcova rodina si na tátovy výpravy za poznáním zvykla. Ale na náušnici si prý bude zvykat hůř. Jedenáctiletá Apolena a patnáctiletá Alžběta se mimochodem potatily. Nemají sice hudební ambice, hrají pouze na flétnu, a to ještě víceméně proto, aby uměly noty, a měly tak alespoň základní hudební vzdělání, na kterém jejich otec trvá, ale zato se věnují sportu. Apolena jezdí na koni a Alžběta hraje volejbalovou první ligu. "Mladší je hodně po mně, druhým jejím koníčkem po koních je horolezectví.
Bětka začíná pošilhávat po vodáctví. Přes zimu se naučila ,eskymáka' tak si myslím, že bude chtít se mnou brzy na vodu. V létě jsme všichni byli ve Španělsku, kde jsme zlézali kaňony, a bylo to fantastické. Obě holky tam excelovaly a jen se modlily, aby s námi nešla máma, protože ta se pořád bojí. Ale já si myslím, že je daleko nebezpečnější, když jdou v Praze samy večer z kina."
Brabec tvrdí, že jeho záliba v dobrodružství má hodně společného i s vážnou muzikou. "Když sedíte na pódiu a čekáte, jak koncert dopadne, je to svým způsobem také dobrodružství. Je pravda, že když člověk hraje na kytaru, nemusí prožívat podobné věci, ale mě to v čemsi obohacuje," přiznává kytarista, který úplně propadl divoké vodě, zajímá ho také jezdectví, provozuje skialpinismus, potápění a jachting.
Nemá rád sporty, jako je golf nebo tenis, a vůbec ho nebaví třeba běhání. Současně přiznává, že ho při jeho dobrodružstvích provází samozřejmě i strach. "Člověk strach mít musí. Když se potápíte a nebojíte se, skončí to tím, že se utopíte. Je to stejné jako se strachem před vystoupením. Nemám ho sice takový, že by se mi klepala kolena, ale je to, jako když vidíte krásnou ženskou - taky nemám strach, ale něco zvláštního v sobě cítím."
Lubomír Brabec má každoročně ve Španělské synagoze cyklus sedmi koncertů, na které zve kamarády z branže. Na ten první pozval Lucii Bílou. " Jsem také rád, že se mi podařilo upravit a rekonstruovat celou skladbu Johanna Sebastiana Bacha Hudební obětina, která je zapsaná v hádankách a musí se řešit jako rébus. Pracoval jsem na ní rok. Předvedl jsem ji se skupinou špičkových muzikantů a měla obrovský úspěch především v zahraničí. Dostali jsme pozvání do Japonska, kam odjíždíme na podzim, do Brazílie, Severní Ameriky, Švýcarska a Španělska. Na tuhle práci se moc těším."
Loni dostal Lubomír Brabec další netradiční nápad - zkusit spojit tři kytary, klasickou, jazzovou a rockovou. Vzniklo trio Lubomír Brabec, Luboš Andršt a Petr Janda, pár dalších úspěšných koncertů a deska Tři kytary, která vyjde na konci dubna. "Otevřel se mi úplně jiný svět - svět jazzu a rocku, který jsem vlastně neznal. Myslím, že mi to pomohlo i v interpretaci klasické muziky."
 Dobrodruh. Vedle dýmky teď bude ke kytaristovi Lubomíru Brabcovi patřit i náušnice, na kterou si bude muset zvykat on i jeho rodina. |
