Jste vášnivý?
No, řekl bych, že jsem a býval jsem. Ale na co se mě to ptáte?
Slyším vášeň ve vašem hlase.
To mě těší a lichotí mi to... jenže vás podezírám, že jste si tu vášeň ke mně přiřadila, protože víte, že patřím k etniku, u kterého se temperament předpokládá. Nedávno jsem moderoval romský festival a viděl jsem na lidech v hledišti, že očekávají slzy, smích, křik, kudlu za pasem. To já neumím. Nikdy jsem neuměl. Jsem zdegenerovaný Rom. A celá naše rodina. Moderoval jsem ve smokingu a mluvil spisovnou češtinou.
Jak zdegenerovaný?
Možná se vám bude líbit spíš výraz zcivilizovaný nebo asimilovaný. To z vašeho hlediska znamená, že jsem vysokoškolsky vzdělaný, nekradu, neperu se a rád pracuji.
Počkejte, vy mi podsouváte podjatost. Vyrostl jste s dvanácti sourozenci v romské rodině a já jen očekávám zajímavé rysy. Jací byli maminka a tatínek?
Krásní lidé. Víte, to je zvláštní - já neumím oddělit mámu od táty, vnímal jsem je jako celek, jako jednu bytost. Neměli žádné vzdělání, a přesto byli nesmírně moudří. Jestli chcete, abych je popsal každého zvlášť, pak máma byla neskutečně pořádná, čistotná a dobře vařila - ta ze mě udělala puntičkáře a fajnšmekra na jídlo. Uměla výborné polévky a halušky, moje žena Marcela se to od ní naučila a ještě ji zdokonalila. Tatínek byl divočejší a živil se muzikou - ten ze mě udělal muzikanta. Naučil mě základům různých nástrojů a v patnácti mě prodal Gustavu Bromovi.
To si děláte legraci!
Dělám, ale ono to tak trochu bylo. Hráli jsme někde s tátou, já na kontrabas, a slyšel nás pan Brom. Přišel za tátou a říká mu: Prodejte mi toho kluka! A já šel.
Mluvíte se sourozenci romsky?
Rodiče nás romštinu nenaučili - ponechali si ji jako svůj tajný jazyk. A protože jsme nikdy nebydleli v romské komunitě, naučil jsem se ji mnohem později sám. Jsem ovšem spíš pasivní znalec a neumím v romštině vyjádřit to, co v češtině, kterou miluji pro nesmírnou hloubku, jemnost a bohatost.
Kde jste vyrůstal?
Já už v Jeseníkách, ale první polovina mých sourozenců se narodila na Slovensku. Během války se rodiče přestěhovali na Moravu, kde široko daleko nebyla jediná romská rodina. V Jeseníkách - tam je opravdu krásně - jsem chodil do školy a u nás doma to bylo tak, že my děti jsme se vychovávaly vzájemně a pak už každý rok někdo z nás odcházel. Já v těch patnácti letech a domů jsem pak přijížděl jen na návštěvu.
Kdy vznikl nápad vytvořit rodinnou kapelu Bratři Gondolánové?
V Las Vegas. Nesmějte se, opravdu! Hrál jsem v šedesátých letech v Semaforu s Karlem Gottem a v roce 1967 jsme odjeli na půlroční angažmá do Las Vegas. To byla skutečně životní událost a zkušenost. Nejenže jsme se osobně setkali se světovými hvězdami jako byl Duke Ellington, ale poznal jsem, jak se muzika "dělá" a jak je důležitá originalita. Tehdy mně nabídl Frank Sinatra angažmá ve svém orchestru. Jenže! Podmiňoval ji několikaletou smlouvou. Nedovedl jsem si představit, že nebudu tak dlouho doma. Z podobného důvodu jsem nepřijal stipendium na hudební univerzitě v Berkeley. Touha po domově mě provází, omezuje a trápí celý život. Takže jsem přijel domů a "vytáhl" z rodiny nejtalentovanější sourozence a dali jsme se do toho.
Vzpomínáte si, jak byla vnímána unikátnost této kapely - byli jste romská, navíc rodinná skupina, která zpívala romský folklor?
Dodnes si myslím, že to málokdo pochopil a ocenil. Byla ovšem jiná doba. Tehdy se nemluvilo nahlas - tak jako dneska - o asimilaci Romů, takzvaný romský problém jako by neexistoval. Byli jsme zajímaví než ostatní, protože jiní, a to bylo všechno. Sami jsme se prodat neuměli a nikdo schopný se toho neujal.
Nedá se ovšem říct, že byste neměli úspěch.
Ale já si přece nestěžuju. Dělali jsme muziku, která nepodléhala módě ani politické situaci. Víte, jak jsme si užili? Jezdili jsme po celém světě, což se pak ukázalo jako kámen úrazu.
Proč?
Protože moji sourozenci se skoro na každém zájezdu zamilovali. Jednou v Rusku, pak ve Švýcarsku, v Německu, v Austrálii. No a když takhle nechávali svá srdce roztroušená po světě, jednoho dne nás bylo málo. Zpíval jsem pak sólově s různými orchestry a nakonec jsem se odstěhoval v roce 1982 do Frankfurtu. Dva roky jsem se učil německy a začal opět s džezem. Ve frankfurtském divadle, v rozhlasu, v mnoha klubech. Velmi jsem pracoval - tolik, jako nikdy.
Mluvíte pořád v jednotném čísle, copak jste byl sám?
Já? Nikdy. Do Německa jsem se stěhoval se svojí druhou manželkou - měla německé občanství, s vystěhováním jsem neměl problém doma ani v cizině. Byla velmi krásná, ale její profese ji tolik zaměstnávala, že jí nezbýval čas na rodinu ani domácnost. Jednoho dne jsme toho nechali.
Kolik máte dětí?
Pět. Pět synů. Jsou už dospělí a Filip, který jako já studuje konzervatoř, se mnou a s mojí sestrou občas hraje.
Byla některá z vašich partnerek Romka?
Ta první, ještě na konzervatoři. Byl jsem hrozně zažraný student a ona - s prominutím - hrozně žárlivá.
Kde vás zastihl rok 1989?
Na druhém konci světa. Byl jsem právě na návštěvě u své sestry Věry, která žije v Austrálii, a pokoušeli jsme se vyhrát konkurs na angažmá v kasinech. Ten konkurs byl opravdu ohromný a my jsme ho vyhráli. A představte si - stalo se přesně to, co tehdy v Las Vegas s Frankem Sinatrou: chtěli po nás podepsat šestiletou smlouvu. To jsem si neuměl představit. Nakonec jsme zůstali sedm měsíců a tehdy to v Praze prasklo.
A co vás napadlo?
To, co skoro každého Čecha v zahraničí. Domů! Já jsem navíc z Divadla Na zábradlí znal Václava Havla jako nesmírně slušného člověka, tak jsem jednoduše řekl: Hurá, jede se. I když musím říct, že v Austrálii se mi líbilo, to je jedna z mála zemí, kde si dovedu představit delší pobyt, řekněme důchod. Je tam teploučko a není tam moře, je tam oceán. To je docela jiná hudba. Pověsil bych si tam pořádný obraz Prahy...
Nebyl návrat hloupost - z dnešního pohledu?
To víte, že toho nelituju, to bych se musel za celý život ulitovat. Ze zdejších poměrů ovšem nadšený nejsem. Narazil jsem na opravdovou nespravedlnost - a to já těžko snáším. Jsem zklamaný z některých lidí. Vím, že sice mezi nás patří, ale nepatří jim funkce, které zastávají, a moc, která z toho plyne. Podvádějí, nechávají se podplácet - no, co vám mám povídat.
Ale nevypadáte nespokojeně...
Já se nikdy nehroutím a konečně jsme na to dva. Povedlo se mi - sice až na třetí pokus - ale zaplať pánbůh za to, moje manželství. Je takový čisťounký, tak jak má být. Máme pohodu, Marcela je úžasná hospodyně a veselá bytost. Peče koláče, já chodím na procházku s Majklem a Konflíkem - to jsou naši maltézáčci, hraju si svůj džez a občas se hádám na úřadech.
Teď bych se měla stydět za první otázku - zda jste vášnivý.
Nemáte za co. Moje vášeň má dneska jinou podobu, než když jsem byl mladý. Není v divokém milování a dramatických gestech. Hledám spíš ticho. Skutečně vášnivé pocity ve mně vyvolává hudba. Nekřičím nadšením - mlčím a nechám se jí zahltit. Moje dnešní vášně nejsou okaté.
Vy jste se fakt nikdy ani nepopral?
Nikomu jsem nikdy nedal ani facku. Opravdu. Ale nejméně jednu - a pořádnou - jsem chytil. To jsme se kdysi dávno vraceli z koncertu noční Prahou s Jiřím Kysilkou, on si nesl činely a bylo nám dobře. A najednou k Jirkovi přistoupil kluk a chtěl připálit cigaretu. Než se Jirka nadál, dostal ránu do obličeje. Jdu k tomu klukovi a ptám se: Prosím tě, proč to děláš? A už jsem ji chytil taky. Pozoroval to z refýže nějaký voják, sundal opasek a toho kluka pořádně zmlátil. Až mně ho bylo líto - tak mu říkám: Měl's to zapotřebí? Vždyť se chováš jako Cikán! A on hlesl: Já jsem Cikán.
