Pro novináře byl summit G8 v Janově zcela novou zkušeností. Nepokoje, dosud okrajová součást vrcholných setkání v Evropě, se staly jádrem zpravodajství. Žurnalisté psali a informovali ve stínu hradeb", jimiž se politici G8 obklopili z obavy o své vlastní bezpečí.
Policejní důstojník před branou ve vysokém kovovém zátarasu jen odmítavě a nekompromisně zakroutil hlavou. Zavřeno. Jděte tam k tomu hotelu a pak doleva," mávl rukou. Za hotelem byla ulice zablokována dvěma kontejnery. U zdi zůstával jenom úzký průchod. První myšlenkou je, že to je asi typická ukázka bezpečnosti po italsku". Už za dalším rohem, kde zátaras opět pokračoval, však čekala důkladná kontrola. První ze tří, které musel prodělat každý novinář, než se dostal z vnějšího světa" ke svému stolu v tiskovém centru. V jindy rušných ulicích Janova měl první den summitu otevřeno už jen zmrzlinář a pár barů. Pokud chtěl někdo ještě psát obvyklou reportáž o náladě místních lidí, měl smůlu. Zdálo se, že nitro zcela opuštěného a vylidněného města obývali jen policisté, politici a novináři - a že venku, za hradbou" existují zase jen demonstranti. Vymřelé město ožilo až dlouhé hodiny po skončení vrcholného setkání. Pro velkou část z těch, kdo nakonec skutečně prošli branou v kovových hradbách, se ohrazený střed Janova stává pro příští dny domovem: bydleli na lodích v oblasti starého přístavu, pracovali v bývalém skladišti bavlny, jídlo měli hned vedle a nepokoje k nim pronikly už jen jako mediální polotovar v podobě filmových záběrů. Co by také hledali ve vyprahlém, opuštěném městě? Tento problém samozřejmě netrápil ty, kdo přijeli ve zvláštních vlacích s protestujícími. Ti stáli v předních řadách nenásilných i násilných protestů - a barvitě popisovali médiím často tvrdé zásahy policie. Ke zpravodajům demonstrantů" patřili zřejmě i mladíci v červenobílých přehozech s nápisy Janovský kinematografický ústav. Na korzu Torino například obklopili v jednu chvíli kordon policie a videokamerami zachycovali každý jeho pohyb. Ve věku internetu totiž není nijak obtížné a komplikovan podat jedině svou verzi jakýchkoli událostí pomocí poměrně jednoduchých technických prostředků. Každý navíc velmi dobře ví, že šokující záběr nebo unikátní vzrušující fotografie vyvolají daleko větší odezvu veřejnosti než sebelepší důkladně udělaná analýza v novinách, časopisu či dokonce v televizi. Toto vědomí proto často vyhánělo fotografy a kameramany do země nikoho", mezi demonstranty a policii, do míst, kam dopadaly jak zápalné bomby z jedné strany, tak granáty se slzným plynem z druhé strany. Každý den protestů nakonec přibyla v italském Janově na seznamu raněných řada pracovníků médií. Někteří z nich byli zraněni i vážně. Nejtěžší práci měli samozřejmě kameramané televizních společností a fotografové. Samozřejmě, novináři neopouštěli hradby" jen kvůli násilníkům a policii. Informace z poklidných protestů se však do jejich zpravodajství příliš nepromítly. Nakonec byly vidět jen dvě strany bariéry, bílí" a černí" skoro nic mezi tím. I tak pracovala média v rozbouřeném Janově.
Policejní důstojník před branou ve vysokém kovovém zátarasu jen odmítavě a nekompromisně zakroutil hlavou. Zavřeno. Jděte tam k tomu hotelu a pak doleva," mávl rukou. Za hotelem byla ulice zablokována dvěma kontejnery. U zdi zůstával jenom úzký průchod. První myšlenkou je, že to je asi typická ukázka bezpečnosti po italsku". Už za dalším rohem, kde zátaras opět pokračoval, však čekala důkladná kontrola. První ze tří, které musel prodělat každý novinář, než se dostal z vnějšího světa" ke svému stolu v tiskovém centru. V jindy rušných ulicích Janova měl první den summitu otevřeno už jen zmrzlinář a pár barů. Pokud chtěl někdo ještě psát obvyklou reportáž o náladě místních lidí, měl smůlu. Zdálo se, že nitro zcela opuštěného a vylidněného města obývali jen policisté, politici a novináři - a že venku, za hradbou" existují zase jen demonstranti. Vymřelé město ožilo až dlouhé hodiny po skončení vrcholného setkání. Pro velkou část z těch, kdo nakonec skutečně prošli branou v kovových hradbách, se ohrazený střed Janova stává pro příští dny domovem: bydleli na lodích v oblasti starého přístavu, pracovali v bývalém skladišti bavlny, jídlo měli hned vedle a nepokoje k nim pronikly už jen jako mediální polotovar v podobě filmových záběrů. Co by také hledali ve vyprahlém, opuštěném městě? Tento problém samozřejmě netrápil ty, kdo přijeli ve zvláštních vlacích s protestujícími. Ti stáli v předních řadách nenásilných i násilných protestů - a barvitě popisovali médiím často tvrdé zásahy policie. Ke zpravodajům demonstrantů" patřili zřejmě i mladíci v červenobílých přehozech s nápisy Janovský kinematografický ústav. Na korzu Torino například obklopili v jednu chvíli kordon policie a videokamerami zachycovali každý jeho pohyb. Ve věku internetu totiž není nijak obtížné a komplikovan podat jedině svou verzi jakýchkoli událostí pomocí poměrně jednoduchých technických prostředků. Každý navíc velmi dobře ví, že šokující záběr nebo unikátní vzrušující fotografie vyvolají daleko větší odezvu veřejnosti než sebelepší důkladně udělaná analýza v novinách, časopisu či dokonce v televizi. Toto vědomí proto často vyhánělo fotografy a kameramany do země nikoho", mezi demonstranty a policii, do míst, kam dopadaly jak zápalné bomby z jedné strany, tak granáty se slzným plynem z druhé strany. Každý den protestů nakonec přibyla v italském Janově na seznamu raněných řada pracovníků médií. Někteří z nich byli zraněni i vážně. Nejtěžší práci měli samozřejmě kameramané televizních společností a fotografové. Samozřejmě, novináři neopouštěli hradby" jen kvůli násilníkům a policii. Informace z poklidných protestů se však do jejich zpravodajství příliš nepromítly. Nakonec byly vidět jen dvě strany bariéry, bílí" a černí" skoro nic mezi tím. I tak pracovala média v rozbouřeném Janově.
