Co to je, když se řekne...
Ztělesněná pohroma, která si vysloužila přezdívku Bič boží a ráda se jí honosila, řádila v Evropě v polovině pátého století. Byl to Attila, král barbarských Hunů, pozoruhodně nevzhledného národa, který přitáhl z Asie, podrobil si v Evropě germánské kmeny a ohrožoval a vydíral nejprve východořímskou, a pak i západořímskou říši. Britský historik specializující se na antické dějiny Michael Grant charakterizoval Attilu jako vzteklého, zpupného zakrslíka s rozpláclým nosem, plného nevyčerpatelné energie. Amerického publicistu Willa Cuppyho inspiroval tvar Attilova nosu k návrhu, aby se hunskému králi přezdívalo Starý ploskonos. To by se ale Ploskonosci mohlo říkat všem Hunům. Co nejplacatější nos byl u nich symbolem krásy. V dětství mu ho stlačovaly destičky utažené řemínky kolem hlavy. Podobným atributem krásy byla co nejprotáhleší lebka (opět důsledek umělé deformace) a co nejzjizvenější obličej. Za tím účelem se malým Huňatům pořezala tvář tak hluboce, že se jizvy nemohly zahojit. Správný Hun jen nerad sesedal ze svého malého, ale hbitého koně a nesvlékl si svůj škaredý kabátec sešitý z myších a hraboších kožek, dokud se na něm nerozpadl. Liboval si v syrovém mase a děsil se vody, kterou považoval za tak posvátnou, že ji nechtěl znečistit jediným dotekem. Vlastní rodiče, když už byli nemohoucí, obvykle zabil. K lidem, které považoval za nepřátele, se pochopitelně nechoval lépe. Svatý Jeroným o Hunech napsal: Nemají soucit ani s osobami obtíženými věkem, ani s plačícími dětmi." Hunové byli výteční jezdci a skvělí lukostřelci. Měli však také smysl pro psychologii. Ve válce vědomě a s potěšením praktikovali metodu, kterou později s úspěchem použili Mongolové: usilovně se starali, aby je předcházel děs a hrůza. Sám Attila se chlubil, že tam, kudy projde jeho kůň, sto let tráva neroste. Uměl číst - znal Horatiovy básně i řecky psanou Iliadu -, ale to ho nijak nezkultivovalo. Několika ničivými vpády na Balkán donutil východořímskou říši k placení obrovského výpalného. A když mu nový, statečnější východořímský císař vzkázal, že zlato dává jen přátelům, pro nepřátele má jen železo, zaměřil Attila svou pozornost na západořímskou říši. Chtěl ruku princezny Honorie a jako věno půlku říše. Vtrhl do dnešní Francie, ale jeho drancující, ničící a znásilňující armáda byla poražena ve velké bitvě na Kataulanských polích. O rok později, v roce 425, vyplenil Attila Milán a další italská města. Traduje se, že v dobytí Říma zabránil Attilovi papež Lev I. Promluvil si s hunským králem mezi čtyřma očima na písečném břehu severoitalské říčky Mincia, načež Hun Itálii opustil. Idealisté soudili, že hunského krále přemohla papežova důstojnost a svatý Petr a Pavel, kteří Attilovi pohrozili smrtí, jestliže se nestáhne. Realisté mluví o tučném výpalném. Naznačují též, že Lev mohl Attilu varovat, že v hladovějícím a morem postiženém Římě by se jeho vojáci neuživili. Po odchodu z Itálie už Attilovi nezbývalo mnoho času. Zesnul už následujícího roku (453). Na své svatbě s germánskou princeznou o čtyřicet let mladší - to zase přehnal s pitím. Bič boží byl totiž starý opilec a na svatebním loži se zadávil vlastními zvratky a krví, která mu začala prýštit z nosu a úst. Přezdívka ho však přežila. Jeho Hunům se však dařilo hůře. Oslabili se v občanské válce a nechali se pak potupně porazit svými někdejšími vazaly, germánskými Ostrogóty. Attila se od té doby už patnáct set let musí obracet v hrobě. Nikdo však neví, kde přesně tyto prostocviky provozuje. Tři rakve, v nichž hunský král tlí - zlatá, stříbrná a železná vyztužená ocelí -, byly do země uloženy na neznámém místě, snad někde na území dnešního Maďarska.
Autor je spolupracovníkem redakce
Ztělesněná pohroma, která si vysloužila přezdívku Bič boží a ráda se jí honosila, řádila v Evropě v polovině pátého století. Byl to Attila, král barbarských Hunů, pozoruhodně nevzhledného národa, který přitáhl z Asie, podrobil si v Evropě germánské kmeny a ohrožoval a vydíral nejprve východořímskou, a pak i západořímskou říši. Britský historik specializující se na antické dějiny Michael Grant charakterizoval Attilu jako vzteklého, zpupného zakrslíka s rozpláclým nosem, plného nevyčerpatelné energie. Amerického publicistu Willa Cuppyho inspiroval tvar Attilova nosu k návrhu, aby se hunskému králi přezdívalo Starý ploskonos. To by se ale Ploskonosci mohlo říkat všem Hunům. Co nejplacatější nos byl u nich symbolem krásy. V dětství mu ho stlačovaly destičky utažené řemínky kolem hlavy. Podobným atributem krásy byla co nejprotáhleší lebka (opět důsledek umělé deformace) a co nejzjizvenější obličej. Za tím účelem se malým Huňatům pořezala tvář tak hluboce, že se jizvy nemohly zahojit. Správný Hun jen nerad sesedal ze svého malého, ale hbitého koně a nesvlékl si svůj škaredý kabátec sešitý z myších a hraboších kožek, dokud se na něm nerozpadl. Liboval si v syrovém mase a děsil se vody, kterou považoval za tak posvátnou, že ji nechtěl znečistit jediným dotekem. Vlastní rodiče, když už byli nemohoucí, obvykle zabil. K lidem, které považoval za nepřátele, se pochopitelně nechoval lépe. Svatý Jeroným o Hunech napsal: Nemají soucit ani s osobami obtíženými věkem, ani s plačícími dětmi." Hunové byli výteční jezdci a skvělí lukostřelci. Měli však také smysl pro psychologii. Ve válce vědomě a s potěšením praktikovali metodu, kterou později s úspěchem použili Mongolové: usilovně se starali, aby je předcházel děs a hrůza. Sám Attila se chlubil, že tam, kudy projde jeho kůň, sto let tráva neroste. Uměl číst - znal Horatiovy básně i řecky psanou Iliadu -, ale to ho nijak nezkultivovalo. Několika ničivými vpády na Balkán donutil východořímskou říši k placení obrovského výpalného. A když mu nový, statečnější východořímský císař vzkázal, že zlato dává jen přátelům, pro nepřátele má jen železo, zaměřil Attila svou pozornost na západořímskou říši. Chtěl ruku princezny Honorie a jako věno půlku říše. Vtrhl do dnešní Francie, ale jeho drancující, ničící a znásilňující armáda byla poražena ve velké bitvě na Kataulanských polích. O rok později, v roce 425, vyplenil Attila Milán a další italská města. Traduje se, že v dobytí Říma zabránil Attilovi papež Lev I. Promluvil si s hunským králem mezi čtyřma očima na písečném břehu severoitalské říčky Mincia, načež Hun Itálii opustil. Idealisté soudili, že hunského krále přemohla papežova důstojnost a svatý Petr a Pavel, kteří Attilovi pohrozili smrtí, jestliže se nestáhne. Realisté mluví o tučném výpalném. Naznačují též, že Lev mohl Attilu varovat, že v hladovějícím a morem postiženém Římě by se jeho vojáci neuživili. Po odchodu z Itálie už Attilovi nezbývalo mnoho času. Zesnul už následujícího roku (453). Na své svatbě s germánskou princeznou o čtyřicet let mladší - to zase přehnal s pitím. Bič boží byl totiž starý opilec a na svatebním loži se zadávil vlastními zvratky a krví, která mu začala prýštit z nosu a úst. Přezdívka ho však přežila. Jeho Hunům se však dařilo hůře. Oslabili se v občanské válce a nechali se pak potupně porazit svými někdejšími vazaly, germánskými Ostrogóty. Attila se od té doby už patnáct set let musí obracet v hrobě. Nikdo však neví, kde přesně tyto prostocviky provozuje. Tři rakve, v nichž hunský král tlí - zlatá, stříbrná a železná vyztužená ocelí -, byly do země uloženy na neznámém místě, snad někde na území dnešního Maďarska.
Autor je spolupracovníkem redakce
