Bývalé vojenské pevnosti vypadají z dálky opuštěně. Ovšem jen z dálky. Pokud se totiž příchozí přebrodí rozmoklým oraništěm, zjistí, že vchody jsou zamčené, někde je rozvěšeno prádlo, jinde ucítí ještě teplé ohniště a ve výstupku u vchodu jsou dokonce rozestavěná křesla k pohodlném posezení ´v předzahrádce´.
"Museli jsme nakoupit, Pepa má narozeniny," vysvětlil Jirka, když došel k bunkru po oranici spolu se dvěma společníky a pejskem. Dva muži a žena se hrbili pod tíhou nákupních tašek a nádob s vodou.
"Chtěli jsme si udělat velký mejdan, ale sociálka v pátek neplatila, tak to musíme odložit až na pondělí. Pozveme kamarády, naděláme salát, zapálíme oheň a bude nám fajn," zasmál se spokojeně Josef. "Hned uvařím kafe a otevřu flašku, ale napřed musím pustit ty malé zachrapy!"
"Já ti dám zachrapy," přátelsky ho okřikla paní Jana. "To jsou moji miláčkové. Mám dvě štěňata a koťátko. Kotě mi přinesla jedna holčička, protože ho chtěli bezcitní lidé utopit, a štěňata jsme našli v listopadu v krabici na hřbitově. Ještě byla slepá. Tak jsme je vychovali. Dvě už bydlí u nových pánů, ale Beníka s Britečkem jsem si nechala. Ještě mám Mikiho, to je hlídač k pohledání."
"Teď je to dobré, už jsou větší, ale když jsme je přinesli, psi celé noci kňučeli. To jsem říkal, eště, že nechodím na šichtu, bo to bych se nevyspal. Jenom musíme dávat pozor na věci, jak někde něco najdou, už to popadnou a perou se o to," řekl Jirka a podrbal dospělého Mikiho za ušima. Ten seděl hrdě u pána v křesle a tvářil se, jako by návštěvu vůbec nevnímal. Jen na krku mu svítil krásný červený obojek.
"Dostal ho na Vánoce," vysvětlila Jana. "Bylo to fajn, ochránci zvířat nám přinesli pro psy krmení a deky. Občas se stavují, jsou rádi, že se o malé staráme... Lidi jsou tu vůbec hodní. Někdy u dveří najdeme oblečení, brambory, i cukroví nám přinesli. Vědí, že nejsme žádní grázli. Nekrademe, jen si tu žijeme a chceme mít klid,"dodala.
Jiří a Jana jsou spolu už dvanáct let, z toho čtyři roky jako manželé. Jiří pracoval kdysi na šachtě, Jana ve výpočetním středisku. Napřed přišli o práci, pak o byt...
Do azylového domu nechtějí, protože tam muži a ženy nemohou bydlet společně. "Na co takové manželství," máchl rukou Jiří. "Už jsem Janě ale říkal, ať se vrátí do Opavy a najde si jiného chlapa. Nechci, aby takhle žila, jenže ona se nehne!"
"No, slyšíte ho, furt tak blbě mele," odsekla Jana. "Kam bych chodila, když ho mám ráda? A co moji miláčkové, kdo by se o ně staral? To já raději budu tady, však to tu máme hezké, jen někdy vlhké."
Světlo baterky rozkrylo tajemné obrysy úzké chodby pokryté koberci i vchodů do jednotlivých místností. Některé jsou určené pro dřevo, jiné na zásoby, v další chodbičce mají čisťounce na dekách ustláno pejsci s kočičkou Mindou. V další místnosti bydlí Josef a o kus dál Jana s Jirkou. Nepřipraveného člověka by mohla zaskočit postel s peřinami a obraz na stěně...
"S Josefem se známe se už dlouho, chlapi spolu dělali na šachtě v Ostravě. Když loni přišel z basy, hledal nás a řekli mu, že tu bydlíme v bunkru. Jednou zaklepal a řekl, že nemá kde bydlet. U nás je místa dost, tak co by nezůstal?
Trojice přátel si v bunkru relativně spokojeně žije svůj život na společenském dně. Jen občas se zamyslí nad tím, kolik v zimě dají za vodu, protože na hřbitově je zastavená. "Teď jsme platili jednomu chlapovi dvě stovky. Už je pomalu dražší, než víno! Ale co, brzy bude jaro," pousmál se Pepa rozehřátý přípitkem.
 Elektřina v bunkru chybí, ale žít se přece dá i bez ní. |
 Příchozího v bunkru zaskočí postel s peřinou a obraz na zdi. |
 Paní Jana se svými chlupatými miláčky. |
