"...Čtrnáctidenní nemluvně vypadá krátce po návratu z porodnice, jíž byla soukromá nemocnice doktora Záborského v Londýnské ulici v Praze, jako maličký plačící andílek celý v bílém, kterého vystavuje na odiv pyšně se usmívající světlovlasá maminka."
Ta charakteristika na první pohled vyhlíží vidoucně. Ale kteří rodiče nejsou na svého "andílka" pyšní a nevystavují jej na odiv s vírou či přesvědčením, že je výjimečný?
"Hlasatel lidské identity tu stojí před podivným křížencem. Sám sebe musí teď strpět jako objekt biografického textu, který by s největší pravděpodobností napsal docela jinak; zcizeně, mnohoznačněji. Snad jako tanec, do něhož vyúsťují tak mnohé havlovské hry," napsal daleko případněji spisovatel Jiří Gruša do předmluvy k jiné Havlově biografii, již krátce po převratu sepsala Eda Kriseová.
Od těla
Grušova slova platí obecněji: o Havlovi vznikl nespočet článků, poskytl stovky, či spíše tisíce rozhovorů, vyšly o něm knihy. Ačkoli se jeví být veřejným majetkem bez soukromí, to podstatné z něho zdá se unikat.
"Neproniknutelnost tvoří podstatnou část všeho rozumění," poznamenal Gruša v již citované předmluvě.
Pavel Tigrid si všiml, že Havel, tedy alespoň jako prezident, si své přátele drží od těla: "Jeho citová uzavřenost se mi jeví jako obrana před proniknutím do nejvnitřnějšího soukromí a snad i obava před přátelstvím natolik intimním, že by vyžadovalo úměrnou reciprocitu."
Když se člověk probírá svědectvími, fotografiemi nebo se ptá těch, kteří nějakou dobu byli Havlovi poblíž, uvědomí si, že přátele a přátelství potřeboval a udržoval, avšak vždy to bylo "přátelství v akci", vztah, který byl držen ještě něčím dalším než "jen" základní lidskou spřízněností; byl živen nutností činu. A tyto činy Havla táhly na veřejné prostranství, na scénu.
Kdo se vystaví takovému tlaku, musí si někde stranou ponechat prostor, v němž může být sám sebou a se sebou. Nemůže se rozdat, má-li postupovat v díle, které přitom nemusí rozvíjet s uvědomělou strategií - může být veden intuicí.
Havlova schopnost analýzy však naznačuje, že jeho dráha nebyla určována výhradně vnitřním pocitovým hlasem, nýbrž i racionální rozvahou, byť on často hovoří o tajemných zdrojích a dimenzích bytí.
Nejspíš to u něho bývalo tak, že díky své intuitivně-racionalistické mysli z času na čas došel k bodu, za nímž byl nezaručený, temný prostor. A on měl odvahu do této temnoty vstoupit, rychle se v ní zorientovat a postupovat dál.
Zahušťovaná intimita
S Havlovým "propadáním se" do světa žen si jeho první manželka Olga (vzali se v létě 1964) užila své.
Při pátrání po příčinách této jeho vlastnosti by se asi lecčeho dobrali psychoanalytici. Ale třeba svůj díl na tom rovněž nesl neustálý pobyt na veřejné scéně, byť tato scéna dostávala i absurdní podobu estébáckých špiclů.
Havel možná cítil neodolatelnou potřebu ponořit se čas od času do vztahu, který není nijak institucionalizován, je někde úplně "jinde". Neboť Olga stála na té nasvětlené scéně věrně s ním, byla součástí té viditelné části Havlovy existence.
Tím současně docházelo k paradoxní situaci: ačkoli Havel byl vůči druhým lidem otevřený a vstřícný v mezích normálu, s vědomím oněch třináctých komnat vyhlížel a vyhlíží jako ten, kdo si nadmíru drží distanc.
Přece je tu však ještě uchopitelný a pochopitelný aspekt Havlovy zdrženlivosti. Totiž rodinná dispozice a výchova. Prominentní prvorepubliková rodina nedlouho po Václavově narození vstoupila do krušných časů, z nichž vyšla hmotně oškubána, ale lidsky nezlomena. U Havlů se nenaříkalo.
Ačkoli v Dálkovém výslechu - knižním rozhovoru, který s Havlem u příležitosti jeho padesátin vedl Karel Hvížďala - se tázaný podrobně svěřuje s pocity viny, které zažíval jako "panský synek", i se svými tehdejšími solidarizujícími a socialistickými sklony, aristokratická neufňukanost mu přešla do krve.
Když se letos začátkem února loučil jako prezident s veřejností, ve svém závěrečném projevu podotkl, že v budoucnu "o svém působení" nějaké svědectví možná vydá. Nelze však čekat, že se v něm bez zábran a naplno obnaží.
Mladíkova laboratoř
"Vlastně jsem psal od doby, kdy mě naučili písmenka. Psal jsem básničky, seriály, ve třinácti jsem dokonce napsal filozofickou knihu. Když jsem se stal laborantem, nedalo mi to, a napsal jsem populární brožurku o stavbě atomů a sestrojil do té doby neexistující prostorový model periodické soustavy prvků. V patnácti jsem už soustavněji psal poezii a stále zřetelněji začal vnitřně tíhnout k humanitním oborům," vzpomínal v Dálkovém výslechu.
Základní vzdělání dokončil v nejhroznější stalinské době. Gymnázium u něho z kádrových důvodů nepřicházelo v úvahu. V letech 1951 až 1955 pracoval jako chemický laborant a maturoval na večerní škole.
"Umývala, vařila, destilovala, měřila,/ filtrovala, uklízela, sečítala, odčítala,/ nikdy se pro tu práci nerozhodla/ a nikdy nikdo nevěděl/ co při ní cítila (protože z ní cítění asi vysublimovalo v laboratoři)/ Šel jsem s ní jednou z práce domů/ byl jarní den, slunce se lilo se stromů dolů/ všichni se smáli, všichni byli mladí/ Posadil jsem ji jako stroj na lavičku/ V Chotkových sadech mezi křoví/ Zpíval kos, zpívali všichni ptáci/ a já se náhle zeptal té dívky/ cítíte něco?"
To je úryvek z Havlovy básně Bylo to jednou v Chotkových sadech. Vznikla v roce 1953 a otvírá sedmidílné Spisy, které vyšly před čtyřmi lety. Prezident na nakladatele Stoilova naléhal, aby svazky byly vsunuty do "krabičky", do papírového pouzdra, jež ještě zvýší uspořádanost všeho toho, co spisy do sebe pojaly.
Smysl pro organizaci se u Havla projevoval velmi záhy. U jeho přítele Jiřího Paukerta - čili básníka Jiřího Kuběny - se uchoval rukopis stati Po roce sochařské práce. Václav ji sepsal v srpnu 1953 a bilancuje v ní dosavadní činnost skupiny duchovně spřízněných generačních druhů, takzvaných šestatřicátníků (dle roku narození).
"Jednotlivé stránky (od s. 3 do s. 27) jsou dole na středu autorem pečlivě očíslovány, předposlední strana je s obvyklou pořádkumilovností autora opatřena obsahem a tiráží," uvádí Kuběna. Styl té rané stati svědčí o pisatelově intelektuálním "tahu na bránu".
"Možnosti naší budoucí veřejné práce jsou veliké, nesmíme se však omamovat nějakým utopickým sněním o krásných časech, co přijdou, ale musíme si tyto časy již konkrétně tvořit naší dnešní prací. (...) Pilným studiem, houževnatým tesáním a stavěním dnes si tesáme a stavíme naši budoucnost," psal ještě ne sedmnáctiletý Havel.
Stalo se, co stát se mělo
Odmaturoval a na ČVUT začal studovat ekonomii automobilové dopravy. Po dvou letech toho nechal; chtěl na filmovou fakultu. Nevzali ho. Odešel na dvouletou vojnu. V devětapadesátém se vrátil, zkoušel se dostat na divadelní fakultu - marně.
Nastoupil jako kulisák do Divadla ABC, zanedlouho přestoupil na místo jevištního technika Divadla Na zábradlí. Psal a psal. V tomto divadle si 3. prosince 1963 odbyla premiéru jeho hra Zahradní slavnost, v pětašedesátém roce zde následovalo Vyrozumění. Stal se autorem hraným na evropských scénách. I tu vysokou školu nakonec absolvoval - v roce 1966 dramaturgii na DAMU.
Někdy v tom čase s ním novinář Jiří Lederer dělal interview pro svoji knihu Tak tedy... přijďte! Havlovi bylo asi třicet, vypadal zhruba na dvacet a říkal, že jako dítě původně chtěl být námořníkem a vojákem, a když mu bylo dvanáct, tak politikem.
Lederer se na konci rozhovoru dramatika zeptal: "Kdybyste tedy politikem byl, kdybyste měl v rukou značnou výkonnou moc - co byste udělal pro divadelní autory?"
Havel odpověděl: "No snad... to je dost těžké... Mám pocit, že spisovatelé by byli asi ti poslední, pro které bych něco dělal. Nejdřív bych asi řešil platy lékařů - a potom to všechno ostatní. Přirozeně bych to sám vyřešit neuměl, ale snažil bych se naslouchat chytrým lidem a dělat to, co mi radí. Čím větší má člověk moc, tím míň si smí myslet, že sežral všechnu moudrost a že jedině on ví, jak na to a co je správné a co ne."
Střih. Listopad 2002. S Václavem Havlem se na summitu NATO v Praze potkává britský politolog Timothy Garton Ash.
Vidí toto: "Nyní je mu 66 a je to nemocný muž; je ztuhlejší, více při těle, pomalejší a formálnější než onen elektrizující disidentský dramatik, kterého jsem potkal v roce 1984. Bručivý hlas je přerušován záchvaty chraplavého kašle. Zažil toho mnoho a je to vidět. ‚Už žádné projevy!' zvolá, když se ho ptám, co bude dělat po svém odchodu z funkce."
|
VÁCLAV HAVEL • Odkud je • Jeho nejbližší velký úkol |
