Jak se teď na podzim vlastně máte, čím nejvíc žijete?
Přírodou. Podzim je má část roku. Jsem narozena v září a barevnost všude kolem mě nabíjí a dojímá. Zvlášť když je podzim krásný jako letos. V listopadu to už začne být horší, ale momentálně žiju zahradou, procházkami, dětmi a prací.
Jak vůbec řešíte starost o děti v okamžiku, kdy jste s partnerem Pavlem Šporclem oba na představení nebo koncertu?
Jako každý pracující pár. Musíme zajistit hlídání. Hodně už zastane i Lilinka, má nejstarší dcera. Nejčastěji se ale do zbraně povolávají babičky.
Je těžké obstát ve všech disciplínách, které se od vás přirozeně očekávají, tedy být dobrou maminkou, partnerkou i herečkou?
Hercem nemůže být člověk bez životních zkušeností a těch já denně sbírám požehnaně. Jaká jsem partnerka, to se musíte zeptat Pavla. Někdy jistě nesnesitelná, přece jako každá žena. A maminkou jsem ráda, ale jak jsem tento úkol zvládla, poznám, až uvidím, jak se mé dcery ve světě zorientují.
Jak se s partnerem vzájemně inspirujete v oblasti umění?
Oba rádi čteme. Hodně. Naše noční stolky jsou neustále obložené knihami. Povídáme si, pouštíme si filmy, záznamy divadelních představení, hudbu, a ne jen klasickou. Také máme rádi výtvarné umění. Nedávno jsme třeba navštívili Louvre. Chodíme na koncerty a do divadel. Když je čas samozřejmě.
Bára Kodetová
V čem je vlastně život s houslistou výjimečný?
Právě tímto vším. Máme podobný svět a přitom ne stejný. Herectví a hudba jde dobře dohromady. Od malička jsem vyrůstala ve výjimečném prostředí, mezi výjimečnými lidmi. Proto pro mne nebylo lehké najít partnera, se kterým bych se cítila opravdu doma a kterého bych mohla obdivovat. S Pavlem se už téměř deset let jako doma cítím.
Míváte ještě herecké sny?
Samozřejmě. Většinou ale ty největší úspěchy přicházejí zcela nečekaně. Jako třeba film Vedlejší příznaky v cyklu Nevinné lži. Nikdy by mě nenapadlo, že ten můj prvotní nápad dojde až k tak zdárnému konci. Samozřejmě bez Terezy a Jana Vrabelových a České televize by se to nestalo. Nicméně má posedlost a intuice mě v tomto případě nezklamala. Asi ji začnu konečně pořádně poslouchat.
Měla jste někdy chuť vrhnout se úplně jiným směrem, nebo vnímáte herectví jako dar, rodinné poslání?
Neměla jsem téměř devět let štěstí na práci. Osud asi chtěl, abych se věnovala rodině, a bylo to dobře. Ale jako herečce mi občas bylo moc smutno. Chybělo mi jeviště, film. V té době jsem i uvažovala, že bych vyzkoušela něco jiného. Když ale od pěti let toužíte hrát ve filmu a na jevišti, tak je pak ve čtyřiceti těžké najít jiné poslání. Jsem ráda, že mě Pavel podržel a já vytrvala. Momentálně jsem opravdu šťastná a doufám, že to vydrží co nejdéle.
Takže volna už tolik není?
Volno? Co to je? Ale vážně, v létě se vždycky přestěhujeme z města do mlýna a chytáme žáby do sklenice. V zimě pak jezdíme lyžovat. A když je vážně volno, tak s Pavlem jen ležíme a ležíme.
.
