Architekt Michael Třeštík, mimo jiné vydavatel publikace Kdo je kdo, patří k velkým milovníkům a zároveň sběratelům umění. Jenže sbírky se nejen budují, ale někdy také rozpouštějí. A tak se i část známé sbírky manželů Třeštíkových příští sobotu objeví v aukci galerie Peron.
Jak se člověk vůbec dokáže vzdát něčeho, co buduje pětadvacet let?
Nevzdáváme se všeho, vzdáváme se části a děláme to dobrovolně. Finančník by řekl, že optimalizujeme své portfolio. Ale důvod je zcela prozaický - potřebujeme peníze, protože chceme postavit byt. Hodnota za hodnotu. To se mi také zdá jako jediný rozumný důvod, proč prodávat sbírku. Má to i jednu velkou výhodu: ten byt pak budeme moci do smrti zase zaplňovat - zasbírávat.
Vypadá to jednoduše. Člověk vybere to, co mu už mnoho neříká, co má nejméně rád, a prodá to.
Ale ve skutečnosti je to právě naopak. Za vaše sběratelské omyly vám nikdo nezaplatí. Ty se vyřazují, když se takzvaně čistí sbírka. Když potřebujete peníze, musíte prodávat to, co má cenu, tedy i to, co máte rád. Proto ta protihodnota musí být pořádná. Kvůli novému autu nebo dovolené na Kanárech bych ze sbírky neprodal ani hrneček.
Ve vaší sbírce jsou zdánlivě nesourodé věci. Na jedné straně velké malby, na druhé právě i malé keramické hrníčky.
Člověk sám také není celý život sourodý, nějak se vyvíjí a mění. Taktéž musí i jeho sbírka. Nesmí zatuhnout, jinak by to bylo jen stereotypní ukládání peněz. Ta naše má tři hlavní vrstvy. Jednak práce na papíře od Zrzavého a Tichého - kresby a kombinované techniky. To je vrstva nejstarší, inspirovaná tím, že moje žena dělala film o Zrzavém. U pana Zrzavého jsme pak utratili nejen celý režijní honorář, ale i plno dalších peněz. Proto si také můžeme být jisti, že na stěnách nemáme falza. Druhá vrstva je současná česká malba. Ta byla jako celek asi nejreprezentativnější, a třetí, nejmladší vrstva, je české užité umění první půlky 20. století. To je takové naše sbírkové mládě, ale má se k světu.
Vidíte v tom také uložené peníze?
Určitě také. Obchod s uměním je sice věc racionální, ale sbírání samo je iracionální. Proto člověk musí sbírat jenom to, k čemu ho váže nějaké citové napětí. Musí to být taková vášeň, aby mohl dělat i nesmyslné nákupy. Každá dobrá sbírka je plná nesmyslných nákupů, proto je dobrá a překvapivě právě proto také v delším časovém odstupu začne být cenná. Teď to nemyslím v nějakých abstraktních hodnotách, ale přímo v korunách.
A jak dlouhý musí být ten odstup?
To je velmi různé. Ty největší hodnotové posuny mívají logicky vlastně generační cykly, tak zhruba těch pětadvacet let. Prostě přijdou synové a řeknou, že tohle otcové přehlédli, začnou si toho vážit a ceny jdou nahoru. Ale někdy jsou ty cykly až děsivě rychlé. Mnohonásobné cenové skoky se mohou odehrát během jednoho dvou let. To se zrovna teď u nás děje v užitém umění, ale i u řady malířů.
Koho byste tedy doporučil?
Z tohoto pohledu se jedná spíše o investování než sbírání, ale ono si to neprotiřečí. Sbírat se má tak, aby vznikala hodnota, ne tak, aby člověk přicházel o peníze. Ale jsme zase u těch chlapců od financí. Ti vám řeknou, že chcete-li investovat bezpečně, vyděláte málo, chcete-li vydělat hodně, musíte riskovat. Na rozdíl od finančních trhů má ale trh s uměním jednu úžasnou výhodu. Funguje v něm intuice a člověk není bezbranný. A proto právě neznám nic zábavnějšího než sbírání.
ING. ARCH. MICHAEL TŘEŠTÍK - spisovatel, publicista a nakladatel, narozen 10. 9. 1947 v Praze. Vystudoval architekturu na ČVUT, pracoval jako projektant, později se věnoval literatuře (román Zdi tvé, 1988 a 1990, Wolkerova cena), publicistice a výtvarné kritice. Nyní je vydavatelem české edice KDO JE KDO - WHO IS WHO, producentem a dramaturgem dokumentárních filmů. Spolu s manželkou Helenou Třeštíkovou - režisérkou dokumentárních filmů - sbírají od poloviny sedmdesátých let moderní umění.
Jak se člověk vůbec dokáže vzdát něčeho, co buduje pětadvacet let?
Nevzdáváme se všeho, vzdáváme se části a děláme to dobrovolně. Finančník by řekl, že optimalizujeme své portfolio. Ale důvod je zcela prozaický - potřebujeme peníze, protože chceme postavit byt. Hodnota za hodnotu. To se mi také zdá jako jediný rozumný důvod, proč prodávat sbírku. Má to i jednu velkou výhodu: ten byt pak budeme moci do smrti zase zaplňovat - zasbírávat.
Vypadá to jednoduše. Člověk vybere to, co mu už mnoho neříká, co má nejméně rád, a prodá to.
Ale ve skutečnosti je to právě naopak. Za vaše sběratelské omyly vám nikdo nezaplatí. Ty se vyřazují, když se takzvaně čistí sbírka. Když potřebujete peníze, musíte prodávat to, co má cenu, tedy i to, co máte rád. Proto ta protihodnota musí být pořádná. Kvůli novému autu nebo dovolené na Kanárech bych ze sbírky neprodal ani hrneček.
Ve vaší sbírce jsou zdánlivě nesourodé věci. Na jedné straně velké malby, na druhé právě i malé keramické hrníčky.
Člověk sám také není celý život sourodý, nějak se vyvíjí a mění. Taktéž musí i jeho sbírka. Nesmí zatuhnout, jinak by to bylo jen stereotypní ukládání peněz. Ta naše má tři hlavní vrstvy. Jednak práce na papíře od Zrzavého a Tichého - kresby a kombinované techniky. To je vrstva nejstarší, inspirovaná tím, že moje žena dělala film o Zrzavém. U pana Zrzavého jsme pak utratili nejen celý režijní honorář, ale i plno dalších peněz. Proto si také můžeme být jisti, že na stěnách nemáme falza. Druhá vrstva je současná česká malba. Ta byla jako celek asi nejreprezentativnější, a třetí, nejmladší vrstva, je české užité umění první půlky 20. století. To je takové naše sbírkové mládě, ale má se k světu.
Vidíte v tom také uložené peníze?
Určitě také. Obchod s uměním je sice věc racionální, ale sbírání samo je iracionální. Proto člověk musí sbírat jenom to, k čemu ho váže nějaké citové napětí. Musí to být taková vášeň, aby mohl dělat i nesmyslné nákupy. Každá dobrá sbírka je plná nesmyslných nákupů, proto je dobrá a překvapivě právě proto také v delším časovém odstupu začne být cenná. Teď to nemyslím v nějakých abstraktních hodnotách, ale přímo v korunách.
A jak dlouhý musí být ten odstup?
To je velmi různé. Ty největší hodnotové posuny mívají logicky vlastně generační cykly, tak zhruba těch pětadvacet let. Prostě přijdou synové a řeknou, že tohle otcové přehlédli, začnou si toho vážit a ceny jdou nahoru. Ale někdy jsou ty cykly až děsivě rychlé. Mnohonásobné cenové skoky se mohou odehrát během jednoho dvou let. To se zrovna teď u nás děje v užitém umění, ale i u řady malířů.
Koho byste tedy doporučil?
Z tohoto pohledu se jedná spíše o investování než sbírání, ale ono si to neprotiřečí. Sbírat se má tak, aby vznikala hodnota, ne tak, aby člověk přicházel o peníze. Ale jsme zase u těch chlapců od financí. Ti vám řeknou, že chcete-li investovat bezpečně, vyděláte málo, chcete-li vydělat hodně, musíte riskovat. Na rozdíl od finančních trhů má ale trh s uměním jednu úžasnou výhodu. Funguje v něm intuice a člověk není bezbranný. A proto právě neznám nic zábavnějšího než sbírání.
ING. ARCH. MICHAEL TŘEŠTÍK - spisovatel, publicista a nakladatel, narozen 10. 9. 1947 v Praze. Vystudoval architekturu na ČVUT, pracoval jako projektant, později se věnoval literatuře (román Zdi tvé, 1988 a 1990, Wolkerova cena), publicistice a výtvarné kritice. Nyní je vydavatelem české edice KDO JE KDO - WHO IS WHO, producentem a dramaturgem dokumentárních filmů. Spolu s manželkou Helenou Třeštíkovou - režisérkou dokumentárních filmů - sbírají od poloviny sedmdesátých let moderní umění.
