Když do nich strčíte, buď se smějí, nebo jim svítí očka. Byt je plný obrazů a obrázků, květin, sošek a mezi tím tiše chodí velký šedý kocour Achil. A vy máte pocit, že veselé je u této ženy doma i „smutno“.
Narodila se na Slovensku, kde také prožila dětství. V kolonii českých legionářů u Filakova měli její rodiče statek. Když vzpomíná na Vánoce, vybaví se jí velká místnost a napnuté prostěradlo, za kterým jako děti se sestrou věřily, že andělé strojí stromek.
„Večer k nám přišli všichni, co na statku pracovali, společně jsme jedli a měli pod stromečkem dárky. Nebyli jsme nijak zvlášť bohatí. Dostávaly jsme se sestrou panenky, papučky a podobně. Nechyběly ani mandarinky, a co nám tehdy připadalo přímo zázračné, to byl svatojánský chléb.“
Dárky, které jako děti dávaly, vyráběly samy. „Napsala jsem třeba nějakou básničku. Vzpomínám si, že jednou jsem dokonce napsala nějaký román.“
Po tatínkově smrti, ještě než se herečka vdala, slavila Vánoce s maminkou už třiadvacátého. „Na Štědrý den jsem už většinou musela cestovat – buď jsem byla v Opavě, nebo v Budějovicích – protože na Boží hod a na Štěpána už se hrálo. Vždycky to byla krásná setkávání s lidmi.“ Letos 1. ledna to bude už šedesát let, kdy Fialová nastoupila do svého prvního angažmá do divadla v Českém Těšíně. „Víte, jsem šťastná, že jsem tak stará. Poznala jsem za svůj herecký život spoustu úžasných lidí, že je všechny ani nemohu vyjmenovat. Byli nadaní a nádherní. Byly to osobnosti. Ne jako dnes – hvězda za pět minut – kdy jsou všichni stejní. Individuality – těch je tak málo...“
Nejen na herecké velikány vzpomíná Fialová vždy při setkání, které vymyslel na Štědrý den hereččin kolega Václav Postránecký. „Scházíme se v Modré růži na šneky. Býváme tam my, co jsme byli v Městských divadlech. Ale nejen herci, chodí třeba i lidé z krejčovny a podobně. Vždycky je to velmi milé.“
Vánoce, které Květa Fialová prožívala se svou rodinou, dcerou Zuzankou a s manželem, režisérem Pavlem Hášou, prý nijak nepřeháněli. Vždycky bylo cukroví, které mohla malá dcera zdobit, vždycky byl kapr a salát. „Zuzanka je po Pavlovi, nejedí ryby, tak musel být ještě řízek.“ Podobně se odehrávala řada těchto svátků i v pozdější době, kdy Zuzana vyrostla a narodila se jí dcera Dominika. „Štědrý večer jsme trávili vždy u nich. Jak by jezdili s malou vnučkou v noci domů...?“ Dodnes si v rodině i mezi přáteli dávají jako dárky spíše maličkosti nebo to, co někdo vyrobí. „Z takových dárků pak mají radost obě strany.“
Letošní Vánoce budou pro Květu Fialovou bohužel jiné než obvykle. Bude je trávit bez manžela, který vážně onemocněl. Převoz domů na svátky ze zařízení, kde se o něho v současné době starají, by mu ublížil. „Takže na šneky tentokrát asi nepůjdu. Dopoledne patrně pojedu za Pavlem. Vždycky jsme společně chodili k Zuzance, možná potom půjdu k ní. Sama. Uvidím.“ Smutek ve tváři se ve chvíli, kdy tato slova říká, neobjevil. Snad jen slabý náznak. Herečka však hned dodává: „Víte, věci jsou tak, jak jsou. Moje filozofie je, že všecko má smysl. Je to jeho cesta, je to i moje cesta. Všechno je úkol, který máme splnit. Beru to tak a vždycky řeknu – děkuji. Někdy však řeknu i – pomoz mi. To je všechno.“
Vánoční stromeček herečka doma nemá. Kvůli kocourovi Achilovi to prý nejde. „V květinářství koupím jen smrkovou větvičku, aby to doma vonělo. Zapaluju spoustu svíček a tím si vytvářím poezii Vánoc i bez velkého stromku.“
Když se Květy Fialové zeptáte, kde hledat radost pro nadcházející sváteční dny, odpovídá klidně a okamžitě: „V duši. Když se člověk na vše dívá s pokorou a radostí, tak ji najde v sobě, a pak ji může odevzdat jiným. Chtěla bych všem říct, že ten Někdo (pohlédne směrem do daleka) ví líp, co je pro nás dobře, a že je to úkol našeho žití. Berme to tak a poděkujme za to. Ať jsou všechny bytosti šťastné – to bychom měli na Štědrý den říct! A myslet si to. Kéž by navždy.“
 Herečka Květa Fialová při on-line rozhovoru v redakci iDNES. |
 Herečka Květa Fialová hovoří s asistentkou redakce iDNES |
 Herečka Květa Fialová |
 Usměvavá Květa Fialová |
 Květa Fialová |
 Květa Fialová si prohlíží oblečení v butiku návrhářky Martiny Nevařilové. |
