PITÍ
"Andiamo a prendere un aperitivo" (půjdeme na aperitiv) - je jednou z okřídlených vět každého Itala. Ve všední den to znamená chvilku oddechu při každodenním pracovním stresu. V sobotu či neděli krátká příležitost k poklábosení s přáteli.
Málokterý Ital si dá aperitiv v restauraci před obědem či večeří. Aperitiv se konzumuje (podobně jako ve Francii) v baru. Italský bar je v italských společenských vztazích něco, jako kdysi byla hospoda ve střední Evropě. Hlavní rozdíl je v tom, že v drtivé většině případů se aperitiv konzumuje vestoje, a proto zastávka v baru je povětšinou krátká a probíhá ve dne. Samozřejmě že k aperitivu patří zelené olivy nebo chipsy. Tento zvyk se v Itálii dodržuje alespoň dvě století, postupem času se jen mění styly a druhy aperitivů. Rodištěm italského aperitivu je v 18. století Turín. Z celé řady kdysi slavných značek zůstala dnes tři světoznámá jména: Campari, Cinzano a Martini. Cinzano se pije v zahraničí mnohem více než ve vlasti, a tak se o přízeň Italů dělí campari a martini. Popisovat chuť obou slavných nápojů by bylo zbytečné. Spíše je třeba mít na paměti, že koktejly martini znají Italové povětšinou jen z amerických filmů či literatury - oni sami je příliš rádi nepijí, protože se obávají míchání různých chutí a podnapilosti. Jistou výjimku tvoří pouze lehké koktejly obsahující rum a ovocné šťávy. Italové mají k alkoholu jiný vztah než ve střední, severní či východní části Evropy. S výjimkou severovýchodní Itálie (Benátky, Terst, Udine ap.) má průměrný Ital k opilému člověku odpor, protože jej považuje za osobu neschopnou se ovládat a kontrolovat. Proto povětšinou pije alkohol ve větším množství pouze při obědě či večeři. I řidiči se klidně napijí a "foukání do balonku" je na Apeninském poloostrově téměř neznámá věc. Pro ty, kteří alkoholu vůbec neholdují, se od 50. let v celé Itálii rozšířil zvyk tzv. analcolico, aperitivu bez alkoholu, prodávaného v malých lahvičkách. Campari, San Pellegrino, Crodino a početné další velké značky vyrábějí silně nahořklé nápoje, které povzbuzují chuť k jídlu. Dovážené aperitivy (sherry, portské, pastis ap.) se v Itálii nikdy příliš neprosadily. Konkurence s francouzskými výrobky nicméně vedla ke značnému zlepšení kvality italských šumivých vín (tzv. spumanti). Jeden typ italského šampaňského slaví v posledních letech obrovské úspěchy jako aperitiv. Je to tzv. prosecco - suché šumivé víno pocházející z oblasti Veneto (Benátsko). Prosecco di Conegliano, Prosecco di Valdobbiadene, Prosecco di Conegliano jsou jména dnes nejoblíbenějších druhů tohoto aperitivu.
Co je to vermut?
V povědomí Středoevropana se italským aperitivem rozumí především vermut. Mezi vermuty se však řadí pouze Cinzano (navíc kromě bitteru) a Martini. Vermut (v italštině často vermouth - odvozený z francouzštiny) je však také německým označením pro absint, aromatickou rostlinu, z níž se v 19. století ve Francii vyráběl likér. Ten způsoboval návyk a doprovázel často nešťastnou existenci početných umělců a básníků oné doby. Právě absint má při výrobě aperitivů svou nezastupitelnou roli. Spolu s utajenou směsí aromatických rostlin se přidává do sladkého, povětšinou muškátového vína. Vzniká tak Cinzano nebo Martini Rosso (Martini Dry absint neobsahuje).
"Andiamo a prendere un aperitivo" (půjdeme na aperitiv) - je jednou z okřídlených vět každého Itala. Ve všední den to znamená chvilku oddechu při každodenním pracovním stresu. V sobotu či neděli krátká příležitost k poklábosení s přáteli.
Málokterý Ital si dá aperitiv v restauraci před obědem či večeří. Aperitiv se konzumuje (podobně jako ve Francii) v baru. Italský bar je v italských společenských vztazích něco, jako kdysi byla hospoda ve střední Evropě. Hlavní rozdíl je v tom, že v drtivé většině případů se aperitiv konzumuje vestoje, a proto zastávka v baru je povětšinou krátká a probíhá ve dne. Samozřejmě že k aperitivu patří zelené olivy nebo chipsy. Tento zvyk se v Itálii dodržuje alespoň dvě století, postupem času se jen mění styly a druhy aperitivů. Rodištěm italského aperitivu je v 18. století Turín. Z celé řady kdysi slavných značek zůstala dnes tři světoznámá jména: Campari, Cinzano a Martini. Cinzano se pije v zahraničí mnohem více než ve vlasti, a tak se o přízeň Italů dělí campari a martini. Popisovat chuť obou slavných nápojů by bylo zbytečné. Spíše je třeba mít na paměti, že koktejly martini znají Italové povětšinou jen z amerických filmů či literatury - oni sami je příliš rádi nepijí, protože se obávají míchání různých chutí a podnapilosti. Jistou výjimku tvoří pouze lehké koktejly obsahující rum a ovocné šťávy. Italové mají k alkoholu jiný vztah než ve střední, severní či východní části Evropy. S výjimkou severovýchodní Itálie (Benátky, Terst, Udine ap.) má průměrný Ital k opilému člověku odpor, protože jej považuje za osobu neschopnou se ovládat a kontrolovat. Proto povětšinou pije alkohol ve větším množství pouze při obědě či večeři. I řidiči se klidně napijí a "foukání do balonku" je na Apeninském poloostrově téměř neznámá věc. Pro ty, kteří alkoholu vůbec neholdují, se od 50. let v celé Itálii rozšířil zvyk tzv. analcolico, aperitivu bez alkoholu, prodávaného v malých lahvičkách. Campari, San Pellegrino, Crodino a početné další velké značky vyrábějí silně nahořklé nápoje, které povzbuzují chuť k jídlu. Dovážené aperitivy (sherry, portské, pastis ap.) se v Itálii nikdy příliš neprosadily. Konkurence s francouzskými výrobky nicméně vedla ke značnému zlepšení kvality italských šumivých vín (tzv. spumanti). Jeden typ italského šampaňského slaví v posledních letech obrovské úspěchy jako aperitiv. Je to tzv. prosecco - suché šumivé víno pocházející z oblasti Veneto (Benátsko). Prosecco di Conegliano, Prosecco di Valdobbiadene, Prosecco di Conegliano jsou jména dnes nejoblíbenějších druhů tohoto aperitivu.
Co je to vermut?
V povědomí Středoevropana se italským aperitivem rozumí především vermut. Mezi vermuty se však řadí pouze Cinzano (navíc kromě bitteru) a Martini. Vermut (v italštině často vermouth - odvozený z francouzštiny) je však také německým označením pro absint, aromatickou rostlinu, z níž se v 19. století ve Francii vyráběl likér. Ten způsoboval návyk a doprovázel často nešťastnou existenci početných umělců a básníků oné doby. Právě absint má při výrobě aperitivů svou nezastupitelnou roli. Spolu s utajenou směsí aromatických rostlin se přidává do sladkého, povětšinou muškátového vína. Vzniká tak Cinzano nebo Martini Rosso (Martini Dry absint neobsahuje).
