Vladimír Brabec
Sametová revoluce změnila život každému, samozřejmě i mně. Vzpomínám na ni rád a přesně vím, co se ty dny dělo. V den jejího vypuknutí 17. listopadu jsem měl volno, den předtím jsem hrál, to už byly připraveny v Divadelní ulici naše slavné lidové milice. Já odjel na chalupu a večer mi volala paní tajemnice, abych přišel do divadla. Od té doby jsme měli denodenní srazy, kdy jsme si rozdělovali úkoly. Nebyly noviny, rozhlas se tvářil jako že nic a my si chodili pro zprávy na ústředí, které bylo na ekonomické fakultě. Odtud se také po republice rozvážely cyklostylované noviny, aby lidi mimo Prahu věděli, co se děje. Nebyla to ale žádná sranda, policajti hlídali a kontrolovali a jakmile našli u někoho balík novin, tak ho hned zabavili a vyhodili. Nás naštěstí nikdy nechytli, takže jsem byl v Jičíně a tak po různu, s tím se nechci chlubit. Setkal jsem se ale s mnoha lidmi. Pamatuju si, že byl hrozný mráz a my vždycky v těch městech na náměstích mluvili k lidem, kteří byli lační informací a srocovali se tam. Pamatuju si také, že byl velký mráz, ale všichni jsme to přežili ve zdraví.
Alexander Hemala
Jak jsem prožil 17. listopad? Asi jako každý, kdo ho prožil tak intenzivně, jako jsem ho prožil já. Naskýtá se samozřejmě otázka, že jsme si chtěli vycinkat něco úplně jiného než jsme si vycinkali, ale to prostě život přináší a člověk to musí brát takové, jaké to je. Asi jsme trošku horší než jsme si tenkrát mysleli, to bylo takové osvícení najednou, ale já myslím, že zase snad bude jednou dobře. A jak jsem ten den strávil? Pamatuju si ten den docela přesně, byl jsem na vystoupení v Teplicích a cestou domů do Prahy jsem poslouchal v autě rádio, které se ještě tehdy špatně chytalo. Ladil jsem často a zastavoval, abych to chytil a pořád mi nešlo do hlavy, co se to děje. Jen obtížně jsem chápal, že se ta lavina konečně odbrzdila.
Jan Kuželka
Před dvaceti lety jsem byl v centru Prahy s kamarádem, který už je bohužel po smrti a protože se to začalo mydlit na Národní třídě a říkali, že nic nebude jezdit a já bydlel na Spořilově, tak jsem jel raději včas domů. Ale od dalšího dne jsem byl celé dny v centru. Scházeli jsme se u Václavského náměstí a odtud jsme chodili pod Melantrich. Asi 25. listopadu přijel z Ameriky fotograf Antonín Kratochvíl, kterému jsem dělal zastoupení a celou revoluci jsem s ním dělal pro New York Times magazín až do inaugurace prezidenta Havla. Bydleli jsme v hotelu Alcron, protože jsem nemohl ani na minutu domů. Platil mě jako svého asistenta.
Spousta lidí žehrá na to, že nemá práci, já byl ale vždycky na volné noze a uměl se o sebe postarat, pro mě se tedy v tomto směru moc nezměnilo. Snad jen to, že jsem si musel začít platit zdravotní a sociální.
Roman Vojtek
Nevzpomenu si, co jsem 17. listopadu dělal, jen vím, že jsem byl ve Vsetíně, odkud pocházím, ve škole. Ale pamatuju si moc dobře den nebo dva dny potom, kdy se to k nám na Moravu dostalo a byla to hrozná mela. Mně bylo osmnáct, byl jsem ve čtvrťáku na učňáku a pamatuju si ty pocity, jak jsme těm pedagogům, soudružkám a soudruhům říkali, co se všechno stalo a oni nám tvrdili, že to není pravda, že jsou to nějaké lži a výmysly. A jak jsme dělali stávkový výbor a já měl tu čest být předseda za celý učňák, chodili jsme na náměstí a bylo to hrozně hezký. Samozřejmě jsme toho o tom nevěděli tolik co ti starší, ale vzpomínám na to rád. Jsem přesvědčený, že za revoluci můžeme děkovat všichni a těm, co říkají, že ne, že to bylo kdysi lepší, tak těm se můžu jenom smát.
František Janeček
17. listopad si myslím změnil život všem. Z naší branže se vytratily přinejmenším textové komise, vytratily se hudební komise, všechny komise a došlo k okamžiku absolutní svobodní tvorby. To znamená, že přišel trh, který je jediným ukazatelem toho, co lidi chtějí nebo nechtějí.
A co jsem ten den dělal? Byl jsem v Německu od 12. do 18. listopadu, čili jsem přijel a už bylo po revoluci.
