Filmů o tom, jak se natáčel nějaký film, zatím v Čechách moc nevzniklo. Ale ten, který v úterý odvysílá Česká televize, bude jistě patřit k velmi sledovaným - jde totiž o snímek Tmavomodrý svět od Jana Svěráka. Jeho autorkou je Alice Nellis, generační souputnice právě Jana Svěráka, Saši Gedeona, Jana Hřebejka... Všichni zažili komunismus, ale první film natočili až po jeho pádu. Už nějakou dobu se snaží novináři najít pro tuto skupinu režisérů společný název. "Po různých nových starých vlnách a starých nových vlnách zaznělo - velvet generation. "Tohle označení bychom brali," říká Alice Nellis.
Vy už Tmavomodrý svět docela dobře znáte - bude to hezký film?
Já myslím, že jo.
Jména jsou zárukou?
No jistě, a navíc, je to dělané tak, aby to nebylo jednosměrné, nebudou tam jen ta letadla...
Filmy o filmu se u nás moc dlouho nedělají, zatím jsme je znali jen ze zahraniční produkce...
U nás to zatím byly spíš ty historky z natáčení, že. Což bylo dáno technickou stránkou věci. S novou technologií se to prolomilo, s levnějšími digitálními kamerami je to hned snazší.
Je velký rozdíl mezi náklady na film o filmu a jiným dokumentem?
U normálního dokumentu si člověk něco vymyslí, dělá rozhovory, může přeci jen ovlivnit čas. To u dokumentu o natáčení Tmavomodrého světa nešlo. Mým cílem je navíc při natáčení nevyrušovat. Takže jsem točila, točila, nerušila, čekala - a nakonec se něco stane. Ale natočeného materiálu je spousta, nedovedu si představit, že bych měla k dispozici normální film.
Tady není možné mít nějaký scénář dopředu?
Jde to taky udělat, ale pro mě je důležité, aby to byl opravdu dokument, ne jenom komponovaný pořad o tom, jak se natáčelo, a proto smysl měly věci, které se opravdu staly a které nejde naplánovat. Takže můj kameraman vytočil čtyřicet hodin materiálu!
A kolik z toho bude v televizi?
Je z toho pětatřicet minut. Já jsem pro kratší filmy. Ale hlavně se mi splnilo přání být při tom natáčení. A o to lépe, že jsem tam jen nestála, neočumovala, ale byl důvod tam být.
V úterý tedy uvidíme váš dokumentární film o filmu. V létě se chystáte natáčet nový hraný film. Nemrzí vás ještě, že váš snímek Ene Bene nedávno dostal jen jednoho Českého lva (Eva Holubová za vedlejší ženskou roli)?
Já jsem byla ještě ve výhodné pozici - mohla jsem čekat jen o jednoho víc, Ene bene byl nominován ještě na hlavní ženský výkon. Přiznám se, myslela jsem, že Iva Janžurová oceněna bude, hrála moc dobře. Ale zase jsme na to ani já, ale hlavně ani Iva tak úpěnlivě nečekaly. Těžší ta situace mohla být pro takového Davida Ondříčka, jeho Samotáři měli největší počet nominací, a dopadl, jak dopadl. (Jeden lev za hlavní mužskou roli pro Jiřího Macháčka, pozn. red.)
Vidíte, zrovna David Ondříček zase sděloval tisku, že se mu zdál podhodnocený zvlášť film Ene Bene...
Vážím si velkorysosti svých kolegů. Tato vlastnost vůbec není samozřejmá. Bohužel, zrovna náš obor je tolik závislý na jiných okolnostech, než na tom, že člověk něco napíše a natočí jak umí nejlíp. Je to také zoufalý boj o to, aby film vůbec vznikl, boj o peníze. Tudíž je hezké, když si režiséři navzájem přejí. Ovšem když člověk moc nevyhraje, je mezi kolegy vždycky oblíben, že.
Mluví se o tom, že chystáte nový film, road movie o cestě z Rakovníka do Staré Tu ré. Už jste se pustila do natáčení?
Pracuji na technickém scénáři, sháníme zbytek peněz a když se to všechno povede, měli bychom točit v září. Ale ne v Staré Turé, v Novém Městě nad Váhem, neboť odpovídá architektonicky víc tomu, co potřebuji. Film se bude jmenovat Výlet - mám ráda krátké názvy, nejradši bych svoje filmy jenom číslovala.
Seženete pro svůj film opět tak hvězdnou sestavu jako minule?
Ráda pracuji s lidmi, které už znám, se kterými nemusím teprve navazovat komunikaci a mohu nastavovat na již vybudované. A tak se nemění ani můj pracovní tým, ale zůstávají i někteří herci - jako maminku, která veze do Turé urnu s popelem svého manžela, jsem zase vybrala Ivu Janžurovou a její dvě dcery, Theodoru a Sabinu Remundovy, budou hrát její dvě dcery - já pak nemusím ztrácet energii na to, aby dvě cizí herečky musely hrát, jak jsou něčí dcery. Rovnou mohu popisovat to zvláštní souznění tří stejných žen, které už se vydaly každá jinam, které se od sebe vzdalují.
Vaše kamarádka Theodora Remundová hrála i ve hře dramatika Tennessee Williamse, kterou jste nastudovala pro pražské divadlo Rubín. Při té příležitosti jste kdesi řekla, že byste ráda režírovala divadlo, kdyby bylo kde... Není místo, nebo se vám žádné nelíbí?
Kdybyste o nějaké scéně věděla, tak mi řekněte. Problém je v tom, že to je zase otázka peněz. Williamse jsme v Rubínu hráli na vlastní náklady. To představení jsem uskutečnila za cenu velké obětavosti všech zúčastněných, zkoušeli zadarmo, scénograf chodil i svítit, já to dodnes zvučím - je to dobré, ale hrát ještě jiná představení takto bych asi už nezvládala. Na to už sílu nemám. Jsem Rubínu moc vděčná, ale moc ráda bych si zkusila pracovat v normálním divadle. Opravdu ráda, protože si tam člověk může dovolit odvážnější formy než ve filmu, těch peněz není potřeba zase tolik ale u mě je zase problém ten, že vlastně nikoho neznám, nevím, jak se tohle dělá.
Co vaši spolužáci?
Ti se přece pohybují v těchto sférách. Znám scénáristy, ale divadelníky ne.
Tak asi chodíte málo na večírky...
No, to máte pravdu, v tomto ohledu je to se mnou také špatné, já nevím, co tam mám dělat, alkohol piju málo, cítím se tam tak nějak nesvá. To říkám naprosto upřímně, není to póza, a občas se snažím - ale já jsem do toho světa vstoupila trochu později, na FAMU jsem přišla v šestadvaceti a do školy jsem moc nechodila - takže si za to vlastně můžu trochu sama.
Vy jste na FAMU přišla až poté, co jste absolvovala hru na příčnou flétnu na konzervatoři a studia anglistiky a amerikanistiky na filozofické fakultě. Byla jste typický věčný student, nebo jste hledala, až jste se našla?
Nechtělo se mi odevzdat studentskou tramvajenku... Ne, vážně, opravdu jsem nenacházela tak úplně to, co bych chtěla dělat.
A proč jste nezůstala u hudby?
Byla jsem velmi průměrná flétnistka. Stejně jsem studovala příčnou a živila se zobcovou.
Takže jste nebyla celé ty roky na rodičovské podpoře?
Ne, vždycky jsem se živila sama, ve dvaceti už jsem překládala knížky. Maminka je v důchodu a tatínek už nežije - a já jsem byla tehdy už vdaná. Ale když jsem opustila školu, už bylo po revoluci a já jsem si říkala, že teď bych konečně mohla zkusit, co by mne pravdu zajímalo. Ta předchozí volba se odehrála ještě za minulého režimu a moje rozhodování v osmnácti bylo hodně dané tím, že jsem se chtěla hlavně někde zašít, kde si budu v klidu něco šrutat.
A jak vás napadla zrovna FAMU - v tomto světě jste se přece do té doby vůbec nepohybovala...
Jeden kamarád famák, Standa Zeman, mi jednou říkal, hele, nechceš si zkusit napsat k tomuhle scénář napsala jsem a moc mne to bavilo. Můj první muž studoval na ČVUT, ale chtěl také na FAMU, snad na režii, s ním jsem si zkusila stříhat, také mě to moc bavilo - a tak jsem se přihlásila. A jsem hrozně ráda, protože že se v tom tak nenápadně sešly vlastně všechny věci, které mne bavily. Hudba, psaní, příběhy i obrázky. Možná to není tak nelogické, jak se to na první pohled zdá.
Opět jste zmínila svého muže. Nedá mi to. Vy jste se vdala ale brzy!
V devatenácti, ale z obou stran to bylo dané tím, že jsme měli složitou situaci doma a chtěli jsme mít svoji rodinu, bezpečí. Naštěstí jsme byli natolik rozumní, že jsme si nepořídili děti. Bylo to opravdu strašně brzo. Jako když spolu dva lidé začnou chodit, žijou spolu a pak se rozejdou, protože se ještě hodně mění, bylo to něco podobného. Jen jsme to vzali přes úřady. A i na ten rozchod jsme pak měli oficiální papír.
Teď ovšem máte cizokrajné příjmení...
Můj nynější muž je Američan narozený v Nairobi. Ale já jsem ho potkala na Míráku v Praze. A jedna z prvních věcí, které se ode mne dozvěděl, je, že já nikam neodejdu. Je zvyklý žít mimo domov, jemu to nevadí. Přede mnou už tu byl rok a má zajímavou práci. Nebyla jsem jediný důvod, proč je tady už osm let.
A nevadí vám rozdílnost povah - jeden umělec, druhý byznysmen?
Je z takové kulturně vzdělané rodiny, studoval v Kanadě zvláštní obor, ekonomika - hudba. Hraje na lesní roh, máme ho doma na skříni, leží vedle mojí flétny. A on se mnou oddaně chodí do kina.
Nelákalo by vás zkusit třeba rok či víc žít v Americe?
Ne, jsem strašný pecivál. A taky nevím, co bych tam dělala. Kdybych tam třeba měla nějakou práci, tak klidně, i by mne to zajímalo, ale jenom jezdit a koukat, to ne, to mne spíš jen znervózňuje. A neměla bych tam přátele, s kým si povídat. Ostatně, už jsem s mužem jednou takhle chvilku v New Yorku byla, bydlela jsem na Manhattanu, koukala jsem z okna ve 39. patře na protější mrakodrap, seděla pořád doma - a psala scénář.
Do New Yorku nechcete, do rodných Poděbrad už máte asi také daleko... V Poděbradech vychutnávám to velké štěstí mít svoji rodinu. Mám tam maminku a své dvě starší sestry, takže je to pro mě místo ne moc častých, ale radostných výletů. Ale také asi už trochu jiný svět, ve kterém nevím, co bych dělala, protože můj domov a práce už je tady. V Praze se sice cítím jako venkovanka dodneška, ale mám ji strašně ráda. Žiju tady už dvanáct let a mám tu všechny přátele, kteří pro mne moc znamenají.
Jste ze tří dětí, plánujete pokračovat v rodinné tradici?
Myslím, že se to bude muset prozkoušet. Nejdřív začnu s jedním dítětem, tedy doufám, a pak podle toho, jak to půjde, budu plánovat další. Zatím máme dva psy, tak už jsme začali nanečisto, ještě zbývá zkusit opravdu ty děti. Ale předtím to ještě asi doplním o ten film. Myslím, že věk, který lékaři považují za ideální pro rození dětí, už jsem stejně prošvihla, teď mám tak dalších pět let na to, mít dítě zdravě pozdě.
ALICE NELLIS Narodila se 3. 1. 1971. Vystudovala gymnázium v Poděbradech, specializace výpočetní technika. Pak studovala šest let na konzervatoři a zároveň anglistiku a amerikanistiku na filozofické fakultě. V roce 1996 byla přijata na FAMU na katedru scenáristiky a dramaturgie. Scénář Volba, později zrežírovaný pod názvem Ene bene, získal scénáristického Maxima, grant umožňující jeho natočení, a jako film pak i cenu Český lev za vedlejší ženskou roli. Režírovala Hru o dvou postavách v pražském divadle Rubín. Je podruhé vdaná.
Vy už Tmavomodrý svět docela dobře znáte - bude to hezký film?
Já myslím, že jo.
Jména jsou zárukou?
No jistě, a navíc, je to dělané tak, aby to nebylo jednosměrné, nebudou tam jen ta letadla...
Filmy o filmu se u nás moc dlouho nedělají, zatím jsme je znali jen ze zahraniční produkce...
U nás to zatím byly spíš ty historky z natáčení, že. Což bylo dáno technickou stránkou věci. S novou technologií se to prolomilo, s levnějšími digitálními kamerami je to hned snazší.
Je velký rozdíl mezi náklady na film o filmu a jiným dokumentem?
U normálního dokumentu si člověk něco vymyslí, dělá rozhovory, může přeci jen ovlivnit čas. To u dokumentu o natáčení Tmavomodrého světa nešlo. Mým cílem je navíc při natáčení nevyrušovat. Takže jsem točila, točila, nerušila, čekala - a nakonec se něco stane. Ale natočeného materiálu je spousta, nedovedu si představit, že bych měla k dispozici normální film.
Tady není možné mít nějaký scénář dopředu?
Jde to taky udělat, ale pro mě je důležité, aby to byl opravdu dokument, ne jenom komponovaný pořad o tom, jak se natáčelo, a proto smysl měly věci, které se opravdu staly a které nejde naplánovat. Takže můj kameraman vytočil čtyřicet hodin materiálu!
A kolik z toho bude v televizi?
Je z toho pětatřicet minut. Já jsem pro kratší filmy. Ale hlavně se mi splnilo přání být při tom natáčení. A o to lépe, že jsem tam jen nestála, neočumovala, ale byl důvod tam být.
V úterý tedy uvidíme váš dokumentární film o filmu. V létě se chystáte natáčet nový hraný film. Nemrzí vás ještě, že váš snímek Ene Bene nedávno dostal jen jednoho Českého lva (Eva Holubová za vedlejší ženskou roli)?
Já jsem byla ještě ve výhodné pozici - mohla jsem čekat jen o jednoho víc, Ene bene byl nominován ještě na hlavní ženský výkon. Přiznám se, myslela jsem, že Iva Janžurová oceněna bude, hrála moc dobře. Ale zase jsme na to ani já, ale hlavně ani Iva tak úpěnlivě nečekaly. Těžší ta situace mohla být pro takového Davida Ondříčka, jeho Samotáři měli největší počet nominací, a dopadl, jak dopadl. (Jeden lev za hlavní mužskou roli pro Jiřího Macháčka, pozn. red.)
Vidíte, zrovna David Ondříček zase sděloval tisku, že se mu zdál podhodnocený zvlášť film Ene Bene...
Vážím si velkorysosti svých kolegů. Tato vlastnost vůbec není samozřejmá. Bohužel, zrovna náš obor je tolik závislý na jiných okolnostech, než na tom, že člověk něco napíše a natočí jak umí nejlíp. Je to také zoufalý boj o to, aby film vůbec vznikl, boj o peníze. Tudíž je hezké, když si režiséři navzájem přejí. Ovšem když člověk moc nevyhraje, je mezi kolegy vždycky oblíben, že.
Mluví se o tom, že chystáte nový film, road movie o cestě z Rakovníka do Staré Tu ré. Už jste se pustila do natáčení?
Pracuji na technickém scénáři, sháníme zbytek peněz a když se to všechno povede, měli bychom točit v září. Ale ne v Staré Turé, v Novém Městě nad Váhem, neboť odpovídá architektonicky víc tomu, co potřebuji. Film se bude jmenovat Výlet - mám ráda krátké názvy, nejradši bych svoje filmy jenom číslovala.
Seženete pro svůj film opět tak hvězdnou sestavu jako minule?
Ráda pracuji s lidmi, které už znám, se kterými nemusím teprve navazovat komunikaci a mohu nastavovat na již vybudované. A tak se nemění ani můj pracovní tým, ale zůstávají i někteří herci - jako maminku, která veze do Turé urnu s popelem svého manžela, jsem zase vybrala Ivu Janžurovou a její dvě dcery, Theodoru a Sabinu Remundovy, budou hrát její dvě dcery - já pak nemusím ztrácet energii na to, aby dvě cizí herečky musely hrát, jak jsou něčí dcery. Rovnou mohu popisovat to zvláštní souznění tří stejných žen, které už se vydaly každá jinam, které se od sebe vzdalují.
Vaše kamarádka Theodora Remundová hrála i ve hře dramatika Tennessee Williamse, kterou jste nastudovala pro pražské divadlo Rubín. Při té příležitosti jste kdesi řekla, že byste ráda režírovala divadlo, kdyby bylo kde... Není místo, nebo se vám žádné nelíbí?
Kdybyste o nějaké scéně věděla, tak mi řekněte. Problém je v tom, že to je zase otázka peněz. Williamse jsme v Rubínu hráli na vlastní náklady. To představení jsem uskutečnila za cenu velké obětavosti všech zúčastněných, zkoušeli zadarmo, scénograf chodil i svítit, já to dodnes zvučím - je to dobré, ale hrát ještě jiná představení takto bych asi už nezvládala. Na to už sílu nemám. Jsem Rubínu moc vděčná, ale moc ráda bych si zkusila pracovat v normálním divadle. Opravdu ráda, protože si tam člověk může dovolit odvážnější formy než ve filmu, těch peněz není potřeba zase tolik ale u mě je zase problém ten, že vlastně nikoho neznám, nevím, jak se tohle dělá.
Co vaši spolužáci?
Ti se přece pohybují v těchto sférách. Znám scénáristy, ale divadelníky ne.
Tak asi chodíte málo na večírky...
No, to máte pravdu, v tomto ohledu je to se mnou také špatné, já nevím, co tam mám dělat, alkohol piju málo, cítím se tam tak nějak nesvá. To říkám naprosto upřímně, není to póza, a občas se snažím - ale já jsem do toho světa vstoupila trochu později, na FAMU jsem přišla v šestadvaceti a do školy jsem moc nechodila - takže si za to vlastně můžu trochu sama.
Vy jste na FAMU přišla až poté, co jste absolvovala hru na příčnou flétnu na konzervatoři a studia anglistiky a amerikanistiky na filozofické fakultě. Byla jste typický věčný student, nebo jste hledala, až jste se našla?
Nechtělo se mi odevzdat studentskou tramvajenku... Ne, vážně, opravdu jsem nenacházela tak úplně to, co bych chtěla dělat.
A proč jste nezůstala u hudby?
Byla jsem velmi průměrná flétnistka. Stejně jsem studovala příčnou a živila se zobcovou.
Takže jste nebyla celé ty roky na rodičovské podpoře?
Ne, vždycky jsem se živila sama, ve dvaceti už jsem překládala knížky. Maminka je v důchodu a tatínek už nežije - a já jsem byla tehdy už vdaná. Ale když jsem opustila školu, už bylo po revoluci a já jsem si říkala, že teď bych konečně mohla zkusit, co by mne pravdu zajímalo. Ta předchozí volba se odehrála ještě za minulého režimu a moje rozhodování v osmnácti bylo hodně dané tím, že jsem se chtěla hlavně někde zašít, kde si budu v klidu něco šrutat.
A jak vás napadla zrovna FAMU - v tomto světě jste se přece do té doby vůbec nepohybovala...
Jeden kamarád famák, Standa Zeman, mi jednou říkal, hele, nechceš si zkusit napsat k tomuhle scénář napsala jsem a moc mne to bavilo. Můj první muž studoval na ČVUT, ale chtěl také na FAMU, snad na režii, s ním jsem si zkusila stříhat, také mě to moc bavilo - a tak jsem se přihlásila. A jsem hrozně ráda, protože že se v tom tak nenápadně sešly vlastně všechny věci, které mne bavily. Hudba, psaní, příběhy i obrázky. Možná to není tak nelogické, jak se to na první pohled zdá.
Opět jste zmínila svého muže. Nedá mi to. Vy jste se vdala ale brzy!
V devatenácti, ale z obou stran to bylo dané tím, že jsme měli složitou situaci doma a chtěli jsme mít svoji rodinu, bezpečí. Naštěstí jsme byli natolik rozumní, že jsme si nepořídili děti. Bylo to opravdu strašně brzo. Jako když spolu dva lidé začnou chodit, žijou spolu a pak se rozejdou, protože se ještě hodně mění, bylo to něco podobného. Jen jsme to vzali přes úřady. A i na ten rozchod jsme pak měli oficiální papír.
Teď ovšem máte cizokrajné příjmení...
Můj nynější muž je Američan narozený v Nairobi. Ale já jsem ho potkala na Míráku v Praze. A jedna z prvních věcí, které se ode mne dozvěděl, je, že já nikam neodejdu. Je zvyklý žít mimo domov, jemu to nevadí. Přede mnou už tu byl rok a má zajímavou práci. Nebyla jsem jediný důvod, proč je tady už osm let.
A nevadí vám rozdílnost povah - jeden umělec, druhý byznysmen?
Je z takové kulturně vzdělané rodiny, studoval v Kanadě zvláštní obor, ekonomika - hudba. Hraje na lesní roh, máme ho doma na skříni, leží vedle mojí flétny. A on se mnou oddaně chodí do kina.
Nelákalo by vás zkusit třeba rok či víc žít v Americe?
Ne, jsem strašný pecivál. A taky nevím, co bych tam dělala. Kdybych tam třeba měla nějakou práci, tak klidně, i by mne to zajímalo, ale jenom jezdit a koukat, to ne, to mne spíš jen znervózňuje. A neměla bych tam přátele, s kým si povídat. Ostatně, už jsem s mužem jednou takhle chvilku v New Yorku byla, bydlela jsem na Manhattanu, koukala jsem z okna ve 39. patře na protější mrakodrap, seděla pořád doma - a psala scénář.
Do New Yorku nechcete, do rodných Poděbrad už máte asi také daleko... V Poděbradech vychutnávám to velké štěstí mít svoji rodinu. Mám tam maminku a své dvě starší sestry, takže je to pro mě místo ne moc častých, ale radostných výletů. Ale také asi už trochu jiný svět, ve kterém nevím, co bych dělala, protože můj domov a práce už je tady. V Praze se sice cítím jako venkovanka dodneška, ale mám ji strašně ráda. Žiju tady už dvanáct let a mám tu všechny přátele, kteří pro mne moc znamenají.
Jste ze tří dětí, plánujete pokračovat v rodinné tradici?
Myslím, že se to bude muset prozkoušet. Nejdřív začnu s jedním dítětem, tedy doufám, a pak podle toho, jak to půjde, budu plánovat další. Zatím máme dva psy, tak už jsme začali nanečisto, ještě zbývá zkusit opravdu ty děti. Ale předtím to ještě asi doplním o ten film. Myslím, že věk, který lékaři považují za ideální pro rození dětí, už jsem stejně prošvihla, teď mám tak dalších pět let na to, mít dítě zdravě pozdě.
ALICE NELLIS Narodila se 3. 1. 1971. Vystudovala gymnázium v Poděbradech, specializace výpočetní technika. Pak studovala šest let na konzervatoři a zároveň anglistiku a amerikanistiku na filozofické fakultě. V roce 1996 byla přijata na FAMU na katedru scenáristiky a dramaturgie. Scénář Volba, později zrežírovaný pod názvem Ene bene, získal scénáristického Maxima, grant umožňující jeho natočení, a jako film pak i cenu Český lev za vedlejší ženskou roli. Režírovala Hru o dvou postavách v pražském divadle Rubín. Je podruhé vdaná.
