Celkem jich je sto třicet pět členů, orchestr a balet však zůstanou doma. Do Prahy přijede jenom pěvecký sbor, který tvoří pětašedesát mužů. A s nimi i bývalý sólista Viktor Grigorijevič Kadinov, který souboru pomáhá s administrativou.
K Alexandrovcům se dostal ve dvaadvaceti letech na základě konkurzu. Ten je dodnes jediným možným způsobem, jak se stát členem souboru. Vedení ho vypisuje přibližně každé tři roky. Pokud však nový adept termín zmešká, může dirigenta kontaktovat i v mezidobí a nechat se takzvaně přezkoušet.
Dveře jsou otevřené všem, kteří mají talent. Věkový rozptyl je obrovský. Dnes v souboru zpívá jak sedmnáctiletý mladík, tak osmdesátiletý stařec. Rozhodně však každý zájemce musí mít hudební vzdělání. Když u konkurzu uspěje, stane se zaměstnancem ministerstva obrany Ruské federace. To obnáší stálý plat, ale také tvrdou práci. Zkouší se každý den – od desíti rána do tří odpoledne. Nejprve ve skupinách, pak společně.
Soubor založil v roce 1928 Alexandr Vasiljevič Alexandrov, hudební skladatel, který se věnoval vojenské hudbě, sbíral národní písně, které upravoval (Kalinka, Ach, ty stepi širá) a mimo jiné zkomponoval sovětskou státní hymnu. Soubor tenkrát tvořilo pouhých dvanáct lidí – osm zpěváků, dva tanečníci a dva hráči na akordeon. Zprvu vystupovali v Moskvě a okolí, v koncertních sálech i vojenských útvarech. Postupně se rozrůstali a začali dobývat svět. Hned ze své první cesty do zahraničí v roce 1937 si přivezli cenu Grand Prix. Získali ji v Paříži na světové výstavě. S počtem zahraničních výjezdů, rostl také jejich repertoár. Alexandrovci totiž považují za samozřejmost zařadit do programu píseň v jazyce země, v níž právě vystupují. Základ ovšem tvoří ruské národní a vojenské písně, přičemž tu nejznámější, Svjaščennaja vojna (Svatá válka), jim tu po sobě zanechal sám Alexandrov. Poprvé ji veřejně předvedli v roce 1941, když vyprovázeli své vojáky do války. Na památku této události bude 22. června na vlakovém nádraží v Bělorusku odhalena pamětní deska.
V době 2. světové války se Alexandrovci rozdělili do šesti skupin a jezdili povzbuzovat sovětské vojáky na frontu. Zpívali i v zákopech a dodnes se tradují různé historky z té doby. Viktor Kadinov například vypráví tuhle: „S Alexandrovci tenkrát vystupoval vynikající sólista – Viktor Nikitin. Ten když v zákopech začal zpívat německy, Němci to zachytili v éteru a navzdory střelbě začali volat: Opakovat!“
Dnešním posláním Alexandrovců je ukázat světu, co všechno umějí. „Nejsme politici, jsme umělci, kteří chtějí šířit štěstí a dobro,“ vysvětluje Kadinov. Ve vedení souboru se za dobu jeho existence vystřídala řada osobností. Po Alexandrovovi držel otěže v rukou jeho syn Boris, pak Malcev, Agofonikov, Fjodorov a dnes je to Korobko. Lásku k souboru si členové předávají z pokolení na pokolení. Není ničím výjimečným vidět v něm celé rodiny.
Program Alexandrovců je nabitý. Letos už mimo jiné vystupovali v Belgii, Bulharsku a Polsku. Loni v říjnu koncertovali i před bývalým papežem Janem Pavlem II. „Když papež slyšel písničku C’est la vie, zvedl ruce a řekl: Bravo Rossija, Bravo Armija. Pak ke mně přistoupil, podal mi ruku a políbil mě na tvář,“ vzpomíná Kadinov na svůj největší životní zážitek. Návštěva bývalého Československa v roce 1955 však v ničem nezaostává. Ještě dnes je schopný zanotovat slovensky písničku, kterou tenkrát zpíval s Alexandrovci v Košicích.
 Karel Gott se souborem Alexandrovců a jejich sólistou Vadimem. |
