Agresivita se dá osedlat, nikoli však spoutat

- Oregonský školák Kip Kinkel jednoho jarního dopoledne roku 1998 zavraždil své rodiče. Následující den si přidělal na pažbu další zářezy: čtyři spolužáky zastřelil, dvacet jich zranil. Už předtím prý mluvil o tom, že sestrojí atomovou bombu a »celej ten podělanej svět« hodí do povětří. Odpůrcům mediálního násilí bylo v tu chvíli všechno jasné: Chlapce zkazila televize, kterou většinu volného času sledoval. Znamená to tedy, že by bez zhoubné modré záře z Kipa vyrostl druhý Mirek Dušín?

Podle vyjádření amerického profesora kriminologie Raye Surretta pro list The Oregonian pouhé sledování televizního programu z nikoho lotra neudělá. Tvrzení, že agresivita je přímým důsledkem mediálního násilí, je přinejmenším polemické. Případy, kdy provinilec uvede, že byl inspirován tím či oním filmem, se nafukují jako mýdlové bubliny. Ve skutečnosti se na dětské kriminalitě podílí mizivým procentem - přesněji řečeno promile. »Já už jsem viděl moc a moc případů agresivního jednání dětí nejenom před deseti, ale také před třiceti, čtyřiceti, padesáti lety,« doplňuje tuto úvahu Zdeněk Matějček, nestor a zároveň i největší autorita české dětské psychologie. »Děti se tehdy údajně inspirovaly divadelními představeními či knížkami, z nichž některé měli veskrze vzdělávací cíl. Například výchovný dětský film Timur a jeho parta vedl děti k tomu, že zapálily mlýn a málem tam zahubily starého Macháčka, který jim snědl svačinu.«

Robin Hood a Jack Rozparovač jako nevlastní bratři

Od vrozené agresivity je k agresivnímu chování notný kus cesty. Agresivita sama o sobě není dobrá, ani špatná, ona prostě je. Lidé se s ní rodí stejně jako s inteligencí, sexualitou či rodičovskými pudy. Někomu je shůry dáno více, jinému méně, jistý díl však každému. Mezi lidi s nejvyšší naměřenou agresivitou nepatří jen masoví vrazi, ale také dobyvatelé severního pólu, vynikající lékaři, obchodní magnáti, úspěšní manažeři. Počítat k nim lze i kladné literární hrdiny jako je Robin Hood nebo výše zmíněný Mirek Dušín. »Ostatně, i Ježíš Kristus dokázal vypráskat penězoměnce z chrámu,« připomíná Zdeněk Matějček.«

Kdo staví zeď proti zlu

Doktor Karel Netík v odborném psychologickém časopise Propsy tvrdí, že děti, vyznačující se vysokou vrozenou agresivitou, se vůbec nemusí dopouštět zlých činů, a naopak děti, u nichž psychologové žádnou velkou agresivitu nenašli, se agresivních činů mnohdy dopouštějí. Jeden typ potenciálních agresorů charakterizuje doktor Netík takto: »Nedostatek soucitu, vcítění, nízká schopnost citových vazeb, nezájem o okolí.« »Tento popis mi důvěrně připomíná cosi z doby, kdy jsme dlouhodobě sledovali děti z dětských domovů,« doplňuje profesor Matějček. »Nebylo žádnou vzácností, když dítě, které přišlo do dětského domova v kojeneckém věku a nikdy nic jiného nepoznalo, skončilo v zařízení nápravném. V pokusech o skutečnou nápravu však nebylo čeho se chytit: s gustem trápily slabší děti, byly otrokáři i otroky v jedné osobě, neměly žádné svědomí, zajímaly se jen o své tělo... Stejně jako kolega Netík se tedy i já domnívám, že problém nebyl v samotné agresivitě, ale v nedostatku zábran vůči ní. Je na dospělých, aby tyto bariéry postavili: důkladně a včas. Krváky v televizi nejsou rozhodně nic povznášejícího, ale mají-li na daném stavu věcí nějakou vinu, pak tolik, co by se za nehet vešlo.« Dítě, které má dostatek morálních zábran, si totiž tyto pořady vůbec nepustí »k tělu«, lépe řečeno »k duši«. Po dobrém rodičovském vzoru - existuje-li takový - bude televizní marasmus vnímat jako něco nízkého a nevkusného.

Rozhodující věk

Rodiče, kteří mají dobrou vůli postavit svým dětem důkladné morální bariéry, opakují jednu tradiční chybu: Začínají pozdě. Tím správným časem je totiž už předškolní věk. Co se prošvihne tady, to se později těžko napravuje. K prvním projevům agresivního chování dochází na pískovištích: Kdo nezadrží včas ručku s lopatkou, která se chystá trefit do hlavy děvčátko od vedle, bude se později divit. Překvapen bude i ten, kdo čeká, že dítě samo od sebe vyroste z trhání nožiček hmyzu. Neusměrníli je, bude totiž dítě s přibývajícím věkem jen chladnokrevnější a vynalézavější. Podobným činnostem by dospělí měli nejenom bránit, ale zároveň je také využít: Toužíš po bábovce, co má holčička vedle? Popros ji, pohlaď, nabídni něco výměnou. Zajímá tě hmyz? Přines k mraveništi kostku cukru a podívej se, jak si s ní mravenci poradí. Podobný klíč platí i v přístupu k takzvaným agresivním hračkám. Tím, že je dětem odepřeme, nad touhou po nich nezvítězíme - ostatně jako kulomet poslouží i obyčejný klacek. Důležité je užití hračky: pistolka by měla »jako« sloužit k záchraně slabých a utlačovaných. Rodiče by se měli zajímat o podstatu her, nikoli o hračky. Ve školním věku by si dítě morální zásady přinesené z rodiny mělo ověřit i jinde. Musí si vyzkoušet, že opravdu fungují - v dobře vedeném sportovním oddíle, turistickém kroužku, ve skautu. Kdyby si Kip Kinkel onoho jarního dopoledne seřizoval kolo na cyklistický závod nebo připravoval proviant na výpravu se spaním pod širákem, těžko by měl čas sledovat stupidní televizní pořad. Patrně by ho také nenapadlo vraždit svoje rodiče.

Násilí ve školách roste. Agresivita ve filmech a televizi k tomu jistě přispívá, příčiny je však nutné hledat jinde.