Adoptovat můžete i mumie

Můžete se stát adoptivním patronem posvátné kočky, k mání je i pták Ibis. Káhirské muzeum v hlavním městě Egypta tak vylepšuje svůj nedostatečný rozpočet. Také naše Národní muzeum v Praze potřebuje sponzory, ale vypadá to, že vlastenci zrovna nejsme. Nalistujete-li si internetové stránky Káhirského muzea, zjistíte, že za 100 amerických dolarů se můžete stát adoptivním patronem posvátného ptáka Ibise, na stejnou částku vás přijde adopce velkého hada, za malého zaplatíte polovic. V podobných částkách se adopce pohybuje také u mumifikovaných pejsků a kočiček. Takový krokodýl už vás ovšem bude stát až 1000 dolarů.

Po zaplacení částky obdržíte od muzea v Káhiře osvědčení o adopci, historii a původu "vašeho" zvířete, ale také barevnou fotografii adoptované mumie. V takovém případě se stáváte jedním z patronů. Přejete-li si uskutečnit výhradní adopci, stojí to od 500 USD výše a je nezbytné přímé dojednání s příslušnými pracovníky muzea. Vše lze zařídit po Internetu. Káhirské muzeum k tomuto kroku přistoupilo kvůli tíživé finanční situaci a mimořádným nákladům na ošetřování mumifikovaných zvířat.

"Osobně nejsem informován o tom, že by se přímo něco takového u nás v republice praktikovalo. Ani v Národním muzeu takovou praxi nemáme. V našem případě jde navíc o předměty převážně jiné povahy. I když samozřejmě mumie také máme," řekl ředitel Národního muzea PhDr. Eduard Šimek, CSc. 

"My zatím spíše sháníme sponzory, aby nám pomohli například s financováním restaurátorských a podobných prací. Přispěje-li nám někdo sponzorským darem a předmět je vystaven, pak stejně jako káhirští kolegové přirozeně posíláme děkovný dopis a u exponátu je umístěna informace o tom, kdo se o zachování toho kterého předmětu zasloužil. Jak to ale udělat s předměty, uloženými ve sbírkových fondech... Například obraz je po restauraci uschován tak, aby jeho zachování bylo trvale zajištěno. Umím si představit, že někdo může adoptovat zničený obraz do chvíle restaurace, aby mohlo být dílo vystaveno, ale problém je často s předměty v depositech," konstatoval Eduard Šimek.

Káhirská forma adopce je podle jeho mínění rozhodně zajímavá myšlenka a stojí za zkoumání. "I když nevím, zda by u nás byla schůdná. Těch sponzorů, kteří přispívají na podobné věci, není mnoho. Je zajímavé, že spíše se najdou sponzoři v menších městech, kde je větší vazba na místní lokalitu i s jejím dědictvím. I my jsme ovšem několikrát oslovili řadu movitých institucí i soukromých osob, ale výsledek nebyl valný," posteskl si Eduard Šimek.