Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

HLASATELÉ POD LUPOU: S českými kolegyněmi jsme byly tým, říká Ada Straková

  0:01aktualizováno  0:01
Slovenská hlasatelka Ada Straková (67) je dobře známá i českým divákům. V Československé televizi pracovala 26 let. V roce 1996 dostala výpověď, protože odmítla přečíst hanlivý text o tehdejším slovenském prezidentu Michalu Kováčovi.

Ada Straková | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Pamatujete si na své první vysílání?
Nastoupila jsem 1. srpna 1970 a 12. září jsem už měla svoji první večerní službu. Nikdy na to nezapomenu, protože jedním z dokumentů, který šel do celostátního vysílání, byl film o historii hornictví v mém rodném městě Kremnica. Celé město sedělo před obrazovkou a čekalo. Rodiče na druhý den přijímali gratulace od lidí, kteří viděli na obrazovce svoji rodačku, která jim uvedla dokument o historii hornictví.

Fotogalerie

A co poslední den na obrazovce? Prý jste musela z televize odejít.
To si velice dobře pamatuji. Bylo to 3. května 1996, kdy jsem měla normální večerní službu a byl mi na vysílací pracoviště doručen text, který byl urážlivý pro tehdejší hlavu Slovenské republiky Michala Kováče. Měla jsem prezidenta zhanobit. Jeho práci, všechno, co udělal, jak pracoval. Bylo to zmanipulované a načasované. Já jsem si jednoduše řekla, že tenhle text nepřečtu. Jednak to byl text, který patřil do zpravodajství - později jsem se dozvěděla, že i tam to odmítli. Já si řekla, že i za cenu, že to bude moje poslední služba, to neřeknu. Nemýlila jsem se, byla to moje poslední služba. Dva týdny ještě uvažovali o tom, jestli mě vyhodí, nebo mi dají disciplinární trest, protože jsem 26 let odváděla kvalitní služby na obrazovce. Tehdejší vedení se odhodlalo a 22. května 1996 mi přišla oficiální výpověď pro vážné porušení pracovní disciplíny. Dodnes jsi nejsem vědoma, že bych ji porušila. Já se ale dnes můžu podívat s klidem do zrcadla a všichni ti, kteří mě tenkrát vyhodili, jsou na smetišti dějin. Já v povědomí lidí stále funguji. Takže jsem na sebe hrdá.

Později jste se s některými bývalými kolegyněmi vrátila na obrazovky na komerční televizi. Bylo to jiné?
Bylo to přesně před osmi lety. Televize Joj spouštěla filmový a retro seriálový kanál Joj Plus. Já měla tu čest, že jsem měla úplně první službu. Uváděla jsem Slavnosti sněženek. Pracovaly jsme tam dva roky. Bylo to jiné už jen v tom, že jsme měly čtecí zařízení, což jsme v Československé televizi neměly. Ale já byla výjimka, pořád jsem všechno říkala z hlavy. Mám velmi dobrou fotografickou paměť. Pamatuji si texty i se škrty a s nejrůznějšími značkami, které by pro někoho mohly být hieroglyfy, pro mě jsou to vedoucí znaky, které mám v hlavě.

Kde vás můžeme vidět nyní?
Poslední čtyři roky jsem na audiotextové televizi TV8, kde se s kolegyní Norikou Beňačkovou střídáme každý měsíc. Máme pořad Živio, kde hrajeme jubilantům k narozeninám, svátkům, výročím. Máme žádosti o gratulace i z Prahy nebo Aše i Moravy. Dalo by se říct, že je to československá záležitost.

Některé vaše kolegyně měly po skončení hlasatelů v televizi své vlastní pořady, které moderovaly. Vás něco takového nelákalo?
Neměla jsem svůj pořad v televizi, ale měla jsem pořady mimo ní. Jsem totiž typ, který má rád kontakt s publikem. Dovedla bych si za kamerou představit, že tam někdo sedí doma na sedačce a vnímá mě. Ale nedá se to srovnat s tím, když jsem přišla do nějakého kulturního domu a tam seděli lidé, kteří se dokonce kvůli tomu pořadu hezky oblékli. Mohla jsem jim koukat do očí a povídat si s nimi.

Ada Straková

Ada Straková

Vycházely jste dobře s českými kolegyněmi?
Pražské i bratislavské hlasatelky jsme se pravidelně setkávaly v Brně v předvečer udílení televizních cen Zlatý krokodýl. To bylo velmi příjemné. Já jsem Zlatého krokodýla dostala v roce 1983 a až do roku 1989 jsem každý ten slavnostní večer moderovala. Předtím to bylo tak, že hlasatelka, která dostala tu cenu předešlý rok, tak uváděla následující ročník, ale pak jsem to dělala jen já. To byly přímé přenosy, které jsem milovala.

Českým kolegyním jsme nezáviděly. Byly jsme přece jeden tým. Dokonce jsme spolu moderovaly různé přenosy, federální Silvestry. Jeden takový jsme dělaly se Saskií Burešovou. Nikdy jsme se s pražskými kolegyněmi nedomluvily, co si oblékneme. Vždy se očekávalo, že budeme mít slavnostní šaty, budou tam třpytky, že to bude krásné, napomádované. Když jsem přijela, měla jsem černozlaté šaty na jedno rameno. Vešla jsem do studia a skoro jsem omdlela. Saskie měla úplně stejné šaty, jen na jiné rameno. Já měla na pravé a ona na levé. Diváci psali, že konečně viděli Silvestr, který byl kostýmovaný, kde nás jakože oblékli.

Vy jste se moderováním živila i po odchodu z televize.
Žila jsem 17 let v Praze. Když jsem byla odejita, dcera končila gymnázium a rozhodla se pokračovat v šlépějích svého dědečka, který byl Čech a studoval na ČVUT. Dcera řekla, že už nechce studovat na Slovensku. Nakonec vystudovala VŠE mezinárodní vztahy a diplomacii. V Praze jsem stále pracovala. Uváděla jsem plesy, tematické večery, různá předávání ocenění, spolupracovala jsem se slovenskou ambasádou nebo Klubem slovenské kultury. Měla jsem také takové pásmo poezie a s ním jsem jezdila po Česku.

Jak jste se dostala k práci hlasatelky?
Končila jsem vysokou školu, studovala jsem slovenštinu a francouzštinu, a měla jsem před sebou poslední státnici z jazyka slovenského. Dopisovala jsem doma diplomovou práci a rodiče sledovali televizi. Před Televizními novinami šel přehled pořadů a tam hlasatelka oznámila, že se chystá konkurz na programovou hlasatelku. Tatínek mi v žertu řekl, jestli bych to nezkusila. A já řekla proč ne?! V té době jsem ale už měla místo na jazykové škole, což nebylo obvyklé. Tatínek tedy ve skutečnosti nechtěl, abych na ten konkurz šla. Tenkrát jsem se mu poprvé vzepřela a poslala jsem přihlášku do televize. Zavolala jsem mu to, on se mnou týden nemluvil. Na konkurzu nás bylo 120 dívek z celého Slovenska a já to vyhrála. To pak tatínka obměkčilo.

Měla jste někdy trému?
Netrpím trémou. Jednou se mi zapotily ruce. Při prvním živém přenosu, který jsme dělali v Žilině. Bylo to finále velké soutěže V znamení trojky, která trvala celý rok. Tam měl přijít tehdejší ministr kultury, slovenský básník Miroslav Válek, a celá oficiální skupina. Měla jsem tenkrát zvláštní pocit, ale žádné stažené hrdlo. Když jsem ale řekla: Dobrý večer, vážení diváci...! všechno to ze mě spadlo, dlaně uschly a šlo se dál.

Měly jste nějaká omezení ohledně vzhledu, účesu, oblékání?
V 70. letech to bylo trochu striktnější. Ale měla jsem úžasného šéfredaktora, kterého jsem respektovala. Byla to doba, že lidé byli zvyklí na jistou image a tak to mělo být. Žádné enormní ostříhání najednou, žádná výrazná změna barvy vlasů. Tak jsem se toho držela.

Hlasatelka Ada Straková a její proměny v průběhu let

Hlasatelka Ada Straková a její proměny v průběhu let

Ale jako první mezi hlasatelkami jste měla melír.
Pak přišla 80. léta a už to bylo trochu volnější. Vždy jsem sledovala módní trendy a zajímala se o ně. Můj manžel tehdy hodně cestoval do zahraničí, protože dělal v Podniku zahraničního obchodu. Vyčetla jsem z německých časopisů, že existuje něco jako melír. Tak on mi ho dovezl. Přinesl prášek a to bylo všechno. Nevěděli jsme, že k tomu existuje i čepice a speciální vytahovátko na prameny. Tak jsme s mou šikovnou maskérkou uvažovaly, jak to uděláme. Obětovala jsem jednu plaveckou čepici, udělala jsem dírky, háčkovací jehlicí jsme povytahovaly prameny. Byla jsem tenkrát za strašnou hvězdu. Byla jsem jediná ze 12 interních hlasatelek. Na kameře to bylo krásné.

V 1975 jsem si odbarvila jenom ofinu, pamatuji si to, protože jsem se vdávala. Vlasy jsem měla hnědavé a ofina byla úplně stříbřitá. Za 26 let na obrazovce jsem vystřídala mnoho barev, kromě černé, která mi nejde. Od zrzavé až po bordó, ale nakonec jsem zjistila, že nejplastičtější barva před kameru do hlasatelny je blond.

Na co jste hrdá?
Nejvíce hrdá jsem na svou rodinu. Už 41 let mám fantastického, pozorného, vnímavého, obětavého manžela, který pro mě, naši dceru i vnučku udělá všechno na světě. Dcera se vydařila. Dlouho jsme na ni čekali, nebylo to tak snadné. Díky bohu i za to jedno dítě. Vždy jsem si myslela, že budu mít velkou rodinu, protože děti miluji a i kvůli tomu jsem chtěla být učitelkou. Hrdá jsem i na to, jak jsem se zachovala v tom roce 1996.

Vyvedlo vás někdy něco z míry?
Jednou jedna moucha. Měli jsme už v tom čase v hlasatelně klimatizaci, ale aby byl čerstvý vzduch, tak jsme si vždy otevřeli okna. Když jsem měla poslední vstup v sobotu večer a dělala jsem na závěr přehled pořadů, slyšela jsem tam bzučet masařku. Říkala jsem, co jsem měla, a v duchu si myslela: Kristepane, doufám, že si nesedne někde na mě. Přesně si mi sedla na tvář. Dostala jsem se jen po 14. hodinu, protože mě začala strašně svědit, dál jsem nemohla nic říct.

Nevadila vám popularita a fanoušci?
Na fanoušky vzpomínám jen v tom nejlepším. Bez jakékoliv sebechvály musím říct, že je mám až dodnes. Je neuvěřitelné, jak lidé, kterým kdysi bylo 10 - 15 let, mě dnes zastaví na ulici a řeknou, že takovou slovenštinu už neslyší u žádné hlasatelky. Že jim chybíme. Jejich dětem nemá kdo uvést večerníčky. Je za naší profesí opravdu velká nostalgie. Já měla hodné fanoušky. Dokonce mi nosili květiny a parfémy na vrátnici do televize. Díkybohu tenkrát nebyl bulvár. Nevím, jak bych to zvládla a rodina také. Asi bych musela odejít.

Máte nějaký sen?
Mám sen být stále v takové kondici, v jaké jsem. Dokud mi slouží paměť, mohu pracovat. Chtěla bych se věnovat své téměř tříleté vnučce Carolince. Užívat si, poznávat nová místa, i když v současnosti mám velký respekt před cestováním. Obávám se. Situace je velmi nepokojná. Možná se dočkáme klidnějšího života. A když ne, tak budu poznávat krásy Česka a Slovenska.

Ada Straková

Ada Straková

A co nějaké heslo, kterým se řídíte?
Žij a nech žít.

Scházíte se s bývalými kolegyněmi?
S Norikou Beňačkovou jsem v permanentním kontaktu, s Alenkou Heribanovou jsme tvářemi Avon pochodu, kde jsou i další kolegyně. Scházíme se, slavíme své narozeniny, víme o sobě. To nám mnozí slovenští bulvární novináři nechtějí věřit, že se máme rády.

A co ty české?
Když jsem byla v Praze, tak jsem se často potkávala s Mařenkou Retkovou. V Obecním domě jsem dělala zajímavý projekt 100 let módy a v Karlových Varech v Grandhotelu Pupp 500 let módy. V Praze jsem to dělala ve slovenštině a ve Varech byl požadavek, že je tam přece jen dost Rusů a Němců, jestli bych to mohla dělat v češtině. Řekla jsem, že se pokusím. Měla jsem na škole tři semestry češtiny, ale požádala jsem Mařenku, že si to připravím a jestli by mi to zkontrolovala. Měla jsem tam pět drobných chybiček a ona řekla: Adko, klobouk dolů! Byla jsem velmi ráda.

Lidé vás znají jako Adu Strakovou, ale vy jste Adela.
Na jméno Adelka jsem byla alergická. V Česku je to jiné, tam je to miloučké Adélko. V slovenštině je adelka pojmenování pro malé tučňáky, které žijí na Severním pólu, dorůstají do výšky 60 - 70 centimetrů. Když mi někdo řekl Adelka, začala jsem se třást. Navíc maminčina teta byla Adela, maminka byla Adela a já se potřebovala nějak odlišit. Ada se mi líbila, je to zkratka. Ada Straková, předtím za svobodna Králiková - já zůstala v té zvířecí říši a proto nejím žádné králíky - to jméno zkrátka dobře vypadalo. Ale představte si, že jsem to musela mít ověřeno na matrice. Tenkrát musela být oficiální jména, nemohly jsme mít umělecká, to nepřicházelo v úvahu. Na matrice mi to ale odsouhlasili.

Bydlíte ještě stále v Praze?
Po 17 letech jsem z Prahy odešla. Často se tam ale vracíme, protože jsme si tam nechali byt, máme tam přátele, je tam krásně, úplně jiné kulturní vyžití než v Bratislavě. Když před čtyřmi lety moje jediná dcera, která žije v Bratislavě, otěhotněla a přivedla na svět mou vnučku, tak jsem se rozhodla, že opět změním působiště a jsme v Bratislavě. Bůhví, co bude za pět, deset let, možná se znovu vrátím do Prahy. My jsme československá rodina. Neznáme hranice. My jsme děti Československa, narodily jsme se v Československu a hrdě zůstanu občankou Československé republiky.







Nejčtenější

Kateřina Sokolová na obálce Magazínu DNES (14. července 2016)
Péče o autistu není jednoduchá, tátu obdivuji, říká Kateřina Sokolová

Kateřina Sokolová (27) se pracovně věnuje především modelingu. Protože ale vždycky raději myslela na „zadní vrátka“, založila se svým otcem nadační fond....  celý článek

Bývalí manželé Madonna a Sean Penn si opět dobře rozumějí.
Madonna miluje Penna a chtěla by si ho vzít, ale on to vidí jinak

Zpěvačka Madonna (58) žila s hercem Seanem Pennem (56) čtyři roky. Láska nevydržela a rozvedli se, ale teď Madonna vykřikuje do světa, že Penna pořád miluje....  celý článek

Karolína Plíšková a Michal Hrdlička (2016)
Michal je ztracený případ, říká Plíšková o svém partnerovi Hrdličkovi

Moderátor Michal Hrdlička (27) a tenistka Karolína Plíšková (24) se zatím dohromady ve společnosti moc neukazovali, kvůli autorské přehlídce jedné z českých...  celý článek

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.