Sopko myslí v barvách jako muzikanti myslí v tónech, a nejspíš v tom je jeho velikost. "Sopko barvu prožívá... Sopko maluje zelené a citronově žluté hlavy, protože je tak cítí.
"Barva přichází zevnitř, intenzita a tón mají emocionální původ, barva je vrhána na plátno jako procítěná a prožitá kvalita," napsal v monografii Jiří Sopko (1990) Josef Kroutvor.
Od roku 1970 uspořádal Jiří Sopko desítky výstav a je v Česku od konce šedesátých let řazen mezi nejvýraznější talenty své generace. "Bohužel," dodává německý kunsthistorik českého původu Pavel Liška, "patří ke generaci, která byla z evropského kontextu vymazána. Sběratelé znají Kotíka, Kolíbala a pár dalších, pak je díra, a dnes se zajímají o nejmladší generaci. Kulturní provoz se nedívá zpátky."
Člověk, to je hlava
Vstoupíte-li k němu do pracovny na pražské Akademii výtvarného umění na Letné, v níž kdysi pracoval třeba Max Švabinský, leží na klavíru desítky výtvarných knih, v nichž si rektor této školy často a rád listuje.
Ve své obligátní kšiltovce vypadá jako podsaditý sedlák z jižní Francie. Sopko dnes sice působí uvážlivě a soustředěně, ale v očích mu jiskří nepřehlédnutelná posedlost, bez níž by nebyl tak výrazný a přesvědčivý. Je vitální, pudový a při malbě živelný. Tyto vnitřní hypertrofované síly dřív Sopko krotil alkoholem. Posledních 17 let nepije a vše vrhá do výtvarné práce.
Někdy se Sopkovy obrazy přirovnávají k malířským anekdotám. "Nebráním se tomuto označení. Myslím dokonce, že se k tomu budu s věkem blížit ještě víc. Vlastně už nějakou dobu se zabývám minimalismem, a to zjednodušení, které je strašně těžké, se asi ještě víc blíží k anekdotě, tedy k nečekané zkratce."
Občas se říká, že moderní umění vůbec začalo anekdotou: konfliktem ideálu s banalitou. Vlastně kvůli tomu vzniklo i rozhořčení nad Manetovým obrazem Snídaně v trávě kunsthistorici připomínají, že obraz je hlavně plochou pokrytou barvami v určitém pořádku, a teprve potom koněm, bitvou, nahou ženou či jinou anekdotou.
Podobně pracuje Sopko: absurdita, konflikt s banalitou je v každém jeho obraze. Hlavonožci na kolečkových bruslích na akvarelu z roku 1979 jsou pro mne přesným vyjádřením drásajícího pocitu z bezútěšné a vyprázdněné doby, v níž za ostnatým drátem neexistoval čas. Bytosti bez rukou a bez těl, s malými hlavami, se mohly jen bezcílně projíždět nekonečnou pouští bezčasí. Hrůza je přeložena do barev.
"Hlavonožce jsem nevymyslel já," říká Jiří Sopko. "S nimi začal, tuším, Horst Antés. Ale pro mě to byla zkratka pro lidi, kteří nepracují, a proto nepotřebují ruce. Nemyslel jsem to direktně, ale někde to u mě v pozadí asi hrálo roli. Nakonec u mě to zobrazení osoby končí tím, že maluji jen hlavy, které vždy perzonifikují každou bytost či osobu. Pochopil jsem, že i když kreslím jenom hlavu, je to pořád člověk. Namalujete-li jenom ruku, je to něco jiného."
Kult tepla, slunce a vody
Otec Jiřího Sopka, právník, byl ze staré luteránské rodiny, původně se psali Szopko. Pocházeli ze Spišské Soboty na Slovensku a traduje se, že to byli faráři. Tuto tradici porušil až Sopkův praděd, který se stal fořtem u grófa Tékelye a po něm další členové rodu. Ani Sopkův bratr v tradici nepokračoval, je fyzik.
Malířova matka, učitelka, pochází z Kladna. Měla však romantickou povahu a táhlo ji to do světa, a když ji rodiče nepustili do Ameriky, vydala se opačným směrem, na Zakarpatskou Rus, kde cítila podobnou "divočinu". Tam potkala mladého státního úředníka a vzala si ho za muže.
Na Zakarpatské Rusi se také Jiří Sopko 20. února 1942 v Dubovém narodil. Už na konci války však rodina utekla před Rusy do Dunajské Stredy na Žitný ostrov, kde se stal otec výkonným správcem celého ostrova.
Možná právě z té doby pocházejí u Sopka první autentické vizuální pocity spojené s žírnou krajinou úrodného ostrova, kde převládal kult tepla, slunce a vody, kterým je Sopko přitahován dodnes. V roce 1951 otce vyhodili a rodina se přestěhovala do Kladna. Otec se ve svých padesáti letech vyučil zámečníkem a až do smrti byl dělníkem.
Někdy kolem jedenáctého roku v sobě Sopko objevil zájem o výtvarné umění. "Nejdříve jsem chtěl být sochařem a vytesal jsem tam v pískovcových skalách velkého lva." V Poldovce navštěvoval výtvarný kroužek a poznal kladenského malíře Karla Součka, který měl ateliér v Kročehlavech. "O nějakém vlivu Karla Součka se mluvit nedá. Sopko při návštěvách jeho ateliéru mlel kávu na malém ručním mlýnku a vstřebával do sebe vůni a půvab ateliéru," líčí jejich setkání Kroutvor.
A Sopko dodává: "Protože Karel Souček věděl, že chci být sochařem, kopíroval jsem tehdy Michelangela, tak aby si mě otestoval." Studovat střední výtvarnou školu začal v Bechyni, ale z ní rychle utekl do Prahy, kde se potkal s profesorem Josefem Balažem, který měl obrovský "nos" na mladé talenty. Sopka si okamžitě všiml a také se mu mimořádně věnoval.
Na Akademii výtvarných umění šel Jiří Sopko nejprve do ateliéru Jiřího Horníka, ale nakonec zakotvil u Antonína Pelce, na nějž rád vzpomíná, neboť mu dal hlavně svobodu pro vlastní práci.
Dvojí inspirace
Antonín Pelc se na svém žákovi podepsal dvěma věcmi: zaprvé zapůjčil mladému umělci monografii Jamese Ensora, která rozhodla o jeho dalším vývoji (Sopko ji taky panu profesorovi nikdy nevrátil).
Právě u Ensora totiž malíř objevil groteskní způsob vyjádření, jehož náznaky Pelc u svého žáka zahlédl, i když v té době Sopko maloval portréty tmavší, připomínající spíše Modiglianiho, či později abstraktní, ale již výrazně barevné obrazy. "Sopka nepochybně zaujaly Ensorovy Mušle z roku 1895, které nemají nic společného s tradičním vlámským a holandským zátiším, barvy září a mají svěžest prvního pohledu..." napsal Kroutvor.
Zadruhé Pelc poslal Sopka těsně po absolvování Akademie v roce 1966 na studijní pobyt na Kypr, kde se opět (jako na Žitném ostrově) setkal s jasnými barvami a kultem slunce a vody. "Od této chvíle se změnila barevnost v mém abstraktním období a začala mít převahu žlutá, což je vlastně slunce," říká Sopko.
V letech 1969 až 1971 byl Sopko na Akademii asistentem u profesora Smetany, od roku 1990 je profesorem a od února letošního roku rektorem. K malbě se tedy dostává už jen buď o víkendech, nebo o prázdninách na chalupě v severních Čechách, kterou se snaží přestavět na celoroční pobývání.
Přes týden si po večerech aspoň kreslí a dělá akvarely. Jinak se věnuje škole, kterou by rád přeorganizoval tak, aby sloužila více žákům než kantorům. "Dříve tu měli profesoři osobní ateliéry a jejich pedagogická činnost byla brána spíš jako nadstavba." Rozhodl se také rozšířit kontakty se zahraničím, postavit kolej pro studenty a dokončit přestavbu objektů Akademie.
A tak se paradoxně jeden z nejsvobodnějších domácích umělců stal v jedenašedesáti letech výkonným úředníkem, a tuto funkci vykonává s plnou vážností. Ale možná to nakonec není tak zvláštní, jak připomíná Sopkův monograf: "Moderní svět je pln paradoxů a umění je jen způsob, jak ho zvládnout nebo raději zlidštit." Sopko tak svým úředničením vlastně možná jen pokračuje v úkolu, který si vytkl i ve své malbě.
JIŘÍ SOPKO • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíce povedlo • Můj nejbližší velký úkol |