Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Abrhám: Bojuji o cihelnu a nelze to vzdát

  10:16aktualizováno  10:16
Nepřehlédnutelný herec, jeden z nejoblíbenějších v republice. A také jeden z nejmlčenlivějších - žádosti o rozhovor vytrvale odmítá. A bavit se o herectví, to už vůbec nechce. Jediné, k čemu se dal zlákat, je povídání o jeho podnikání. Je jedním ze spolumajitelů cihelny, která nese jméno jeho rodu.
Uvnitř článku najdete exkluziní rozhovor s Josefem Abrhámem.

Jak Josef Abrhám přišel k cihelně
Před sto lety se Josef Abrhám, dědeček slavného herce, přistěhoval ze Džbánova v Čechách do slováckých Kunovic. Koupil zde malou krachující cihelnu, kterou nejprve zachránil před úpadkem a pak postupně rozšiřoval. Abrhámova cihelna brzy prosperovala. Cihly z Kunovic nakoupila i firma Baťa pro stavbu velké části dělnických domků v nedalekém Zlíně. Zachránce cihelny však v roce 1926 náhle zemřel a podnik převzal jeho jedenadvacetiletý syn.

Ukázalo se, že je důstojným dědicem. Cihelnu zmodernizoval, zavedl v ní výrobní linky, jezdily tam trolejbusové vozíky, přebytečnou elektrickou energii ještě stačila cihelna dodávat do kunovické sítě. V roce 1947 postavil podle švýcarských plánů dodnes unikátní technologické zařízení - obří odležárnu, betonovou, krytou a vytápěnou vanu pro zrání cihlářské suroviny. Díky ní mohl podnik pálit cihly i v zimě.

Do toho přišel rok 1948 a komunistický převrat. Pro dynastii Abrhámových veškeré podnikání skončilo. V pořadí třetí Josef, vnuk zakladatele a současná legenda českého divadla a filmu, si už s cihelnou lámat hlavu nemusel. Přesněji - čekal ho jedenačtyřicetiletý odklad. Nakonec i na něj došlo a navázal na tradici. Dnes je spolu se svou sestrou jedním ze spolumajitelů cihelny, která - stejně jako před třiapadesáti lety - nese jméno jejich rodu.

Váš otec zemřel přesně měsíc po 17. listopadu 1989. Stihli jste si ještě promluvit o tom, že by se cihelna mohla vrátit vaší rodině?
Ne. Uprostřed těch dramatických událostí nebyla o nějakém vracení majetku ještě vůbec řeč. Až do té doby byly přece poměry ve společnosti rozhodnuty na věčné časy...

A když se vám rodinný podnik vrátil, bylo to pro vás zadostiučinění?
Víte, okolnosti restitucí byly skličující. O žádné vrácení nešlo!

Jak to?
V rámci privatizačního projektu jsme získali zdevastovaný podnik a museli jsme se zavázat k zaplacení mnohamilionových částek za takzvané investice státu. Dlouho jsme zvažovali, jestli to má vůbec smysl. Jestli jsme schopni znovu oživit výrobu tak, abychom takový závazek mohli splatit.

K čemu jste dospěli?
Dlouho jsme hledali někoho, kdo by byl ochoten s námi do téhle nejisté akce jít. Já ani sestra jsme to samozřejmě sami nemohli podstoupit - ztratili jsme prostě čtyřicet let! Nebýt toho, tak by dnes cihelna vypadala jinak a zahraniční konkurenti, kteří okamžitě obsadili většinu výroby a trhu v zemi, by to rozhodně neměli tak lehké... Nakonec jsme našli otrokovickou společnost SMO, která byla ochotna s námi všechna rizika podstoupit.

Jaké jste měl v roce 1993, kdy jste cihelnu získali zpět, představy o budoucnosti rodinné firmy?
Cíl byl jediný: Z provozu splatit dluh Fondu národního majetku a pak - podle situace - pokračovat dál.

Jak návrat kapitalisty přijali zaměstnanci cihelny?
Původní zaměstnanci už byli v tu dobu v penzi - a ti nás stejně jako kapitalisty nikdy nebrali. Byli si vědomi, že někdo podnikat musel a že u nás měli zajištěnou práci. Věřím, že podobně uvažují i zaměstnanci současní. Už proto jim přeju, aby se věci dařily.

Do kolonky původní povolání jsem napsal: Dělník

Pamatujete si na okamžik, když cihelnu znárodnili?
Jistě, bylo mi už osm let. Pamatuju si, jak tehdy najednou visel na cihelně prapor s velkými písmeny ROH. Lámali jsme si s klukama hlavu, o jaký roh jde? Že to viselo na rohu, nebo za rohem? Nemohli jsme to rozluštit. A brzy potom přibyl ještě druhý prapor - ÚRO. To už na nás bylo moc, tak jsme šli hrát fotbal. Vzpomínám si, že jsme občas zaslechli škádlení některých dělníků - už to není vaše, už je to naše! No, když tomu věřili...

Jak se s tím vyrovnávali rodiče?
Otec měl šťastnou a silnou povahou. Jako by si byl vědom moudrosti pana Carnegieho: "Když tě kopou do zadku, uvědom si, že jsi vpředu." A vždycky se choval k lidem slušně. Snad i proto mu znárodňovatelé v Akčním výboru nabídli, aby v cihelně zůstal. Nechali ho tam jako národního správce a otec vedl cihelnu dál. Mohli jsme tam i bydlet. Když mě nechtěli po maturitě v roce 1957 pustit na vysokou školu - na hradišťské reálce nás bylo takto postižených asi třicet - tak napsali naši bývalí zaměstnanci dobře míněnou petici, že Abrhám žádný kapitalista nebyl, a ať udělají výjimku. Nic to nepomohlo, kádrováci na dělníky nedali. Kácely se lesy, a tak třísky lítaly!

Takže na vysokou jste se nedostal. Jak jste na to reagoval?
No co, šel jsem do výroby. A začal jsem hned doma v cihelně. Dělal jsem, co mi dali. Všechno možné. Ale že bych u toho měl zůstat, to se mi nějak nezdálo. Doufal jsem, že když budu pracovat poctivě a dlouho, že bych se mohl časem přihlásit na školu znovu. Už jako dělník. Zároveň jsme při rodinných úvahách dospěli k tomu, že nejmenší ohled na kádrový profil se bere na uměleckých školách, protože tam ani sebevíc spolehlivý kádr bez talentu jaksi nemá budoucnost.

To vám ovšem muselo být jasné, že vám nezbude...
... než prokázat talent mimořádný!

A měl jste ho?
Potíž byla v tom, že něco jako umělecké schopnosti u mne nebyly vůbec prokazatelné. Nikdo, ani já sám, jsem u sebe nic takového nepozoroval. Nerecitoval jsem, nikdy jsem nehrál žádné divadlo, v tanečních jsem zakopával... Nicméně fakt, že je to moje asi jediná a poslední šance, mě zmobilizoval k nadlidskému úsilí vydolovat ze sebe všechno! A protože jsem po matce Slovák - dědeček byl evangelický farář Jozef Hollý, který také psal divadelní hry - a do Bratislavy bylo blízko, řekl jsem si, že se musím naučit co nejlíp slovensky a zkusit štěstí ve zkouškách na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Vydal jsem se tedy nejdřív na dráhu stavebního dělníka u Pozemních staveb v Bratislavě - pamatuju si ještě, že to byl závod číslo 712. Po dvou letech jsem si pak podal tu přihlášku. A do kolonky původní povolání jsem bez mrknutí oka a s čistým svědomím napsal: Dělník.

Nevadilo otci, že se tím trhá cihlářská tradice?
Ta už přece byla definitivně přerušena rokem 1948! Samozřejmě, kdyby toho roku nebylo, tak bychom jistě v cihelně zůstali a mě by cihlařina neminula... To bych ale nebyl dnes herec, a tak se nabízí osudová otázka, co by bylo lepší. Všechno je, jak má být, a já ničeho nelituju. Do školy mě nakonec vzali a vím, že oba rodiče se mnou celý můj komediantský život prožívali rádi. Ostatně, otec byl výborný klavírista, s nadšením hrál stejně jako maminka ochotnické divadlo. Maminka měla dokonce před svatbou nabídky do bratislavského Národního divadla. Myslím si dokonce - a děkuju za to osudu - že mi bylo dopřáno ten jejich dramatický, hudební a umělecký talent, který jsem po nich podědil, uskutečňovat za ně!

Studia jste ale dokončil v Praze, že?
V roce 1959 jsme se přestěhovali. Otec totiž dostal ministerský úkol dát do pořádku Pražské cihelny, které byly v té době asi nejhorší v republice. Tři roky dojížděl každý týden do Prahy. Dodnes nechápu, jak to mohl vydržet. Vlaky jezdily příšerně, přeplněné, sedával na složených novinách v chodbičce u toalet, v zimě v létě. Po třech letech jsme tam dostali byt, tak jsme se přestěhovali. Já jsem z Bratislavy přestoupil na DAMU k profesoru Nedbalovi. V roce 1962 mi předával diplom samotný rektor A. M. Brousil. Rodiče dožili v Praze a já jsem tam s rodinou dosud.


Ve snu jsem s otcem vedl debatu

Teď jste se s novou starostí o cihelnu dostal do světa podnikání. Nepřistihl jste se někdy, že vás to vlastně baví víc, než byste čekal?
Nová situace mě prostě donutila se o cihelnu starat. Jsem nucen, alespoň laicky, i když leccos si z minulosti pamatuju, být při tom. A jestli mě to baví? Když se daří, tak mají ty nervy alespoň smysl. Když je krize, tak je to k vzteku. Je to velká odpovědnost. Čím dál víc mi ale není jedno, co s cihelnou bude. To nejde, jen tak to vzdát. Ze starých fotografií vidím dědečka, pak otce... My jsme samozřejmě v příšerné nevýhodě, ale prohrát se nám to nechce! Alespoň vyčerpat všechny možnosti. A pak už - poručeno Pánu Bohu.

Restituované cihelny na jihu Moravy v konkurenci velkých zahraničních firem už dávno padly. Ani Abrhámova cihelna prý neměla ke krachu daleko...
Situace odpovídala tomu, že možnosti lidí stavět si domky nebo je opravovat byly v posledních letech nedobré. Na hospodaření cihelny se to pochopitelně muselo projevit - drahé výrobní náklady i ostatní finanční okolnosti podniku byly skutečně často na hranici únosnosti. Cihelna dodnes funguje jen díky vytrvalosti a houževnatosti lidí, kteří v ní pracují. Letos na jaře byla situace už tak daleko, že jsme se museli rozhodnout, jestli to tady zavřít, nebo investovat do nové technologie a bojovat dál. Udělali jsme to druhé.

Myslíte při takových důležitých úvahách na to, co by asi v takový okamžik udělal váš otec?
Hned první dny, kdy jsme se rozhodovali, co udělat, jsem v duchu vedl s otcem debatu, jak by se zachoval on. Jednou, když byla situace zoufale neřešitelná, se mi o něm i zdálo. V tom snu jsem ho důrazně žádal, ať už si to řeší sám, že já už nevím, co s tím, tak ať tam jede a všechno si to na místě vyřídí... Neřekl mi na to nic, jenom se tak klidně a mile usmíval. Nevím, jestli mě poslechl, ale fakt je, že jsme tu krizi překonali. Jinak si ale myslím, že by nemohl dělat nic jiného, než teď děláme my. Ostatně v cihelně pracují schopní lidé, se kterými by si jistě rozuměl.

Kromě cihelny jste restituovali i jiné nemovitosti v Kunovicích. Jaký je jejich osud?
Byly to dva domy. Jeden doslova na zbourání, byla to ruina. Druhý byl náš rodný dům. Z mnoha důvodů už ale nebylo možné se tam vrátit. Teď je v něm část Vyšší odborné školy. Takové využití - i vzhledem ke kunovické obci - nám připadá smysluplné a užitečné.

Váš děd i otec vyráběli cihly, materiál pro budovy, které přetrvávají léta. Jak se s tím srovnává jejich syn a vnuk, herec, který namísto toho "vyrábí" role, které jsou pomíjivé?
Herecké umění není měřitelné. Když někdo skočí 240 centimetrů do výšky, vezme se metr, výkon se změří a hotovo - jste mistr světa. Nikdo to nemůže vidět jinak... Když uděláte roli, tak se to jednomu líbí, druhému ne. Je to svět abstrakce a dojmů. Zůstanou po vás - v lepším případě - vzpomínky na herecké výkony v divadle a stíny na filmovém plátně. Jde o to, aby se ty stavby a stíny lidem líbily a zachovaly, když jsou dobré. Dobrých staveb a dobrých rolí není nikdy moc. To se daří jen tehdy, když pro tu věc uděláte víc než ostatní. Jsou to milimetrové rozdíly, ale ty rozhodují, kdo nebo co je lepší. To ale stojí nejvíc úsilí. O to úsilí jde! Vymyslet a udělat něco lépe a jinak. To usilování je důležité a platí pro oba ty světy stejně. Dědovi a otci se to dařilo, já o to ještě usiluju...

JOSEF ABRHÁM

* Narodil se 14. prosince 1939 ve Zlíně.

* Absolvoval DAMU v roce 1962, poté hrál v pražských divadlech: 1962-65 Divadlo československé armády, 1965-92 Činoherní klub, 1992-94 Národní divadlo, od srpna 1994 Činoherní klub. Diváci si ho pamatují z her Na koho to slovo padne, Višňový sad, Strýček Váňa, Racek, Penzión pro svobodné pány, Hráči, Revizor, Tři v tom, Žebrácká opera, Audience.

* Jako výrazná postava se prosadil ve filmu, například Transport z ráje (1962), Křik (1963), Každý den odvahu (1964), Partie krásného dragouna (1970), Marečku, podejte mi pero! (1976), Kulový blesk (1978), Vrchní, prchni! (1980), Konec starých časů (1989), Člověk proti zkáze (1989), V žáru královské lásky (1990), Žebrácká opera (1991), Šakalí léta (1993), Stůj, nebo se netrefím (1998), Všichni moji blízcí (1999).

* Za roli policisty ve filmu Šakalí léta dostal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli.

Uznávaný herec Josef Abrhám, tentokrát v roli majitele cihelny.

Uznávaný herec Josef Abrhám, tentokrát v roli spolumajitele cihelny.

Herec Josef Abrhám

Herec Josef Abrhám

Továrna Josefa Abrháma

Autoři:







Nejčtenější

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si... celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech.... celý článek

Další z rubriky

Topmodelka Kate Mossová chodí na ošetření své pleti k Anastasii Achilleosové.
Kate Mossová: Vždycky jsem dřela jako kůň, přeceňovala jsem své síly

Topmodelka Kate Mossová (43) zavzpomínala na své začátky ve světě modelingu. Zejména se pozastavila nad focením se... celý článek

Hudebník Ivo Pavlík měl dnes pohřeb v pražských Strašnicích
Přátelé a rodina se naposledy rozloučili s hudebníkem Ivo Pavlíkem

Ve dvě hodiny odpoledne proběhlo poslední rozloučení s hudebníkem Ivo Pavlíkem, který zemřel minulý týden ve věku... celý článek

Alexis Renová
Nenechte se ovlivnit okolím, říká známá blogerka, která trpěla anorexií

Instagramová hvězda a blogerka Alexis Renová (20), kterou sleduje přes deset milionů lidí, otevřeně přiznala svůj boj s... celý článek



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.