Co vám jako první naskočí, když se řekne pokémoni?
Eva Spoustová: Vzpomínám si, že se říkalo, že v Polsku a v Maďarsku byl seriál zakázaný, protože některé efekty byly jako stroboskop a způsobovaly epileptické záchvaty. Pak si vzpomínám i na dělený obraz, což pro nás bylo tehdy novum. V rozčtvrcené obrazovce každá postava říkala něco jiného. Taky mi naskočí „pika, pika“, protože každý chtěl dabovat Pikachua. Jenže jsme měli smůlu. Jeho pásmo bylo nahráno mezinárodně.
Martin Písařík: Já si zase pamatuji, že to bylo hrozně moc práce. Trávili jsme ve studiu hodiny. Navíc jsem tomu moc nerozuměl. Pořád jsme křičeli. Někdo něco vyhrál. Někdo prohrál.
Radek Škvor: Mně zase naskočí dětství. Jako jediný jsem byl v té době opravdu dítě.
Kvůli tomu jsem přestal nosit chytré hodinky. Měl jsem je půl roku a pak jsem je vyhodil. Tři hodiny jsem dělal opravdu těžký dabing, byl jsem z toho fyzicky úplně vyřízený a hodinky mi řekly, ať vstanu a něco dělám.
