Poprvé hrajete divadlo před českým publikem a poprvé s rodiči. S jakou změtí pocitů jste Dobře rozehranou partii dozkoušel?
S krásnými pocity, opravdu. Často bylo zkoušení náročné, snažil jsem se hodně pracovat, všechno kolem sebe nasávat, nakoukávat. Spoustu jsem se toho naučil, jsem nadšený. Přál jsem si, abych obstál u paní režisérky Lídy Engelové, protože právě ji napadlo mě do inscenace přizvat. Věděl jsem, že během zkoušek nic neodpouští, je precizní, tak jsem z ní byl nervózní, i když se spolu známe dlouho. A zas jiný typ nervozity jsem cítil ze zkoušení s rodiči, byl jsem zvědavý, jak se přijmeme jako partneři na jevišti. Myslím, že oni zpočátku v sobě řešili něco podobného.
Samozřejmě s nimi můžu mluvit jinak, než bych si mohl dovolit s jinými kolegy, kteří toho mají za sebou tolik co oni, takže v něčem to bylo úlevnější, nicméně bylo pro mě nové a zvláštní, že najednou nejsem jenom pozorovatel jejich práce jako roky předtím, ale jsem uvnitř celého tvoření, jsem jeho součástí. Se všemi emocemi, které zkoušky na divadle doprovázejí.
Na školu ECM de Paris jsem udělal přijímačky napoprvé. Přijel jsem tam jako kluk z Prahy, nic víc vědět nepotřebovali, učitelé ani nikdo jiný neřešili moje rodinné zázemí, byla to velká svoboda.
