Existuje něco, co vám v této komplikované době dělá přece jen radost?
To, co se děje na Ukrajině, je tragédie. Myslím, že to muselo zasáhnout každého mírumilovně a svobodně smýšlejícího člověka. I přes tuto těžkou dobu mi dělá radost lidská solidarita, spojenectví, sounáležitost. My o tom, co se děje na Ukrajině, doma se synem hodně mluvíme. Je mu dvanáct a vyhledává a vnímá všechny informace. Bylo pro mě potěšující, že i pro něj bylo důležité nějak pomoct. Společně jsme na hranice poslali oblečení, deky, boty, potraviny a on všechny svoje plyšáky pro děti, které právě přes hranice přicházejí.
Posílali jsme i finanční podporu směrem k organizaci Člověk v tísni. Všeho se chtěl účastnit a já jsem ráda, protože si myslím, že je důležité, aby se každý z nás dospělých snažil dětem ukázat, co je to láska, empatie, vzájemná pomoc a taky mír. Jsou naše naděje pro lidstvo. A naděje je vlastně spojovacím motivem mého období.
A pokud jde o práci?
Radost mi udělala realizace mého dlouholetého plánu. Jde o rozhlasový pořad Moci bez nemoci. Vysílá ho od prvního března Český rozhlas Dvojka. Každý týden v úterý po osmnácté hodině. A taky je možné ho najít v rozšířené verzi třeba v aplikaci mujRozhlas. Je to pořad o medicíně, nových směrech a metodách léčby, se špičkovými lékaři a jejich pacienty. Každý týden jedna diagnóza, jedna cesta k naději na život.
V prvních dílech řešíme třeba nový lék na Alzheimerovu nemoc. Pokud všechno dobře půjde – a zdá se, že lékaři jsou ve finále –, svět dostane lék na alzheimera mezi lety 2024 až 2025. Nabídneme pohled na nový typ hormonální léčby rakoviny prsu nebo biologickou léčbu migrény, popřípadě novou a právě probíhající studii k obezitě a jejím vlivu na propuknutí cukrovky a srdečních chorob.
Je pořad Moci bez nemoci kompletně vaše dítko? Inspirovala vás k jeho tvorbě i životní zkušenost?
To byla vlastně moje největší motivace. Můj muž byl těžce nemocný. S rakovinou se potýkal víc než deset let. A já sama moc dobře vím, jak se v momentě, kdy se něco stane, každý z nás jenom těžko orientuje v tom, kde je nejlepší pomoc, co medicína nabízí, kam jít, kam se obrátit. Taky jsme hledali.
A proto jsem chtěla se vzpomínkou na Pepína udělat pořad, který poradí, pomůže, nasměruje a bude za nás za všechny mimo jiné sledovat i nové možnosti v medicíně a informovat o nich. Chtěla jsem dát tu naději, že je vždycky důležité zabojovat. Medicína jde velmi rychle dopředu, otevírají se pořád nové možnosti a já budu moc ráda, když pomohu tomu, že se o nich bude vědět.
Josef Voleman, Šárka Volemanová a jejich syn Josef
Co překvapivého jste se o sobě v těžkých životních situacích dozvěděla?
Asi to, jak velkou sílu mám. Všechno zvládnout, rozloučit se, podpořit syna – bylo mu tehdy osm let – a dát i jemu tu sílu, že to prostě spolu zvládneme. A jít dál. To byla pro mě asi jedna z nejtěžších věcí, protože jsme prostě vždycky byli silná trojka. Velkej Pepíno, malej Pepíno a já.
Komu se chodíte vyplakat na rameno a kdy to bylo naposledy?
Já jsem v posledních letech přestala brečet. Ta potřeba vnitřní síly mi vyhnala slzy, ale vím, že to není dobře. Slzy jsou úleva, vždycky. Pravdou ale je, že mám pár lidí kolem sebe, kterým můžu svěřit všechno, co mě trápí i těší. A oni mně. Je fajn vědět, komu můžete zavolat, když potřebujete. Že se prostě máte, v dobrém i ve zlém. Jsem za to vděčná.
Na kontě máte spoustu televizních i rozhlasových projektů, které jste moderovala nebo připravovala. Který z nich vám nejvíc rozšířil obzory?
To je těžké říct, protože každý z nich měl něco do sebe. Jako dramaturg mám na svém kontě mimo jiné pořad České televize Kde domov můj? Ten se vysílá dodnes. Tam jsem načerpala nesčetně informací nejenom o České republice. Ráda jsem byla dramaturgem pořadu DoktorKA, který se také vysílal v České televizi. Tam byla moje záliba v medicíně ještě upevněna. Jako kreativní producent jsem připravila pro televizi Nova pořad O 10 let mladší, tam to bylo hodně o plastické chirurgii a estetické medicíně. Takže když nad tím přemýšlím, k medicíně mě to táhlo vždycky asi nejvíc.
Máte v šuplíku i nerealizované nápady?
Hodně mě teď naplňuje Český rozhlas. Každé dopoledne vysílám živě s Jirkou Holoubkem pořad Dva na Dvojce. Je tady i pořad a podcast Moci bez nemoci a taky se svým týmem pracuji pro různé subjekty v rámci PR, marketingu a komunikačních dovedností. Pravdou je, že před několika týdny mě oslovila televize Prima s nabídkou pozice kreativní producentky v připravované dokureality. Takže teď pracujeme na formátování tohoto pořadu. Ale nemůžu zatím nic víc prozradit. Snad jen, že ani tady o lidské příběhy nebude nouze.
Jak vypadá takový váš běžný den?
Myslím, že jako každého jiného. Ráno vstanu jako máma, připravím snídani a svačinu do školy. Potom jedu do Českého rozhlasu, kde na Dvojce odvysíláme s kolegou Jirkou Holoubkem pořad Dva na Dvojce. A dál je to rozličné. Většinou mám komunikační a mediální tréninky s klienty nebo konzultace nad jejich PR a marketingovými projekty. Do toho píšu scénáře na Dva na Dvojce a scénář každý týden na pořad Moci bez nemoci. Ten potom také točím a posléze s kolegou, mistrem zvuku, kompletuji.
Potom jedu domů a je ze mě zase máma. Vaření, žehlení, kontrola úkolů a povídání si s Pepínem a společné aktivity, které máme rádi. Taky si samozřejmě uděláme radost. To jsou výlety, návštěvy kamarádů, u nás se dveře, jak se říká, netrhnou. A občas vyrazím někam i já sama. Naposledy na koncert kapely mého spolužáka ze základky, což bylo moc fajn.
Máte nějakou deformaci z povolání?
Je to peklo, mám. Když se dívám na někoho, kdo by podle mého názoru měl umět mluvit, najednou se přistihnu, že sleduju jeho chyby. A pokud si zapnu rádio v autě a slyším projev, který se mi nelíbí, okamžitě přepínám. Je to určitě moje deformace. A ještě mám vlastně tendenci všem v mém okolí, kteří jsou nemocní, doporučovat, co by měli dělat, k jakému lékaři jít. Občas se mi smějí, protože diagnostikuji a navrhuji řešení.
Na televizní obrazovce jste se začala poprvé objevovat v rámci legendárního pořadu Áčko. Podíváte se někdy na archivní záznam? Co vás u toho napadá?
Áčko z archivu už jsem dlouho neviděla, ale je fakt, že je mám v garáži na VHS. Můj taťka všechny pořady zaznamenával a mám díky němu velkou památku. Když přijde chvíle, že to někdo chce vidět nebo mám chuť se podívat, směju se. Hlavně tomu, že nám všem bylo lehce přes dvacet a měli jsme pocit, že rozumíme všemu na světě. Témata byla někdy pěkně složitá. Ale nikdy na Áčko nezapomenu. Byla to obrovská zkušenost, naučili jsme se díky živému přenosu mnoho moderátorských dovedností a mně se splnil sen pracovat v televizi.
Šárka Volemanová a její syn Josef Voleman
Sleduje vaše televizně-rozhlasové počínání váš syn Josef? Co na to říká? Kterým směrem to táhne jeho?
Myslím, že Pepíno to moc neřeší. On se narodil mámě, která už v médiích pracovala, a chodil tam se mnou odmalička. Takže jemu to spíš přišlo, že prostě jdeme do práce, kde je spousta fajn lidí a všichni jsou na něj hodní. Poslední dva roky ale moderuje taky v Českém rozhlase – Radiu Junior. Je jedním ze spolumoderátorů odpoledního vysílání s Denisou Kimlovou.
Vždycky tak nějak mateřsky jihnu, když ho poslouchám. Jsem na něj pyšná, je to šikovnej a fajn kluk. Ale jestli on bude chtít pracovat v médiích, nevím. A myslím, že to není důležité. Vždycky mu říkám: Vyber si hlavně práci, která ti přinese radost, protože v ní strávíš velkou část svého života. Já takovou mám a je to úžasný.
Co spolu nejraději podnikáte?
Jsme oba velcí cestovatelé. Takže pokud můžeme někam odjet, ať už po České republice nebo do zahraničí, jsme ve svém živlu. Naposledy jsme byli na horách, teď o jarních prázdninách. Pepíno ovládnul snowboard a já jsem si hezky odpočinula. Ale těšíme se k moři. Už aby to bylo.
Vaše životní krédo?
Že nedostanete vždycky, co chcete, je někdy obrovské štěstí!
