Jaký máte vztah k létání?
Mám vztah k létání velmi silný, protože jsem od roku 1991 velmi aktivně lítal. Měl jsem všechny možné licence, dokonce i svoje vlastní letadlo. Několikrát jsem se málem zabil, ale byla to báječná doba, protože jsem lítal všude, s kýmkoliv, v čemkoliv.
Jak vzpomínáte na první let, kdy jste měl absolutně vše ve svých rukou?
Tomu se říká první sólo. Hele, oni to přirovnávají k prvnímu sexu. To je mnohem zábavnější zážitek, a je to adrenalin hodně velikej, protože pořád předtím lítáte s instruktorem, čili víte, že při jakékoliv chybě je člověk jištěný. Kdežto najednou je to všechno na vás, a teď si chlapečku poraď. Je to opravdu strašně silný zážitek.
Když prolétáváte nepříznivým počasím, uvědomíte si, že máte v ten moment v rukou celý svůj život?
(smích) To si velmi dobře uvědomuji. Taky jsem si to párkrát uvědomil, protože někde nad Klagenfurtem plus mínus jsem proletěl nad Alpami studenou frontou. Byla to moje chyba a bylo to něco příšernýho, fakt. To byl asi můj nejhorší zážitek s počasím. Pak ještě jednou jsem proletěl kroupama a bylo to taky výborný.
Jsme v knižním prostředí. Vaše knihovna skýtá jen literaturu o letectví, nebo tam nalezneme třeba i kriminálky?
Všechno možný. V žádným případě ne jenom letectví. Samozřejmě, že tam mám spoustu knížek o letadlech, ale mám strašně moc historických knížek, mám tam po tatínkovi hodně filosofických knížek, je tam spousta beletrie.
Kontroluje vaše partnerka počasí, než máte někam vzlétnout?
Moje partnerka se snaží kontrolovat všechno. (smích) Nejenom počasí. No musím říct, že občas částečně úspěšně, ale ne vždy. Počasí samozřejmě kontroluje, ale ona tomu moc nerozumí.
Muži, když to vezmeme v globálu, doma moc nevaří. Vy vaříte?
No jistě. Vaření je výborná záminka k tomu si otevřít lahev vína a popíjet. Hned to jídlo chutná líp a je to krásná činnost.
Ono se ve vztazích pak leckdy rozmáhá, že partnerka mluví svému protějšku do jídla, aby nebylo moc tučné, kalorické...
Ne, partnerka mi nemluví do těchto věcí. Pardon, partnerka... to je moje žena.
Já už z hlediska korektnosti dnes říkám raději partnerka. On jeden nikdy neví.
Ona je otázka, jestli je ženou, že jo? Dneska je to trošku… začíná v tom bejt zmatek.
Ondřej Soukup, Lucia Soukupová a jejich děti Rebeka a Ondřej (2017)
Ale tak vy víte, že jste si vzal ženu.
Takhle. Všiml jsem si, ano.
Jak vzpomínáte na konec osmdesátých a počátek devadesátých let, když jste dělal filmovou hudbu?
Svůj první celovečerní film jsem napsal někdy v roce 1984. To byl film Druhý tah pěšcem, dávají ho někdy do dneška v televizi. Psát filmovou hudbu je nádherný. To je proboha můj život! To byl můj sen, který se mi splnil. Vůbec psát hudbu, to je tak něco nádhernýho, já to prostě miluju. To je hlavně profese, ze které nejdete do penze, tam se umírá.
Bylo pro vás výzvou, když jste měl složit západně znějící hudbu před listopadem 1989?
Tak západně… Vím, že se snažili, aby západně zněly písničky ve filmu Bony a klid. A to se mně docela podařilo. V té době brutálního socialismu jsem sem dostal tři zpěváky Američany, dvě holky a jednoho kluka. S tím interpretem to stojí a padá. Ta česká angličtina je něco katastrofálního, nebo tehdy obzvlášť byla. Oni, jak byli výborní zpěváci, tak tomu dali najednou ten šmrnc. Najednou to začalo fungovat ve větším měřítku.
Co je horší ukočírovat? Divoké letadlo, nebo zlobivé děti?
(smích) Ono je to trošku jiná kategorie, ale asi zlobivé děti.
