Podle vlastních slov jste pod neustálým tlakem svého pedantství. Zkoušel jste mu někdy uniknout?
Rád bych unikl, ale když nepracuju a detailně se nenimrám v nějakém příběhu, jsem nervózní. Potřebuju vymýšlet a zaměstnávat fantazii, aby mi nejančil mozek a nezmítala mnou vnitřní divokost. Zhruba jednou za měsíc mi ale rupnou nervy a v poledne se ve své divadelní kanceláři vzbouřím, zavřu notebook a jdu se projít ven. Jedno odpoledne v měsíci se stávám pankáčem užívajícím si nicnedělání.
Vaše nejnovější kniha 15 roků lásky je na světě. Její 270tisícový náklad napovídá, že bude opět úspěšná. Dá se odhadnout, kolik jste v ní udělal úprav?
Nedá. Pořád po sobě text přepisuju. Vylepšuju, odstraňuju chyby, cizeluju, znovu se vracím a opakovaně přehodnocuju, jestli je lepší vyjádřit se tak či onak. Příběh je poměrně složitý organizmus. Je třeba ho pořád opečovávat, aby nechřadl a rozvíjel se co nejvýrazněji. Jsem puntičkář a posedlý modelář, který se neustále vrací k tomu, co už vypiplal, aby to ještě líp načechral.
Při psaní knih máte prý přesné schéma i plán, takže přesně víte, kdy knihu dopíšete a kolik bude mít stran. Jak takový plán vznikne? Nepíšete tak, že sedíte u klávesnice a příběh vzniká autenticky v přítomném okamžiku?
Napřed zhruba dva roky nosím příběh v hlavě a dopřávám mu přirozený čas na rozvoj a rozkvět. Baví mě se ve volných chvílích zabývat sněním o něčem, co ještě aktuálně nepíšu. To je půvabná a nezávazná činnost bez jakéhokoli tlaku. Pak teprve na látce začnu doopravdy pracovat.
Má fyzická touha po manželce je i po třiceti letech stejně silná, říká Hartl |
Zhruba půl roku vymýšlím sled situací a konkrétní obsah kapitol, který příběh nejpůsobivěji odvypráví. Takový obsah má zhruba sedmdesát stran A4. Protože v něm napíšu, co se odehraje v každé konkrétní kapitole, umím ještě před začátkem psaní knihy odhadnout délku textu. Někdy se trochu seknu, ale ne moc. Před začátkem psaní nového románu jsem například očekával devatenáct kapitol a 430 stran. Počet kapitol výsledku souhlasí, ale kniha je o šedesát stran tlustší. Ještě mě při psaní napadaly nové zajímavé momenty a situace…
Pokud jde o časový rozvrh, pracuju rád v nějakém řádu. Například vím, že každou kapitolu knihy dokončím zhruba za devět pracovních dní. Takový je můj pracovní rytmus. Další tři pracovní dny ji vylepšuju. Podle toho umím vypočítat, kdy bude kniha hotová. Plánování mě uklidňuje. Z chaosu mám strach. Většinou pracuju osm hodin denně, ale v posledních dvou měsících psaní knihy vždycky makám i jedenáct hodin. Strach, že něco pokazím nebo opomenu, mě nutí k extrémní pečlivosti.
Vytváříte si na nástěnce mapu příběhu, abyste se v jeho linkách neztratil?
Většinou ano. Kreslím si takovou chobotnici s chapadly. Taky si píšu data všech postav a některých zásadních situací příběhu, abych se přesně orientoval a věděl, kdy má kdo narozeniny, kdy svátek, kdy výročí svatby a podobně. Moje fantazie prostě líp funguje, pokud má přesné vymezení. Může to působit chladně a kalkulativně, ale přesná data jsou naopak inspirativní.
Kromě literárního daru máte i dar výtvarný. Napadlo vás si vlastní knihy zároveň ilustrovat?
Ano. Ale neudělal jsem to. Cítím, že je lepší svěřit ilustrace někomu nadanějšímu. Spolupracuju teď s vynikající grafičkou Marií Štumpfovou. Ta je skutečně výtvarně políbená od Boha. Mé výtvarné nadání vystačí tak na koníčka. Zvlášť když jsem byl náctiletý, hodně jsem maloval. Většinou to byly velkoformátové olejomalby. Abstrakce.
Absolvoval jste anglické lyceum, což napovídá, že jste zdatný v angličtině. Dokázal byste svou knihu do angličtiny přeložit? V kolika jazycích se vaše knihy prodávají?
Překlad bych nezvládl. Už dávno jsem většinu svých jazykových znalostí poztrácel. Překladatelství je navíc velmi těžká disciplína. Na gymnáziu, kde nás učili Britové, jsem psal básničky v angličtině. I sny se mi zdály v angličtině, protože jsem přes den většinu času mluvil anglicky. Teď už ale dávno angličtinu využívám jen o dovolených. Mé knihy zatím nebyly přeloženy do žádných jazyků, protože jsem všechny nabídky na překlady odmítl. Asi jsem trochu magor.
Část covidových lockdownů jste v zimě strávil v zahraničí na ostrově Fuerteventura. Co vy a španělština?
Španělsky jsem se taky učil na gymnáziu, ale moc jsem tomu nedal. Umím odvyprávět pohádku o Červené Karkulce. Ale na Fuerteventuře jsem mluvil většinou anglicky. Prvních deset měsíců pandemie jsme strávili doma nebo na chalupě v Jizerkách.
Pak jsme v lednu odjeli na týden k moři a všechno se znovu zavřelo, tak jsme začali odkládat návrat. Mateřské školky byly zavřené, Hynek měl online vyučování, divadlo bylo zakázané a já psal knížku. Tolikrát jsme odsunuli zpáteční let do Prahy, až jsme nakonec strávili v poušti skoro tři měsíce. Měli jsme velké štěstí. Hynek každý den surfoval a byl ohromně šťastný. A Ája si taky lebedila, protože jí bylo teplo, koupala se a byli jsme pořád spolu.
Je toto pro vás ideální stav, žít pár měsíců u moře a psát tam knihy?
Ideální by to být mohlo, ale v budoucnu je to realizovatelné jen s obtížemi. Hynek i Ája už zase v Praze zapluli do systému znovuotevřených škol a školek. Zaplaťpánbůh!
Napsat úspěšnou knihu a ještě podle ní zrežírovat úspěšný film vypadá jako splněný sen. Jste profesně naplněný?
To ano. Jsem šťastný, že můžu dělat, co mě baví, a zároveň to ještě baví publikum a čtenáře. Je krásné zažívat souznění s lidmi, kteří vstřebávají, co vymyslím. Považuju to za velký dar. Že mi lidé rozumí a těší se z toho, co pro ně udělám, je paráda. Jsem z toho naměkko.
Mezi vaše blízké kamarády patří herec Martin Hofmann, který vás kdysi fatálně uchvátil v roli Merkucia. Zažil jste něco podobného s někým z herců mladší generace, nebo vůbec ještě s někým dalším?
S Martinem nás pojí výjimečný vztah. Mám jeho herecký projev moc rád. Je velmi intenzivní a přitom křehký. A inteligentní. Martin taky čte moje knižní rukopisy a připomínkuje, co jsem vymyslel. Dám na jeho rady a postřehy.
Pokud jde o ostatní herce a herečky, mám mezi nimi spoustu oblíbených tvořivých přátel. Mnohdy i blízkých přátel. Čeští herci a herečky jsou i ve světovém měřítku opravdu výborní. Především české divadlo je úžasné. Můj život je díky mým hereckým přátelům a jejich nadání mnohem bohatší. Velmi rád se seznamuju s novými talenty. To je čirá radost.
Pandemická situace v divadlech zatím nasvědčuje tomu, že nová velkolepá představení teď asi příliš vznikat nebudou. Chybí vám divadelní režírování?
Je pravda, že drtivá většina divadel se potýká s finančními problémy kvůli pandemickému zavření, které se snad už nebude opakovat. Našemu Studiu DVA se podařilo přežít jen díky podpoře diváků, kteří netrvali na vrácení vstupného a přistoupili na opakované přesuny termínů vyprodaných představení. Bez této benevolence bychom pravděpodobně zkrachovali, protože těch vyprodaných představení bylo opravdu hodně.
Odhalil jsem se tak, až je mi z toho úzko, říká Patrik Hartl o nové knize |
Mnoho výdajů během zavření a žádné příjmy nicméně divadlu způsobily tak velké potíže, že bude trvat roky, než se z nich otřepeme. Nějakou dobu skutečně nebudeme mít finanční prostředky na velké muzikálové produkce. Mně ale divadelní práce chybět nebude. Nedělám velké projekty. Baví mě činohra. Začal jsem teď psát komedii Lovci bobrů, kterou na jaře zrežíruju. Na začátku června bude premiéra. Moc se na ni těším, protože to mám vtipně vymyšlené. Věřím tomu. A v inscenaci budou hrát excelentní herci. To bude pecka.
Režíruje někdo někdy také vás?
Moje čtyřletá dcera Ája. Zjistil jsem, že se vůbec nevyplatí jí odporovat. Pokud ji poslouchám a chovám se tak, jak si představuje ona, můžeme spolu strávit moc příjemné chvíle. Pokud začnu vzdorovat a neposlouchám její režijní pokyny, čeká mě peklo.
Jaký byl váš poslední okamžik štěstí?
Na konci září jsem byl týden sám ve Vysokých Tatrách. Chodil jsem po horách a nasával ticho. To byla krása. Vyplašil jsem při tom rodinku vypasených svišťů a potkal lišku. Nahoře v Malé Studené dolině nebo Velké Studené dolině zažívám vždycky euforii. Ticho a tatranské výhledy jsou lepší než nejlepší sex.
27. července 2021 |
