Jak se cítíte v roli rozvodového právníka?
To víte, že bych raději dělal kněze, který oddává šťastný pár, protože rozvod asi nikdy není příjemná situace. Tady se ale jedná o příběh ženy, která je doma podrobována domácímu násilí. Takže jsem vlastně velikej klaďas, že jí pomůžu s tím, aby se od svého násilnického manžela, pokud možno co nejrychleji odpárala. Jinak mi ta role sedí, mám sako, košili. Je to pro mě příjemnější, než kdybych hrál nějakého divocha z doby bronzové.
Co říkáte na to, že se ve filmu otevírají témata, jako je domácí násilí?
O problémech se musí hovořit nahlas. Pokud se tutlají, tak se nevyřeší, že ano. Ten film může přispět k tomu, že se trochu někdo zamyslí. Zastávám názor, že když se někdo narodí násilníkem a je násilník celý život, tak je už skoro nenapravitelný. Ženy i muži, by se neměli bát to někomu říct. Neměli by to polykat, mlčky trpět. To je to špatně. Když se doma projeví násilí, tak má dotyčný nebo dotyčná okamžitě zmizet. To jinak nejde.
Působíte vesele a pozitivně. Svěřují se vám díky tomu přátelé se svými problémy?
Konkrétně mí přátelé se mi zatím nesvěřovali, že by měli problém s domácím násilím. Znám homosexuály, heterosexuály, znám všechny možné lidi, ale nějaká zásadní témata, nebo že bych byl nějakým rádcem v zásadní situaci? To se mi ještě nestalo. Ale lidi se mi občas svěřují. Asi nepůsobím, že bych jim nerozuměl. Možná mám chápavý pohled, nevím.
Jak vzpomínáte na své působení po boku Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové?
To byly časy... vlastně osm let s panem Šimkem a paní Bubílkovou v nejpopulárnějším pořadu v televizi S politiky netančím, potom Politické harašení. Ten pořad měl sledovanost dva a půl milionu diváků, to dnes nemá prakticky žádný. Na to vzpomínám hrozně moc rád. Na pana Miloslava Šimka, který byl nesmírně vzdělaný člověk. Jeho rétorika a řečnické schopnosti pro mě byly velkou školou. Samozřejmě i pro moji kapelu Lokomotiva, která je teď spolu šestadvacet let, což je hrozně dlouhá doba. Ten pořad se vysílal přímým přenosem a my jsme hráli živě. Takový pořad dnes v televizi už prakticky neexistuje.
Petr Vondráček
Dokázal jste si tenkrát třeba v klidu nakoupit? Mladý a pohledný muž z nejsledovanějšího pořadu.
Děkuji za kompliment. Ta moje sláva, pokud to tak můžu nazvat, nikdy nedosáhla úrovně, že by mě obtěžovalo, že si někdo řekne o podpis. Nebo že mi někdo řekne: Hele, to jste vy! V té době, jsem se možná líbil spoustě starších, zejména dam až babiček, protože jsem byl takový ulízaný prvorepublikový typ. Takže se občas stalo, že mě někdo oslovil a bylo mi to vždycky příjemné. Stala se mi i nepříjemná věc, že jsem s partou skinheadů musel vypít asi osm velkých panáků zelený, jinak bych dostal do držky. (smích) Byl jsem prostě kamarád. A to víte, osm skinheadů a já, to bych se asi neubránil.
Takže mladší cílová skupina, ze které byste teoreticky mohl těžit, se nekonala? Dívky a děvčata ve věku, který vám byl nejbližší.
Mladší děti anebo teenageři si začali pro podpisy chodit až v době, kdy jsem byl v první řadě pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Převlíkali jsme se za různé masky a televizní publikum bylo tvořeno hlavně mladší generací. Takže tam jsem si užíval slávy i u ní. V té dřívější době, kdy jsme byli právě u Miloslava Šimka, když přišla mladá holka, řekla: Ježíš, ty jsi Vondráček! Já říkám: No, to jsem. A ona: Vás hrozně zbožňuje moje babička! Mohl byste se jí podepsat? Já na to: Mohl bych alespoň na hruď? Ona: Né, tady na papír! No tak to je moje peripetie.
Těžil jste z Tváře na sociálních sítích, nebo s těmito platformami nejste kamarád?
Já se sociálními sítěmi nejsem kamarád. Mám samozřejmě to „facebooke“ mám i ten Instagram. (smích) Ale mám nejradši, když si takhle pokecáme. Je to lepší, než kdybyste mi to posílal mailem. Prostě takové to osobní, vidím, že se zasmějete, tak z toho mám radost a budu pokračovat v odpovědi. Živý mezilidský kontakt je prostě nenahraditelný. Když koukám dlouho na Facebook, jak jsou všichni šťastní, ukazují, čeho všeho dosáhli, jak jsou na dovolené, tak mě z toho kolikrát začne bolet hlava. Jinak trávím na Facebooku asi jenom pět minut denně, což je důkaz toho, že jsem relativně zdravý člověk.
Co vás v životě více zklamalo? Auta, nebo ženy?
(zamyslí se) Mě ženy vlastně nezklamaly. Auta mě zklamala některá, ale taky na každé z nich vzpomínám rád. I když mě někde někdy nechalo v dešti uprostřed silnice za tmy. Ženský jsou naprosto famózní, je to hlavní táhlo a hnací motor naprosto všeho, co chlapi dělají. To jsme u Freuda, že jo, to je jasný. Takže já hraju na klavír proto, abych se zalíbil nějaké ženské. Kohout kokrhá, aby k němu ta slepice přiskotačila, že jo. (smích) Samozřejmě, že každý máme své mouchy, jako obě pohlaví, každý jedinec, ale to v žádném případě nelze paušalizovat.
Petr Vondráček
Vážíte si v současné době toho, že máte práci?
Myslíte to natáčení? No tak ano, jsem velice rád. Dneska jsem přijel taxíkem sem natáčet a byl jsem vlastně jako úplný začátečník. Bál jsem se kamery a tak podobně, protože teď přece jen nějakých osm měsíců jen doma koukám do zdi. (smích)
Máte díky tomu nějaké nové koníčky?
Dělám to, co jsem dělal vždycky. Hrozně moc sportuju, hraju si na klavír, na chalupě pracuju se dřevem, něco si lakuju a podobné věci. Sekám trávu, koukám na televizi, občas něco přečtu. Měl bych víc, to vím, že je důležité, ale že bych objevil nějaký nový? To jsem neobjevil. Jedu v těch starých.
Co letošní Vánoce?
Letošní Vánoce budou klidné. Bude to živý nazdobený stromeček po německém způsobu, protože koneckonců vánoční stromeček je německá záležitost. Takže ne moc okatě, tak akorát. Bude to asi na chalupě, protože vesnické Vánoce jsou lepší než městské a bude to v nejužším rodinném kruhu. Na dárky peču! Že bych je objednával přes internet nebo lítal v roušce po kamenných kšeftech, to nebudu dělat v žádném případě. Dceři samozřejmě musím něco koupit.
Vzpomenete si, jestli jste dostal někdy nějaký bizarní dárek?
Bizarní dárek? Ježíšmarjá, kasičku ve tvaru ženských prsou například. (smích) To je první, co mě napadne! Taková dvě velká ňadra tam byla a do toho jsem házel dvacetihalíře.
