Ne všichni vědí, že je vaší hlavní profesí psychoterapie. Jak v dnešní době funguje vaše poradna?
Vzhledem ke krizovému stavu a vyhlášení nouzových opatření jsme měly s kolegyní i na jaře v březnu a dubnu, a máme i teď na podzim od 22. října, zavřeno. Ale díky jarnímu tréninku, fungovala jsem jako dobrovolník na telefonu a prováděla i krátké konzultace na platformách Zoom, Teams i na FaceTime na telefonu, jsem přesunula část poradenství na online a pracuji distančně.
Dokonce mám za sebou již jednu přednášku před prázdnou posluchárnou na VŠE, kde přednáším v rámci předmětu Management osobního rozvoje. Další dvě mě čekají, 12. listopadu pro PharmaProfit na téma Fakta a mýty o zdravém životním stylu a o čtyři dny později na Filosofické fakultě UK, kam mne pozvali přednášet na téma Jak si zachovat duševní rovnováhu v krizi. Většinu ostatních přednášek mi letos pořadatelé vinou covidu-19 zrušili.
Zaznamenala jste u svých klientů nějaký nový syndrom, kterému by se dalo říkat covidový?
Nevím, zda tomu, co pozoruji, chci říkat zrovna covidový syndrom. Ale pozoruji, jak chaos ve vydávání různých nařízení vlády i ve vyjadřování odborníků a systematické strašení ze strany médií a politiků postupně vede k pěti typům reakce na současnou situaci.
Někteří panikaří a izolují se, uzavírají se před světem a trpí smrtelnou hrůzou. U jiných se vyvíjí takzvaná naučená bezmocnost, stávají se apatickými, odevzdaně až otrocky se podrobují sebenesmyslnějším nařízením a zároveň u nich, bohužel, stoupají sebevražedné myšlenky. Další skupina tváří v tvář krizi jedná realisticky, ověřuje si a zkoumá informace a dělá si vlastní názor, někdy i nahlas a veřejně oponuje vládnoucím. Těchto lidí je ale mizivé množství.
Pak jsou ti, kdo rebelují a šaškují, podceňují situaci a dělají naschvály, ale také vymýšlejí vtípky a snaží se udržet si alespoň dobrou náladu. A pak jsou tu obětaví optimisté, kteří si dávají pauzu od informací, udržují si naději na lepší příští a snaží se pomáhat ostatním a udržovat sami sebe v klidu.
Musela jste se vy sama potýkat s obavami z dosud neznámé situace? Jak jste to případně řešila? Co vám osobně přinesla koronavirová pandemie do života pozitivního?
Sama patřím k té poslední skupině. Jsem zvyklá spoléhat se především sama na sebe, neznámé situace mne neděsí, ale spíš probouzejí mou zvědavost. A rozhodně nepropadám panice ani úzkostem, ale spíš se snažím být užitečná druhým.
Od začátku března jsem si tedy začala psát pozitiva současné situace, už jich mám dvě stránky. Dominují mezi nimi tři zjištění. Mám hodně přátel, kteří se v krizi ozývají a nabízejí pomoc, to je moc prima. Dokážu se přizpůsobit změnám, přestože mi už táhne na šedesát. A asi to nejdůležitější, nejsem závislá na pomoci státu, protože si léta platím pojištění, poprvé se hodilo, a mám i našetřeno na půl roku provozu tak, jak mi vždycky doporučoval dědeček. Díky, dědo!
Za kým chodíte vy, když potřebujete probrat své problémy nebo starosti?
Jsem introvert, takže se pro řešení potíží obracím primárně sama na sebe, případně sleduji, jak si v situaci vedou a co si o ní myslí moudří, kterých si vážím. Proto sleduji jednak relace mého dlouholetého přítele, kolegy fyziologa doktora Igora Bukovského, zajímají mne názory přírodovědce pana docenta Jana Konvalinky, ale i názory neurologa a Čechoameričana doktora Jana Stránského.
Poslouchám debaty a komentáře na rádiu Plus, na BBC a CNN, tam už teď trochu méně než dřív. Nu a když mám profesní dotaz nebo problém, obracím se na svého milého kolegu a supervizora, docenta Daniela Tůmu. A když je mi nejhůř, pomyslím si, co by udělal děda? Nebo si přečtu nějakou povídku od Karla Čapka a je mi hned lépe.
Jak moc pomáhá člověku, jehož profesí je psychoterapie, znalost určitých mechanizmů ke zlepšování jeho vlastního života?
Nevím, zda mi systemika pomáhá znát nějaké mechanismy ke zlepšování vlastního života. Pan docent Ivan Úlehla nás na výcviku ISZ vždycky učil ptát se: V čem je rozdíl? Jak to může být jinak? No a? A k čemu je to užitečné? Trénovali jsme si nadhled, odstup, práci s významy, s předpoklady i s vlastními pozorováními a názory.
Občas si vzpomenu na jeho „pražský výtah“, v němž se člověk projíždí jednotlivými patry své mysli a jako fanoušek na tribuně pozoruje svůj přízemní každodenní instinktivní boj o život, jako kouč v druhém patře pěstuje své silné stránky a ochraňuje ty slabé a jako vševědoucí mudrc se ze střechy svých myšlenek dívá do minulosti, současnosti a budoucnosti a říká smířlivě: nějak bylo, nějak bude. Hodně mi takový odstup a nadhled i vnitřní úsměv a zvědavost pomáhají.
Co říkáte na dnešní rozmach motivačních publikací, programů či terapeutů? Je lidstvo v této oblasti podle vás potřebnější, než kdy v minulosti bylo?
Nevím. Vždycky byli mezi námi hledači, kteří s nadějí a tvůrčím zápalem i invencí prošlapávali stezky neznámým terénem a vytyčovali cestu k tomu, co předkové považovali za nemožné. A ti žádné publikace ani terapeuty či motivační programy nepotřebovali. Pak je mezi námi po stovky a možná i tisíce let dominující většina následovníků, kteří touží po jistotě pravidel, návodů a „zaručených postupů“, které jim ochotně nabízejí různí šarlatáni, věrozvěsti a kazatelé i léčitelé s jedinou podmínkou:
„Vzdejte se vlastního myšlení, následovníci! Uvěřte, že sami jste nevědomí, musíte se moc a moc snažit a dodržovat spoustu pravidel a trpět – a pokud se ‚zázrak‘ nepodaří, je to jen a jen vaše vina. My, pisatelé těch báječných knih a lektoři těch geniálních kurzů víme lépe, co je pro tebe dobré! To jen vy to děláte špatně.“
Myslím, že by lidstvu prospělo víc se zamyslet vlastní hlavou a zkusit jít svou cestou, než následovat ty kouzelné a záhadné motivátory. (smích)
Kateřina Cajthamlová
Jak dlouho trvá, než dojde u vašeho klienta k očekávanému průlomu? Zažíváte v podobných chvílích nějaké zvláštní pocity?
Nevím, čemu říkáte průlom. Sama mám nejraději užitečnou spolupráci, během níž s mou pomocí klient zjistí, že vlastně ví, co a proč dělá i nedělá, i jak mu to funguje a proč to nefunguje. Ten báječný moment, říkali jsme mu na výcviku aha efekt, je okamžik, kdy začnou lidé mluvit o tom, proč věci dělají, či nedělají právě takhle a rozhodnou se zkusit to jinak.
Často nestačím zírat, co všechno je napadá a jakou odvahu i rozhodnost v sobě nalézají. Nu a pak jen oceňuji odvahu, sebedůvěru, nápady nebo pravdivost, s níž se rozhodnou jednat jinak. A sama pro sebe tomu říkám být katalyzátorem zázraku. Ti lidé přišli s důvěrou, otevřeli mi své třinácté komnaty a uvěřili, že mají právo být svobodní, nezávislí a sami sebou. A to je vždycky krásné, když smím být u toho. Kdy to bude, to není podstatné. Každý z nás má svůj rytmus a všechno má svůj čas. Spěchat ani váhat není třeba.
Vrací se k vám lidé po letech s novými problémy? Co řeší nejčastěji?
To, co považuji za velice důležité, je důvěra mých klientů. Oni věří mně a já zase věřím jim a jsme si rovni, spolupracujeme. Oni jsou experty na svůj život a ředitelé své mysli a ke mně se vracejí tehdy, když potřebují ocenit, ujistit se nebo potvrdit to, v co se třeba ani neodvažují doufat nebo si přát. Tehdy se mi vracejí. Možná i proto jsou mé pomyslné dveře stále otevřené a vždycky velice oceňuji, když si mí pacienti i klienti přijdou ujasnit, potvrdit nebo osvěžit něco, co jsme v minulosti spolu řešili. Vracejí se někdy po půl roce, po roce i po dvaceti letech a je velice těžké říci, co nejčastěji řeší.
Ti, kdo přišli kdysi hubnout, často přicházejí pochlubit se, že žijí svobodněji od chvíle, kdy přijali svou robustní tělesnou stavbu jako výhodu a udržují se raději fit, než by se honili za hubnutím na kila. Jiní zase přicházejí sdílet úspěšné zhubnutí poté, co si vyřešili šikanu, závislost na partnerech, rodině nebo pocit sebenenávisti. Lidé, co řešili rozvodové trauma nebo bolestnou nejistotu, zda jsou milováni, zas někdy napíší
e-mail, že se jim díky naší práci ulevilo, nebo pošlou svatební oznámení. Zkrátka, lidé se mi vracejí. A i když jen napíší, že se mají dobře, těší mne to. Někdy mě doporučí někomu ze svých přátel. A tak se mi to líbí.
Kateřina Cajthamlová
Dokážete psychický stav člověka odhadnout už podle typických fyziognomických znaků?
Jediné, co dokážu odhadnout z fyzických znaků, je psychofyzický stres. Lidé, kteří jím trpí, mívají velké břicho a málo aktivní hmoty. Většinou mi pak vyprávějí, jak opakovaně hladověním nebo trápením zhubli spooooustu kilo za krátký čas. A zase rychle vše nabrali zpět. Ano, psychofyzický stres obaluje lidi tukem – na břiše.
Chodí si k vám pro radu vaše děti?
Mé milé, dospělé, šikovné děti jsou spíš zdrojem rad pro mne. Chodím se ptát, jak si zálohovat iPhone, jak si nakopírovat do prezentace obrázky, nebo jak si vyzvednout a uložit nějakou větší zásilku z internetové úložny. Mé děti jsou dospělé a na mně, bohudík, už nezávislé. K mamince si chodí někdy postěžovat, jindy se pochlubit, zahrát si karty nebo ukázat partner(k)y.
Zkrátka už nejsem tak mladá, abych měla malé děti, co se ptají mámy na radu. A zřejmě ještě asi nejsem tak stará a moudrá, aby se děti chodily znovu své moudré stařenky na něco ptát. A víte co? Mám radost, že se mé děti radí s vrstevníky, nebo samy se sebou, či s moudřejšími, než jsem já. Asi jsem je vychovala dobře a k nezávislost na mně, chci doufat.
Kdo v dobách vašeho dospívání radil vám?
Jak už jsem zmínila, jsem introvert, tak jsem se většinou utíkala ke klasikům. Velice zřídka jsem si chodila pro radu k odborníkům v daných oborech. Když jsem byla dítko základní školou povinné, radívala jsem se buď s tím mým moudrým a laskavým dědečkem, nebo s mou milovanou moudrou kamarádkou Helenkou. V době dospívání jsme se už neradila, zkoušela jsem si poradit sama. To víte, pýcha mládí. Dnes se radím s kamarádem Googlem. (smích)
Chtěla jste být odjakživa vědkyní. Co vás vedlo k tomu se nakonec věnovat psychoterapii?
Je to trochu trapné, ale jako přeučený levák a silně krátkozraká s dvojitým viděním po nezdařené oční operaci v mládí jsem velmi brzy zjistila, že jsem na vědeckou práci v oboru virové genetiky fakt nešikovná a skoro slepá. Vážit na analytických vahách, pipetovat a mýt laboratorní sklo či pracovat s mikromnožstvími a elektronovým nebo optickým mikroskopem nebylo za nějaký čas udržitelné.
Tak jsem se nejprve věnovala klinickým oborům na interně, posléze jsem si začala všímat vlivu psychiky na fyzické zdraví a doplnila jsem své vzdělání o psychoterapeutický výcvik. Postupně jsem zjistila, že to asi bude má nejsilnější stránka. Proto se teď už deset let věnuji převážně psychoterapii, přednáškové činnosti a popularizaci medicíny. A jsem ráda, že jsem se konečně „našla“.
Kateřina Cajthamlová
Jak byste charakterizovala svou vlastní psychiku vy?
Už jsem to řekla několikrát, jsem introvert, optimista a hledač.
Může být introvertem člověk, který má v oblibě společenské tance a společenské hry, jako je tomu u vás?
Společenský tanec a společenské hry se s introverzí nevylučují. Introvert je člověk, který se pro radu a o pomoc obrací dovnitř, proto intro-vert. Zatímco extraverti se obracejí ke svému okolí. To, zda rádi tančíte, hrajete karty, aktivity, Člověče, nezlob se, nebo Osadníky z Katanu s vaší intro nebo extraverzí fakticky nesouvisí.
Zároveň se považujete za skeptika, tedy věčného pochybovače. Existuje něco, o čem opravdu nepochybujete?
Jsem si zcela jistá, že jistá je jen smrt. A pak taky rozhodně nepochybuji o tom, že všechno se neustále mění a že všechno je, či bude jinak.
O které knize by se dalo říci, že jste díky ní „objevila Ameriku“?
Tou knihou je zcela jistě Bible. Šokovalo mě, že je v ní opravdu kdeco. Najdete tam hříchy, hříšníky, zázraky, pořekadla, pohádky i velice nudná pravidla. Prostě je to Kniha knih. A navíc vědomí, že byla opakovaně přepisovaná a cenzurovaná, je moc legrační a vlastně velice milé!
Co byste označila svým životním kompasem?
Pokud tím myslíte směr, kterým se vydávám, pak tím pomyslným kompasem je dobrodružství a poznání. Tímhle směrem jdu celý svůj život a těším se, že s dobrodružstvím a poznáním budu putovat ještě aspoň jednou tak dlouho, co jsem zatím na světě. Ostatně Hayflickův limit buněčného dožití, 120 let pro lidský druh, mi to možná umožní.
13. června 2018 |
