V nové komedii Šťastný nový rok jste si zahrál muže, který se po více než padesáti letech vypraví hledat svou první lásku Emílii Vášáryovou. Umíte si představit, že byste měl takovou odvahu jako vaše filmová postava?
Myslím, že tohle se děje jenom na plátně. Pro film je taková kuráž dobrá věc, ale v životě je to spíš, řekněme, nepraktické.
Čekaly na vás při natáčení na place nějaké nástrahy? Romantickou scénu na balkóně jste prý točili v mrazu ve dvě ráno, aby okolo panoval dokonalý klid.
Ano, to bylo strašné, ale chudák byla spíš Emilka. Já jsem měl pod oblekem moiru, jenže ona měla v té šílené zimě večerní šaty s výstřihem. Jinak žádné nástrahy. Povětšinou se ve filmu procházím a za mnou jsou Tatry, takže jsem jako taková reklama na cestovku. (smích)
Jak zmiňujete, děj filmu se odehrává v zasněžených Vysokých Tatrách. Doslechla jsem se, že to prý byla vaše vůbec první návštěva těchto hor. Je to pravda?
Ne tak úplně, protože v roce 1967 jsem byl jako voják na ostrých střelbách v Kežmarku, což je hned vedle. Měli jsme tehdy den volna, a tak jsme v partě asi šesti lidí zajeli na Štrbské pleso. Bydleli jsme v hotelu Kempinski a já se pořád ptal: Kde je to Štrbské pleso? Ostatní ukázali: Přece tady, před tebou! Bylo totiž zamrzlé a zapadané sněhem. Myslel jsem si, že je to nějaká louka, takže jsem byl za hlupáka. (smích) Od té doby jsem ve Vysokých Tatrách nebyl a ke Štrbskému plesu jsem se vypravil až teď, po více než padesáti letech díky natáčení. Do Nízkých Tater ale jezdíme každý rok už mnoho let.
Když zmiňujete vojnu, to je období, na které muži vzpomínají buď s naprostým odporem, nebo s pobaveným úsměvem. Vypadáte, že patříte spíš k té druhé skupině.
Víte, vojna je zajímavá v tom, že když na ni vzpomínáte, tak vytěsníte všechny ty špatné věci a vybaví se vám historky, které jsou srandovní. Některé by ani papír neunesl. Byl jsem u protiletadlového dělostřelectva v Brně, a vlastně jen díky vojně jsem tam zůstal na Janáčkové akademii múzických umění a stal se ze mě herec. Jinak bych tuhle profesi nedělal a dneska bychom tu spolu neseděli.
Počkejte, vy byste jinak vůbec o herectví neuvažoval?
Ne. Na pohovor mě přihlásily kamarádky Eliška Balzerová a Jana Švandová, které už na škole byly. Já jsem se k němu dostavil a bylo to.
V už zmiňovaném filmu Šťastný nový rok jste si zahrál emigranta, který strávil většinu života v Kanadě. Zastavme se u motivu emigrace. Neuvažoval jste o ní někdy v minulosti?
Neuvažoval, a víte proč? Protože jsem člověk slova. Co bych v zahraničí dělal? Spousta lidí jako Pavel Landovský, Lenka Kořínková nebo Dáša Bláhová, kteří emigrovali a pak se po roce 1989 vrátili, to v téhle profesi měli strašně těžké. Honza Tříska točil v cizině béčkové filmy. Hrál ruské kulturní atašé na ambasádách, malé pidi role a podobně. S herectvím je to složité. Vezměte si třeba i režiséry. Například vynikající režisér Pavel Juráček emigroval a vrátil se zoufalý, protože nemohl točit. Bohužel je pravdou, že když se vrátil, nemohl svou práci pořádně dělat ani tady, protože zdejší zločinný systém mu to neumožnil.
Jiří Bartoška■ Narodil se 24. března 1947 v Děčíně. |
Pro mnohé byl inspirací příběh Miloše Formana, kterému se podařilo uspět.
Ano, jenže Forman byl muž na pochodu. Měl složité dětství, za války byl v dětském domově… Miloš v sobě zkrátka neměl tak pevné pouto, aby ho tady udrželo.
Před vás nikdy tuhle možnost nikdo nepředložil?
Emigrovat? Ne. Přitom moje žena je archeoložka, takže by svou práci pravděpodobně mohla úspěšně dělat kdekoli. Já jsem ale bohužel byl dělník slova.
Zůstaňme ještě u hereckého řemesla. Z pozice prezidenta filmového festivalu máte přehled o tom, jak fungují podmínky ve filmařském průmyslu v různých zemích. U nás si herci občas stěžují například na zázemí a na dlouhé natáčecí dny. Je to zde opravdu o tolik horší než za hranicemi směrem na západ?
Pokud bychom se bavili o zázemí pro herce, vůbec bych neřekl, že bychom se tady měli špatně. Pamatuju bijáky, když se točilo dřív a v cateringu byly dvě pomazánky – vajíčková a rybí. Nic jiného se nejedlo. Dnes máte skvělé sociální zázemí, pokud jde o stravování, vyberete si ze tří jídel… Ne, určitě bych si nestěžoval. Samozřejmě, že když točí film produkce s obrovským rozpočtem, tak mohou hercům nabídnout ještě víc, ale že bychom tady zažívali nějaké vykořisťování, to ne. Dvanáctihodinová směna sice není nic moc a pro člověka už je to dlouhé, ale jinak jsou u nás podmínky dobré. Spíš jsou špatné scénáře. Kdyby byly lepší scénáře, klidně by mohly být horší podmínky.
Podle čeho si scénáře vybíráte?
Abych vám pravdu řekl, v poslední době mě scénáře vůbec nezaujímají. Mám pocit, že dnes se filmy píšou pro třicetileté ženské a čtyřicetileté chlapy. Není to žádný průšvih, má to svou logiku. Když mě dnes ale někdo osloví, už tuším, že budu hrát nejspíš dědečka od nějakého vnoučete či tatínka nějaké dcery. Potom zjišťujete, že v tom filmu vlastně nemáte co hrát. Když se vám pak sejdou dva tři scénáře, které jsou svou podstatou skoro stejné, říkám si: Děti, mikrovlnku doma už máme, nemusím být u všeho.
Na co se teď nejvíc těšíte?
(rozhovor vznikal před Vánocemi)
V tom mám jasno! Pojedeme na chalupu, zapneme Netflix a nasadíme to, čemu říkáme červené oči. Jsme totiž schopní pustit si šest sedm dílů našich oblíbených seriálů za sebou. Ideální by bylo, kdybych si k tomu ještě zapálil cigaretu, ale bohužel se snažím přestat kouřit, takže to bude mít jednu vadu na kráse.
Nový rok je tradičně spojený s předsevzetími. Dáváte si nějaká?
Nedávám si je z jednoho prostého důvodu, abych si nepřestal vážit sám sebe. Když si dáte předsevzetí, tak ho obyčejně nesplníte, a pak si o sobě můžete leda myslet, že jste idiot. (smích) Předsevzetí jsou zkrátka naprd. Zásadně radím nedávat si je!
12. listopadu 2019 |
