Je čas na změnu, na restart! Podívejte se na svůj život nově, jinak, a žijte, jak opravdu chcete… Určitě už jste takové rady mnohokrát slyšela. Jenže ono se to lehce řekne, ale těžko dělá. Co dovede člověka k tomu, že opravdu přehodnotí svůj život a něco změní?
Své o tom ví dokumentaristka a režisérka Tereza Kopáčová, která svou zkušenost přenesla i do filmu Můj bezvadnej život, který na podzim vysílala Česká televize v sérii Jak si nepodělat život.
Jak moc je váš film autentický?
Ve filmu i v dokumentu většinou automaticky vyhledávám témata, která jsem si částečně prožila, nebo jim aspoň trochu rozumím, jsou mi blízká. Tentokrát jsem svému životu asi nejblíž, i když jen v jednom momentě. S Alicí Nellis jsme hledaly téma pro můj film a ona se chytila fotky, na které vypadám jako ještěr. Nejdřív oči a postupně skoro celý obličej mi napadl divný ekzém. Klinicky jsem byla úplně v pořádku, nikdo si s tím nevěděl rady, takže mě to donutilo zastavit se a podívat se pořádně na svůj život. Všechno ostatní ve filmu už nejsem já, ale práce Alice, která psala scénář.
Hrdince filmu, kterou hraje Tereza Brodská, zasáhne taková vada na kráse do života dost zásadně…
Ano, vezme jí práci, protože s ekzémem nemůže pracovat za přepážkou banky. A dá jí nečekaný čas na sebe a své blízké. Zjistí, že žila v iluzi. Její život vypadal dobře na Facebooku, ale vlastně o svých blízkých nic nevěděla, protože je přestala vnímat zavalená úkoly a povinnostmi, které si sama naložila, často zbytečně. Ani ji třeba nenapadlo přemýšlet o tom, že dělá práci, kterou nikdy dělat nechtěla. Prostě jsme jí otevřeli oči.
A vám vaše obtíže otevřely oči? Musela jste kvůli nim něco v životě opravovat?
Ve filmu to jde jednodušeji. Při mém svobodném povolání mě nikdo z práce vyhodit nemohl. Chodila jsem s černými brýlemi, abych neděsila. Neměla jsem zrovna jednoduché životní období. S manželem jsme si prožili pár hodně náročných let. Od začátku jsem věděla, že si beru člověka, který je se mnou a mým životem nekompatibilní, ale byla jsem zamilovaná a trvala na tom, že právě s ním musím mít dítě.
Měla jsem pocit, že jsem v životní formě, že všechno urvu svou energií, nebo mi to projde. Přesídlila jsem ho do Prahy i do své profese. Samozřejmě to ve skutečnosti nebylo tak jednoduché. Postupně jsme si způsobili peklíčko, které jsme málem nepřežili. Do té doby jsem životem procházela vlastně bez problémů, ale i na mě došlo.
Když se nemoc objevila, věděla jste, proč se vám to asi děje?
Tušila jsem, ale to neznamenalo, že mám klíč k řešení. Těžká krize doma trvala dva roky, já jsem v té době moc pracovala, točili jsme Nevinné lži, musela jsem živit rodinu a měla jsem malé dítě, kterému nic z toho nesmělo zlomit vlásek. Můj organismus začal vzdorovat. Pravděpodobně mě potkalo selhání orgánů, to jsem ale rozchodila. Jako že to jinak nejde. A tak se mé tělo rozhodlo napadnout obličej, abych to musela začít řešit.
Tereza Kopáčová (49)
|
Kam všude vás řešení vašich zdravotních komplikací zavedlo a co nakonec pomohlo?
Trvalo to asi půl roku. Oběhala jsem spoustu doktorů a všemožné léčitele. Najednou jsem se místo práce musela mnohem víc věnovat tělu a duši. Potkala jsem se s mnoha různými metodami a vlastně to brala jako studijní štaci. Ze všech léčitelů jsem se vždycky snažila dostat, na jakém principu pracují: s minulými životy, s karmou, s převtělováním, elektromagnetickými vlnami, konstelacemi.
Mám z toho hodně vtipných historek. Nakonec jsem se octla v Počernicích ve sklepě, kde mi nějaká paní vysvětlovala, že mám extrémní množství andělů, jen je k sobě nechci pustit, že prý stojí za oknem na ulici. Tak jsem zavelela andělům „kluci jdeme“ a vrátila se ke klasické medicíně, kde jsem nakonec našla pomoc, i když docela drastickou.
Co znamená drastickou?
Když už mi hrozily nevratné změny na kůži, našla jsem skvělou doktorku, která mi stříkla kortikoidy do žil, tím ještěra zahnala, a když pak zase začal opatrně vylézat, už se dal zkrotit neškodnými imunomodulátory. Dodnes vystrkuje růžky, kdykoli se přetáhnu fyzicky nebo psychicky. Asi mne hlídá.
A jak zpětně hodnotíte zkušenost s léčiteli? Má podle vás odpovědi „jen“ klasická medicína?
Ne, nakonec jsem pochopila, že se mi léčitelé, pokud tedy vynechám ujeté extrémy, pokoušeli jinými slovy a obrazy sdělit to samé, včetně paní s anděly a taky třeba včetně psychoterapeutky. Žila jsem jakoby v pohotovostním režimu, kdy se mozek odpojil od emocí a já všechno řešila jen rozumem, úplně bez ohledu na to, co cítím nebo co mi tělo chce naznačit. Léčitelé pojmenovali příčinu, ale nestačili na důsledky. Klasická medicína naopak. Teď se snažím sama sebe víc poslouchat. Dost mi v tom pomáhá extrémně vnímavá dcera, která mi občas vysvětlí, co vlastně cítím.
A co se týče osobních změn, to se také podařilo? Zvládla jste se podívat na svůj život z jiné perspektivy?
Jsem vyléčená z představy, že všechno zvládnu, že na všechno mám sílu. Už vím, že si můžu klidně říct o pomoc a že je to skvělé, nebo dokonce že něco musím neřešit a vypustit. A ve vztahu se snažím chovat pokorněji, ohleduplněji, s větším respektem a laskavostí. Tou velkou změnou byl rozpad rodiny a rozvod, moje obrovská prohra, tedy řešení, které hodně bolelo. Dobrá rodina je jedna z největších hodnot, já ji dostala, ale Luise jsem ji nedokázala poskytnout.
Čtyři filmy z cyklu Jak si nepodělat život mohou být divákům inspirací. Co vy byste doporučila své dceři, aby si nepodělala život?
To je tak složité! Kromě základní morálky a slušnosti se ji snažím vychovávat k odvaze. Myslím, že dává obrovskou svobodu, když se člověk nebojí. A hlavně bych chtěla, aby měla zdravou míru sebeúcty. Při hledání klíče jsem se ponořila i do psychologických knih a zjistila, že vlastně všechny nakonec dojdou k tomuhle jednoduchému základu, který dětem dávají rodiče. Je to jejich úloha, složitá, ale zásadní. Když se to nepovede, komplikuje to v podstatě všechno, aniž bychom si to třeba uvědomovali – vztahy, práci, ale třeba i nakládání s časem. Prostě když to rodiče nezvládnou, táhne se to s člověkem celý život. Já jí od rodičů dostala akorát, tak se moc snažím alespoň tohle nepodělat a Luise předat.
