K jakému tanci byste přirovnal vaše působení ve StarDance?
Asi skočná, u té se člověk zapotí.
V soutěži se jako moderátor potíte desátou sezonu. Je nějaký moment, který pro vás představuje vrchol všech dosavadních řad?
Velmi těžko se to srovnává. Každý ročník třeba poznamená nějaký soutěžící a zdaleka to nemusí být ten vítěz. Jeden ročník byl ve znamení Jiřího Schmitzera, jiný se zapsal jako Pavláskův ročník, z další řady si asi diváci vybaví souboj Taťány Kuchařové s Aničkou Polívkovou. Ale že bych si při pohledu zpátky řekl, tento moment byl nejlepší ze všech, to se neděje.
Bývalí účastníci často říkají, že je soutěž v mnoha ohledech změnila. Pozorujete to také na sobě?
No, člověk se na tomhle pořadu moc naučí. Přece jenom je to deset přímých přenosů a už to samo o sobě vyžaduje poměrně velkou psychickou odolnost. Jsou kolegové, kteří to mají rádi, ten adrenalin. Třeba Terezka (Kostková - pozn. red.), té to nevadí vůbec, ale já jsem si na to nikdy nezvykl, pořád mi to trochu nahání hrůzu. Naučil jsem se, že to je večer, ze kterého vás nic neomluví. Už jsem moderoval s devětatřicítkou horečkou, s antibiotiky nebo s kodeinem, to je můj věrný kamarád. StarDance, to je takový Himálaj showbyznysu. Je to vysoko, takže tam pěkně fouká a nedýchá se tam snadno, někdy tam lezete s kyslíkem, někdy bez, ale zůstat v základním táboře nemůžete.
Pamatujete si na svůj první večer ve StarDance?
Velice dobře, protože jsem byl jak v Jiříkově vidění. Hlavně jsem nebyl zvyklý na takový náklad krásy, v první řadě tančily fakt brutální kočky, Tereza Bufková, Kristýna Coufalová, Kamila Tománková, Petra Kostovčíková, to bylo hodně silné kafe. Já si na ně tak nějak zvykl během zkoušek, ale když se potom oblékly do tanečních šatů, to se tedy bylo na co dívat. A Terezka Kostková navrch.
Napadlo vás tehdy, že bude tolik dalších řad?
Asi nikdo z nás nečekal, že by to mohlo mít takový úspěch. Kam jsem přišel, všichni to hned řešili, a to bylo překvapující a zároveň moc milé.
Neměl jste obavu, že vás práce moderátora ve StarDance nadobro zaškatulkuje?
Ne, já jsem to nikdy moc neřešil. Snad jedině, když mi nabídli moderování soutěže O poklad Anežky České, to byl takový milník, kdy jsem si uvědomoval, že je to pořad, který poběží každý měsíc, a že se z té herecké kategorie pravděpodobně překlopím mezi moderátory, což nevyhnutelně povede k úbytku hereckých nabídek. Ovšem já jich zase nikdy tak moc neměl, tak to nebylo tak složité rozhodování.
Cítíte se lépe jako herec, nebo moderátor?
Moderátor je vždycky sám za sebe. Tam si tu svou škatulku vytváří každý sám a já jsem se za ta léta ve škatuli Ebena už docela zabydlel.
Letos jste se ovšem před kameru vrátil. Objevil jste se v pohádce Princezna a půl království, kterou diváci viděli na Štědrý den v hlavním vysílacím čase. Co vás přesvědčilo, že jste roli přijal?
Zaprvé se mi líbilo, že je to taková klasická pohádka, protože nemám moc rád ty moderní. Také je to docela hezky napsané a má postava se mi velmi líbí.
Koho hrajete?
Rytíře Valeriána, což je takový podporovatel hlavního hrdiny. Zjistí, že Honza je sice vesničan, trochu křupan, ale také je to charakterní člověk. A protože Valerián je moudrý, tak ví, že etiketě se člověk lehce naučí, ale charakter musí být vrozený. Je to vlastně takový dvorní učitel, vyhovuje mi, že to není moc akční figura. V mém věku je na akční figury pozdě.
Proč myslíte, že jsou pohádky takovým vánočním fenoménem?
Třeba u nás doma televize na Štědrý večer moc neběží, ale chápu, že v některých rodinách ta premiéra štědrovečerní pohádky patří pod stromeček. Já ale preferuji kontakt s blízkými. Jinak ovšem koukám na televizi docela dost.
Marek Eben
|
Jaká je vaše nejoblíbenější pohádka?
Mám rád Šíleně smutnou princeznu, protože si myslím, že je tam úžasná muzika, kterou napsal Honza Hammer, když mu bylo teprve asi sedmnáct let. A samozřejmě Václav Neckář s Helenou Vondráčkovou moc hezky ztvárnili hlavní role.
Prozradíte, jak vypadají Vánoce u Ebenů?
Hlavně se je snažíme strávit v poklidu. Slavíme tak, že jsme s mojí maminkou a večer se sebereme se ženou a jedeme do našeho domečku u Karlových Varů, což je docela zajímavá jízda. Na Štědrý den o půlnoci skoro nikdo nejezdí a my jedeme tou pustou silnicí a i to má kus takového vánočního kouzla. Jídlo moc neřešíme, většinou se postará někdo z příbuzenstva, kapra a salát udělá teta mé ženy a hrachovou polévku dělá zase moje švagrová. My vlastně na Štědrý večer žijeme z milodarů.
Letošní ročník StarDance přišel s řadou novinek v podobě tematických večerů. Který z nich je vaším favoritem?
Vůbec si to netroufám odhadnout. Já už se tolikrát mýlil! Vždycky je to sázka do loterie, některé z minulých večerů dopadly nad očekávání dobře, u jiných to zase takové posvícení nebylo. Třeba loni se ukázalo, že naše kapela Moondance Orchestra je opravdu nenahraditelná, tam už bych žádné experimenty nedoporučoval. Ale třeba filmové nebo muzikálové večery byly nakonec u diváků velmi úspěšné. Samozřejmě nikdy se nezalíbíte všem, zvlášť když na to kouká přes milion lidí.
Jeden díl byl věnovaný vzpomínce na výročí sametové revoluce. Co pro vás datum 17. listopadu 1989 znamená?
Absolutní zvrat v mém životě. Člověk si na tu svobodu tak snadno zvykne, ale je to takový zázrak, že se to stalo. Kdyby nebyl listopad, nebylo by skoro nic z toho, co teď dělám. Pochybuji, že by socialistická televize koupila zábavný formát taneční soutěže od BBC. A i kdyby se to stalo, určitě bych to nemoderoval já. Ani si to neumím představit, vždyť já poslední verzi scénáře pošlu v sobotu nad ránem a jen pár lidí tuší, co budeme s Terezkou říkat a velmi často to úplně přesně nevíme ani my. To by dřív bylo nemyslitelné, text by musel projít cenzurou a zbyl by takový ohryzek okousaný od všeho, co má nějaký vtip. V naší profesi je svoboda esenciální věc, bez ní jste jako ve svěrací kazajce.
Souvisí podle vás svoboda a tanec?
Asi záleží na tom, co se tančí a kde. Pokud jde o StarDance, tam je to s tou svobodou při tanci „vocaď pocaď“. Zkuste si při latině svobodně našlapovat na paty a uvidíte, co vám Zdeněk Chlopčík řekne.
Tereza Kostková a Marek Eben ve StarDance X
V obecenstvu se pravidelně objevuje řada účastníků minulých řad. Na který pár nejvíce vzpomínáte?
Když už jste to zmínil, a to jsem moc rád, to je taky jedna výjimečnost tohohle pořadu, že tam chodí tak rádi do publika ti, co už soutěží prošli. To u jiných takových pořadů nenajdete. Asi v tom bude trochu nostalgie, ale věřím, že taky pozitivní vzpomínky, jinak by přece nepřišli. Jediné, co mě mrzí, je, že je mám celý večer za zády, jinak bych si náš VIP sektor daleko víc užil. Ale vybrat jeden pár, na který bych vzpomínal nejvíc, to nesvedu.
Ze zákulisí je často slyšet, že StarDance je jako pobyt na táboře. Zatímco sestavy se mění, vy zůstáváte. Cítíte se jako táborový vedoucí, nebo spíše starší kamarád?
Je to hrůza, ale už jsem nejstarší kamarád. Třeba loni to tak bylo a ani letos to není jinak. I ta Veronika Khek Kubařová je mladší. Asi o čtyřicet let. Nějak se mi na to těžko zvyká. Jediná výhoda je, že můžu všem tykat. Ono to totiž není tak snadné, jak by se zdálo, já osobně nejsem vůbec zastáncem nějakého plošného tykání, ale tady je tolik různých lidí, že se pak člověk plete, nepamatuje si, s kým už si „potykal“ a s kým ne, tak je jednodušší dohodnout se hned zkraje.
Co byste popřál StarDance do budoucna?
Spokojené diváky. To je stejně ten základ. Když se to bude líbit lidem, budeme i my šťastní. A když ne, pánbůh potěš.
