V pátek 1. listopadu začalo akustické turné Anny K, které by leckdo označil za vánoční, ale zpěvačka se tomu brání. „Žádné koledy tam zpívat nebudu. Nevím, jestli by se mezi songy jako Nebe nebo Nelítám nízko zrovna vyjímala pecka Nesem vám noviny,“ směje se.
V letní sezoně jste absolvovala téměř padesát koncertů, nyní startuje vaše akustické turné. Povězte, kdy už si dopřejete víc toho plánovaného odpočinku, o kterém spolu mluvíme pokaždé, když děláme rozhovor?
Já o něm nemluvím, to mi vždycky radíte vy. (smích) Víte, ono je to se mnou pořád dokola, takže některé věci, jako třeba to s tím potřebným odpočinkem, se neustále opakují. Celý můj život je to se vším nahoru a dolů, včetně zdraví. Nejsem ale rozhodně jediná, kdo to tak má, a tak to nějak významně neprožívám.
Kde se na té pomyslné křivce nacházíte teď?
Myslím, že teď jsem poměrně nahoře, akorát je pravda, že fyzicky jsem opravdu unavená, protože mám za sebou náročnou sezonu. Spousta lidí si řekne, že když se odehraje koncert, je to přeci zábava, ale přitom je to bez přehánění sportovní výkon. Navíc pro člověka, který se zvedne z gauče a jde na stage, je to něco naprosto šíleného. V podstatě to letos byl můj případ. Asi už jsem ale po všech těch letech zvyklá. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale moje tělo zřejmě ještě pořád dokáže vstát téměř ze stavu hibernace a podat někdy i poměrně strhující fyzický výkon. Tohle všechno, hudba, pohyb, energie, to jsou endorfiny. A endorfiny rovná se radost.
To všechno je skvělé. Co je ale unavující, jsou všechny ty cesty mezi tím, zvláště za stavu našich silnic. Představte si, že za víkend trávíte patnáct hodin v autě, což se nám stává, když třeba hrajeme na třech místech. Je to náročné, ale pořád mi to víc dává, než bere. Až to tak nebude, tak budu muset přestat a skončit. Protože kdyby mě to tak nebavilo, pak by mě to mohlo asi i zabít.
Když je umělci dvacet třicet let, tak má svoje automatické mechanismy, jak bojovat s vyčerpáním a spoustu věcí řešit třeba ani nemusí. Jaké je to pro vás dnes? Musíte si něco odpírat?
Dnes se jednoznačně víc šetřím, pokud jde o zlobení. (smích) To už zkrátka není možné, nemůžu si to dovolit, i když bych strašně ráda. Když dohrajete koncert, je na místě tuna kamarádů, po tom výkonu na pódiu jste strašně nabuzená.
Do toho za vámi všichni chodí a chválí vás, jak to bylo bezvadné…
V tu chvíli je strašně těžké se sebrat, trochu se najíst, protože před koncertem nemůžete, nasednout do auta a odjet, protože víte, že ráno vyrážíte opět do jiného koutu republiky a strávíte zase pět šest hodin na cestě. To se zkrátka už neslučuje s žádnými večírky a mejdany. Neříkám, že můj život byl předtím samý mejdan, to úplně ne. Ale občas se člověk někde zasekl a trochu se zaradoval, protože nejste robot, že jo. Nešlo o žádné kalby, já toho moc nevydržím a nikdy to nebyla moje cesta. Bavila mě opravdu ta čistá radost s kamarády, ale třeba i s cizími lidmi, s fanoušky. Každý muzikant, který miluje svou práci, ví, o čem mluvím. Povídáte a posloucháte a povídáte a najednou jsou čtyři ráno. (smích) Tak to už nedávám.
Jak se změnilo vaše uvažování a přístup k životu od té doby, co vám do cesty opakovaně vstoupila smrtelná nemoc?
Nezabývám se teď už moc tím, co bude a snažím se neohlížet ani dozadu, což mi ještě úplně na sto procent nejde. Už se o to pokouším hodně let. Zlepšuju se. Když jsme se před nějakými jednadvaceti lety seznámili s Tomášem (kytarista a skladatel Tomáš Vartecký, pozn. red.), pořád jsem řešila, co bude a co bylo. Už tehdy se mi snažil vštípit, že člověk má žít teď a tady. Na to jsem byla vždycky možná až moc zodpovědná. Kluci to ale mají trochu jinak. Teď se však o to ze všech svých sil snažím. Žít teď.
Co vás táhlo zpět do minulosti? Nostalgické vzpomínky, nebo spíš staré křivdy?
Bohužel jsem měla většinou tendenci vracet se k ne moc hezkým věcem. Zvláštní je, že by to do mě málokdo řekl. Na lidi takhle nepůsobím. Nedávno se mě jeden pan novinář hned v úvodu rozhovoru zeptal, jak to dělám, že mám vždy tak dobrou náladu. Řekla jsem mu, že to bude tím, že mě asi dost nezná, nebo když mě vidí veřejně jakkoliv vystupovat, tak jsem Anna K a v tu chvíli si nemůžu dovolit pouštět nějakou svou negaci ven. Proč bych to dělala, když mě sleduje tolik lidí, kteří mě mají rádi a já je, takže na ně nebudu házet svoje temnoty. Myslím, že každý má svého dost a moje cesta je lidi bavit a usmívat se na ně a pohladit hudbou a třeba je i donutit k zamyšlení, ale ne v nich budit nějaké blbé pocity.
Takže je velký rozdíl v té osobnosti, kterou ukazujete navenek, a tou, kterou jste v soukromí?
Neřekla bych velký, ale rozdíl v tom je. Musím někde kompenzovat tu věčnou radost a věčný úsměv. Upřímně řečeno, jsem spíš pesimista než optimista. Alespoň já si to o sobě myslím. Asi jsou i horší případy, to je jasné. Je vlastně úžasné, že mi tolik lidí píše, že jsem jejich motivace, slunce a radost. Je to povznášející pocit a to se pak dokážu usmívat a radovat opravdu ze srdce a dlouho.
Anna K■ Narodila se 4. ledna 1965 ve Vrchlabí, vlastním jménem Luciana Krecarová. |
Vaší velkou láskou byl vždy sport, a to konkrétně lyžování. V době StarDance jste si ale zamilovala také tanec. Jak jste na tom se sportováním dnes?
Možná, kdybych znovu neonemocněla, tak bych po StarDance nejspíš zůstala v aktivním pohybu a nejspíš i tanci. Už jsem měla dobře našlápnuto. Byla jsem dokonce domluvená s kamarádem, který trénuje argentinské tango, že k němu začnu chodit. Stihla jsem u něj ale jenom první hodinu a pak se to tou nemilou událostí všechno pokazilo. Navázat na to teď není úplně snadné. Samozřejmě, že nikdy není pozdě, ale ještě se trochu bojím, protože dojezd po dlouhé léčbě byl velký a ještě pořád není všechno, jak by mělo být. Možná ale už je na čase začít se víc hýbat, myslím trochu makat na fyzičce. Jinak pohybu mám celkem dost.
Co třeba sáhnout po tom, co vám jde nejlépe, tedy po lyžích?
Na lyžích jsem to zkoušela minulý rok, a to mě až rozplakalo. Byla jsem moc šťastná, že mi to konečně vyšlo a já se postavila znovu na lyže, ale bohužel fyzicky jsem na to absolutně neměla. Úplně jsem se dojala, jak jsem marná. Ale letos to pokořím!
Co je teď váš aktuální cíl, ke kterému se upínáte?
Teď je to jednoznačně moje akustické turné. Bude to nádhera jako vždycky. Kapela, děti ze sborů, krásná atmosféra v divadlech. Rock’n’roll vsedě. Až vše skončí, přeju si, aby ve mně a všech, co se mnou akustické turné absolvovali, co nejdéle zůstal krásný pocit. Pak budou Vánoce, leden a budu mít narozeniny a volno a volno a volno.
Vy už myslíte i na Vánoce? To jste to vzala hopem.
Vždyť už prvního listopadu vyrážím na vánoční turné. Tedy, někteří tomu tak říkají, ale moje turné není vánoční. Je akustické. Žádné koledy tam zpívat nebudu, jen krásně upravené písně z mého repertoáru za celý hudební život.
A proč vlastně ne?
Nevím, jestli by se mezi Nebem, Nelítám nízko, Večírkem za koncem, Nocí na zemi a třeba písničkou Až mě zachráníš zrovna vyjímala pecka Nesem vám noviny. (smích)
Anna K Akusticky 20191. 11. - Holešov (Zámek) |
26. října 2018 |
