„Koncert nalákal sedmkrát víc lidí, než se předpokládalo, a fronta na pivo byla tak dlouhá, že končila jen pár kroků od jiné hospody,“ líčil Jan Maxián zážitky jednoho z mála veřejných koncertů uskupení Tros Discotequos.
Vydařená akce se odehrála v severočeské Doubici, přesně v místním vyhlášeném klubu Fabrika. Bylo vystoupení něčím výjimečné?
Veřejně v podstatě nevystupujeme, ale ke konci prázdnin jsme si udělali společně výlet do severních Čech, na Malou Skálu. Pozval nás tam velký milovník a mecenáš kultury Richard Balous, který je zároveň majitelem uměleckého prostoru La Fabrika v pražských Holešovicích. Právě na Malé Skále vybudoval kino a taky amfiteátr, který pojmenoval La Skala. Takže jsme si s kapelou řekli, že když už jedeme z Prahy takovou dálku, proč nezahrát i ve Fabrice v Doubici. Tady mají už léta chalupu Prachařovi a právě ve Fabrice jsme zažívali ještě s kapelou Nightwork nejedno velké soustředění spojené s koncerty.
Jak vlastně vznikla formace Tros Discotequos?
Po jednom divadelním představení jsme zůstali v sále, Kuba Prachař si sedl za bicí, já za klávesy, začali jsme hrát a Vojta Dyk zpívat. Lidi na nás pořád volali: „Zahrajte ještě tohle a ještě tuhle!“ a chodili za námi s papírky, kde byly napsaný písničky, a upláceli nás panáky, abychom hráli dál. Když už jsme začali mít neodbytný pocit, že bychom měli jít domů, bylo pět ráno. Hráli jsme šest hodin v kuse! Takže ze svobodné a radostné improvizace vzniklo naše uskupení Tros Discotequos.
Není to tak trochu náhrada za zaniklou kapelu Nightwork?
Není, jelikož tyhle dvě věci běžely zároveň. S Vojtou a Kubou jsem herecko-hudební složkou La Putyky a leckdy, když byla vhodná nálada, hráli jsme v divadle i po představení. Za těch jedenáct let ale nemáme jediný propagační materiál – fotku nebo plakát.
Jan Maxián
|
Takže vlastně ani nezkoušíte?
Na vystoupení v Doubici jsme zkoušeli asi dvacet šest sekund. To byla nejdelší zkouška, jakou jsme kdy měli měli.
Jste ve vaší rodině už třetí generací hudebníků...
Můj táta byl jako kluk dětská herecká hvězda, ale okolo střední školy ho chytilo po vzoru dědy piano a už ho nepustilo. Maminka je úžasná houslistka, fenomenální violistka a ta nejlepší máma! Nicméně se naši tvářili, že není úplně nutné, abych dělal muziku, jelikož je někdy těžké se uživit. Tak jsem jim oznámil, že budu dělat herectví. A oni na to: „No tak to je výborné, to je z deště pod okap!“ Jenže já hudbě stejně neodolal, navíc jsme měli doma několik klavírních křídel.
V jednom bytě?
Byl to krásný prvorepublikový byt s vysokými stropy, kde bydlela celá rodina Maxiánova. V jednu dobu v něm bylo piano mého dědy, pak další nástroj, na který děda vyučoval mistrovské hodiny, a taky tu bylo piano tatínkova švagra. Jedno křídlo jsme měli s bratrem i v našem dětském pokoji.
Kdy jste začal skládat muziku?
Kromě drobných prvotin v dětství asi na herecké konzervatoři. Ke každému ročníkovému představení jsem psal hudbu a na škole jsem napsal a natočil muzikál. V té době jsem už skládal muziku i pro divadla, filmy a taky pro reklamy. A tak je to se mnou pořád, rád herectví i muziku kombinuji. Baví mě obojí.
Jak si u vás stojí dabing?
To je přece taky herectví! Neskonale mě baví, mám možnost se podívat na spousty filmů, které bych možná ani neviděl. K dabingu jsem se dostal už jako dítě přes pěvecký sbor. Manželka sbormistra tehdy hledala kluky do dabingu – a že si všechny chlapce ze sboru vyzkouší. Byli jsme tam dva, takže to nebylo náročné. Na základě toho castingu jsem dostal hned hlavní roli, ten film se jmenoval Jack a kouzelná motorka. Pak přišly další role spolu s vystupováním v divadle a před kamerou a já začal o herectví přemýšlet. Ale na konzervatoř jsem zprvu nechtěl.
A kam jste chtěl?
Přemýšlel jsem o gymplu a říkal si, že se pak přihlásím do nějakého hereckého kroužku. Na konzervatoř jsem chtěl zkoušky vlastně jen tak zkusit, vybral jsem si schválně i dost těžké monology a připravoval se úplně sám. A oni mě vzali! Jenže já si pořád nebyl jistý, až mi zavolal Kryštof Hádek a další kamarádi, kteří už na konzervatoři byli, že se na mě těší, že si to tam pěkně užijeme. Tak jsem se začal těšit taky a taky jsme si to užili – spal jsem tak dvě hodiny denně.
Na škole jsem potkal spoustu skvělých lidí, se kterými se potkávám pořád. To je pro mě nejdůležitější. Neberu zpívání, natáčení, dabování nebo hraní jen jako práci nebo obživu. Dělám to, co mě neskonale baví, je pro mě radost, že můžu svoji profesi sdílet buď s těmi, se kterými pracuji, nebo s lidmi, kteří se přišli pobavit, zasmát, zamyslet, zaposlouchat... To je přece nádherné!
Vzal jste někdy třeba práci, ze které jste byl posléze mrzutý?
Většinou se pokouším vybírat projekty, ze kterých cítím, že prostě stojí za to. Ne proto, abych si urval co nejvíc pro sebe, ale abych do nich mohl co nejvíc vnést.
Kam byste zařadil show Tvoje tvář má známý hlas?
To byl asi jeden z nejúžasnějších televizních projektů, kterého jsem se kdy zúčastnil! Kdy se vám jako herci stane, že si během tří měsíců natáčení zahrajete deset dvanáct rolí? Byla to velká dřina a zároveň obrovská zábava a každý, a věřte mi, že každý, kdo se účastní, tam nechává velký kus sebe.
Z čeho jste teď nadšený?
Velkou radost mi dělá hudební setkávání s Vojtou a Kubou, protože to je naprostá svoboda. V prosinci budeme mít s La Putykou, kde jsem taky jako herec, představení Up End Down, kde bude hrát i symfonický orchestr. Taky připravujeme třetí pokračování dokumentárního cyklu Krajinou domova, kterým provázím a zároveň pro něj skládám symfonickou hudbu.
Pojďme ještě k dabingu. Už devátou sezonu vaším hlasem promlouvá jedna z hlavních postav seriálu Spravedlnost v krvi. Baví vás to ještě?
To je jeden z těch hezkých seriálů, ačkoli někdo může namítnout, že je přehnaně „mirkodušínovskej“, protože poukazuje na morálku, právo a lidskost. Nebylo by ale nádherné, kdyby lidi nebrali úplatky a dělali věci tak, jak se dělat mají, dokázali zakročit proti nespravedlnosti a byli k sobě slušní? Tento seriál mě ještě neomrzel.
Co pro vás v životě znamená slušnost?
Řeknu vám to na příkladu. Chystám se na koncert nebo na představení, vlezu na pódium, pozdravím bedňáky a vždycky s nimi prohodím pár slov. Následně mi někdo řekne: „Co se s nimi bavíš a ztrácíš čas? Oni jsou tady kvůli nám!“ Na to odpovídám: „Vždyť díky nim máme kde a na čem hrát!“ Sami si pódium nepostavíme, jsem za to vděčný. Myslím, že je lepší ze sebe nedělat haura. Vážím si všech lidí okolo. Takhle mě rodiče vychovali. Věřím na nesmrtelnost lidské duše.
