Mezi vámi je poměrně velký věkový rozdíl, byl to někdy v něčem problém?
Jiří: To je pravda, je to víc než dvacet let, vlastně jedna celá generace. Věk ale mezi námi nedrhl nikdy. Samozřejmě, že chlap, kterému je skoro šedesát, má trochu jiný pohled na svět než holka, které je přes třicet, a sedmdesátník má jiné preference než pětačtyřicetiletá. A taky jsme oba z jiné doby a z jiného světa. Když Jana maturovala, byl rok 89 a kromě toho žila kdesi na dědině na Slovensku a naplno začínala žít, až když přišla po revoluci do Prahy.
Jana: Asi nemám co dodat. Je to tak...
Jiří: … a já už měl za sebou pět velkých seriálů – Zkoušky z dospělosti, Sanitku – byl jsem ženatý, měl jsem děti a byl jsem známý režisér. Zkrátka je jasné, že náš pohled na svět je občas rozdílný.
Jak jste se vy dva vůbec seznámili?
Jiří: Po revoluci jsem byl vyhozen z televize a založil si cestovní kancelář, která vozila turisty z celé Evropy do Prahy. Když jsem hledal někoho, kdo by mi přeložil nějaké materiály do angličtiny, objevila se na doporučení jedna velmi dobrá mladá angličtinářka, jakási Jana Nováková. Tak jsme se potkali. Moje současná žena pro mě dělala překlady. Slovo dalo slovo… však to znáte.
Jana: Ale nějaký čas to trvalo, než slovo dalo slovo. Nebyly ještě mobily, takže pokud jste si tenkrát jen řekli „na shledanou“, vůbec nebylo jisté, že se ještě někdy potkáte. A volat na pevnou linku holce, která bydlí v podnájmu bez telefonu, nebo chlapovi s rodinným i pracovním zázemím, to rozhodně nebylo tak snadné. Ale osud tomu chtěl, že jsme si nemuseli ani volat, jednoho dne jsme se po letech potkali v centru Prahy.
Prý jste se poté, co slovo dalo slovo, jedenáct let tajně scházeli…
Jiří: Byl jsem ženatý. A chtěl jsem uvést do života svoje děti z prvního manželství. Taky jsem nikdy nepochopil, že tato holka, která v té době začínala být z televize známá, skoro až slavná a opravdu nikdy nevypadala špatně, nepotkala jiného chlapa, který by třeba nebyl zrovna ženatý a mohl jí věnovat víc času než já.
Zkrátka by s ním měla potenciálně lepší perspektivu než se mnou. Na tom čekání je jedna věc pozitivní, a to že naše děti se narodily později, v době, kdy jsme si všechny podstatné, zejména kariérní věci v životě už vyřešili, už známe jejich cenu a víme, že nejdůležitější jsou právě naše společné děti.
Jana: Asi to neplatí úplně pro každého, protože každý máme jiné možnosti, ale v mém případě to bylo dobře. V době, kdy jsem děti ještě neměla, jsem byla hodně vytížená – a když přišly, tak už nebylo moc o co stát, nebylo kam mířit výš.
Jiří: Rodina rozhodně nestrádala, uživil jsem ji sám a Jana se mohla věnovat naplno dětem. A to bylo milé a sympatické i mně, protože je to na nich vidět.
Jako vytížený režisér někdy potřebujete dětské herce. Došlo i na vaše děti? Když už trénují v hereckém táboře.
Jiří: Vůbec bych se tomu nebránil, myslím, že například role dětí z filmu Léto s gentlemanem by obě mé děti zvládly. Ale byly v tom čase právě na hereckém campu v Miami a tam jsou strašně rády. Jsem přesvědčený, že při volbě mezi cestou za Atlantik a filmem ve Zduchovicích by náš dům v Miramaru na Floridě vyhrál. Ale už jsem si je před kamerou vyzkoušel. Jasmínka je profík už dnes, hraje nyní ve třech divadelních muzikálech v profesionálních divadlech, Daník se cítí lépe za „režijním pultem“.
A nepožádala jste, Jano, manžela taky o roli? Když už neobsazuje svoje děti, mohl by dát roli aspoň vám…
Jiří: To už manžel skoro třicet let nedělá! Kdysi dávno se mě Jana ptala, proč to musí hrát právě tahle, když ona by to zvládla taky. Zeptala se mne asi dvakrát a chtěla, abych jí to vysvětlil. „Proto a proto!“ řekl jsem. Proti své ženě jsem nikdy nic neměl, jen mi přišlo nevhodné, aby účinkovala v něčem, co jsem režíroval, nebo aby hrála v mém televizním filmu.
Od začátku se v televizi konstituovala jako moderátorka. Když jsem ji pak režíroval v zábavních pořadech jakožto moderátorku, bylo to v pořádku. Byla to její parketa. A byla v tom skvělá. Ale míchat do toho hereckou profesi se prostě nehodilo.
Jana: A je to. Takhle mi to vysvětlil. Už jsem se nikdy neptala, měla jsem jasno.
Jana Adamcová pokřtila knihu o zdravém stravování (listopad 2017):
