U vašich kolegyň se většinou ví, s kým zrovna chodí, jak vypadají a co dělají jejich partneři. Čím to, že vy o svých láskách nemluvíte a mimo Karla Vágnera a vašich manželů, baletního tanečníka Vlastimila Harapese a operního zpěváka Štefana Margity, byli vaši partneři neznámí?
Já nechci dávat na odiv soukromí a soukromý život.
Kdyby však byl tenkrát v 70. a 80. letech bulvár...
Já nesnáším slovo kdyby. Ale jistě, měli jsme v tomto směru v osobním životě rozhodně trošku větší svobodu. Věděli jsme, že když se náhodou někdy někdo někde „zapomene“, nebo se někde něco „uděje“, tak to nebude nikdo příští den psát do novin.
Štefan Margita je bezesporu mužem vašeho života. Co vám na něm nejvíc imponuje?
Štefan je báječný člověk s úžasným srdcem. Věřím, že každý z nás má někde na světě druhou půlku sebe a myslím si, že jsem měla to štěstí, že jsem ji potkala.
V polovině 90. let jste zpívání a koncertování na pět let opustila a věnovala se jen manželovi. Nebála jste se návratu, neříkala jste si, že by se to nemuselo povést?
Nepřipouštěla jsem si to. Myslím, že se spíše báli všichni kolem mě (smích). Štefan i Karel Vágner byli ti, kteří mi, když jsem asi rok nezpívala, říkali, že musím natočit alespoň desku. Já však cítila, že musím ještě chvilku počkat.
Ale pak byl ten návrat zase skvělý.
Byl báječný a trvá dodnes.
Celý velký rozhovor s Hanou Zagorovou najdete v týdeníku Téma.
11. února 2014 |
