Byt, svatba, dovolená, děti, auto… Jste plánovač?
Mám ráda, když ty věci jdou nějak po sobě, ale že bych měla život podle plánovače, to určitě ne. Svatbu jsme ale plánovali, a to dlouho. Jsem ráda, že nakonec se vše povedlo podle našich představ. Do poslední chvíle jsme měli strach, že nedorazí má rodina z Vietnamu, která málem nedostala vízum.
Málem jste prý přišla o hlas.
Přesně tak. Moje „Ano“ bylo hlasité! Navíc bylo chladněji, takže jsem pak k večeru lehce chraptila.
Říkala jste mi, že byste ráda do svatby zakomponovala Asii. Nejen tradice, ale i jídlo.
Miluji asijské jídlo, vietnamská kuchyně je prostě pro mě strop. Asijské jídlo na svatebním stole nemohlo chybět. Nicméně pokud bych měla vyzdvihnout Asii všeobecně, líbí se mi ta pokora a to, jak jsou pracovití. To moc obdivuji. I to, jakou mají úctu ke starším lidem a opravdu se o ně starají.
Tato kultura a především jídlo je v posledních letech oblíbené i v Evropě. Díky tomu vznikají i různé festivaly. Chodíte sem také?
Můj tatínek nás nikdy nevedl k vietnamským tradicím. Jsem proto moc ráda, že mám na festivalech příležitost si asijskou kulturu trochu užít. Teď se těším na AsianFest, kde budou k vidění i kroje, divadla a já doufám, že bude i chvilka na to zajít si pro jídlo.
Monika Leová s manželem
Když vás tak poslouchám, není vám teskno po Vietnamu?
Jelikož tu mám vietnamskou komunitu, tak se mi moc nestýská. Ráda vycestuji do Asie, jako je Vietnam, ale jednou jsem tam byla přes dva měsíce a už jsem to tam psychicky nedávala.
Cítíte, že už jste tedy více Evropanka?
Jsem Češka každým coulem. Tam je to opravdu něco jiného, jiná mentalita, jiné zvyklosti. Mně třeba chybělo, že nikde nebyly vidličky a nože. Těšila jsem se po čase domů, do civilizace. Tam jsme žili opravdu skoro jako ve slumu na bambusu. Vždy jsem se bála různých pavouků a podobně, takže tam mě to obrnilo. Jsem už zhýčkaná, mám ráda civilizaci, i když někdy ráda odcestuji i za nedotčenou přírodou.
Co vy a rasismus? Jaké to bylo, když jste byla malá?
Na základní škole jsem to zažila. Bydleli jsme na malém městečku a tam nebyly žádné vietnamské děti. Nadávky jsem si vyslechla i později. Přiznám se, že někdy bohužel i teď. Lidé umí být zlí. Já jsem to ale v sobě už přijala. Prostě se to stává a stávat bude. Proto to už neřeším. Doba je naštěstí čím dál lepší a další generace už je jiná.
Myslíte, že lidé jsou k sobě vlídnější?
Nejsem idealista. Doufám v to, ale na druhou stranu, pokud má někdo potřebu být šťouravý, vždycky si něco najde. Jednou jsou děti tlusté, mají brýle, nebo mají rovnátka, nebo jsou šikmooký. Je to v lidech. Většinou proto, že sami mají nějaký problém. Mě to v mládí mrzelo, ale je to o tom, jak se s tím člověk sám vypořádá. Mě to posílilo a možná dostalo tam, kde jsem teď. Kdybych se schovala do klubíčka, byl by ze mě přecitlivělý člověk, který za sebe nebojuje.
A jak to vnímala maminka, která je Češka?
Nemusela jsem díky ní chodit k psychologovi a stěžovat si, že se do mě někdo naváží. Můj splín se mnou vždy probírala. Naopak mi pak pokaždé řekla, že je super, že jsem jiná a originální. Vlastně na tom něco bylo, protože já to díky tomu přehodnotila a udělala jsem z toho svoji přednost.
24. dubna 2018 |
