Jak tedy žijete ve skutečnosti?
Zdaleka ne tak akčně a už vůbec nemám tolik malérů, které jsou mi připisovány. Můj normální život tak zajímavý není. Sice pořád chodím pravidelně cvičit, a to dělám už léta, ale tramvaj už bych nedoběhl, protože mě bolí koleno. A tak jsem se zpomalil a beru to sportovně, ostatně nic jiného mu nezbývá.
Ví se toho o vás hodně, ale určitě mnohem víc se toho neví. Jakého máte třeba kromě cvičení koníčka, sbíráte něco?
Sbírám náramky, ale takové speciální pro muže, mám jich asi sedmdesát, což je celkem malá sbírka, protože jich existují tisíce druhů. Mám mezi nimi i náramky diagnostické, které jsou vyrobené ze speciálního kovu, podle něhož se dá určit, v jaké je člověk kondici. Mám také sbírku hodinek, ale o tu se mi postaral hlavně můj kamarád, který je v Thajsku vyrábí.
Při besedách a v různých televizních pořadech jsou po vás žádány historky o vašich hereckých kolezích, hlavně proto, že je umíte skvěle imitovat. Baví vás to ještě?
Nikdy se nic neopakuje podle stejného scénáře, a i když je to stará historka, člověk ji vypráví v různém rozpoložení a také diváci nejsou pokaždé stejní. Nicméně občas se musí něco obměnit a vynikající byl v tomto směru Vladimír Menšík. Ten vyprávěl nejen pro diváky, ale také pro své kolegy na jevišti. Právě kvůli nim často udělal změnu. Pamatuji si na jeho slavnou historku o tlusté tetičce, která se nemohla ani pohybovat, a tak ji strejda vždy posadil se srpem na trávník, ona vysekala kolem sebe trávu, strýc ji pak posunul o kus dál. „A tak vznikl žací stroj,“ končíval tuto historku Vladimír Menšík. Ale jednou nás překvapil, když příběh změnil: „Tetička byla tak tlustá, že když s ní chtěl strejda něco mít, musel si na ní udělat turistické značky.“
Máte vy sám nějakou historku, kterou jste třeba už dlouho nikomu nevyprávěl?
Je jich spousta, už jsem toho hodně prožil a spoustu lidí potkal. Jedna z nich je o Zdeňkovi Nejedlém, ministru školství v poválečných a padesátých letech. Tu měl velmi rád spisovatel Arnošt Lustig, s nímž jsme jezdívali na besedy. Při oslavě svých pětaosmdesátin měl Zdeněk Nejedlý proslov: „Vážení soudruzi a soudružky, dovolte, abych při příležitosti svých narozenin nejdříve ze všeho připil sám sobě na zdraví - Zdeňku, buď zdráv! A zároveň bych vám rád řekl, že přesně za rok budu slavit své šestaosmdesáté narozeniny, tak mi dovolte, abych si při té příležitosti také připil na zdraví - Zdeňku, buď zdráv! Jenom mě mrzí, když se tak na vás koukám, že mnozí z vás už u toho nebudete.
Nosíte pořád v hlavě texty svých rolí?
Samozřejmě ne všechny, ale některé ano, například jeden v němčině. Kdysi jsme s Miloslavem Šimkem měli v repertoáru rozhovor s mistrem světa v plivání žvýkací gumy na dálku, toho jsem představoval já. Scénka měla úspěch a přišel za námi jeden pracovník ze Supraphonu, že by bylo fajn, kdybychom ji předvedli ve východoněmeckém televizním estrádním pořadu Ein Kessel Buntes. Samozřejmě v němčině. Slávek Šimek prohlásil, že se to zpaměti učit nebude, že text přečte, ale já se to naučit chtěl. Za čtyři tisíce jsem si najal učitele němčiny a během dvou měsíců jsem s ním text nacvičil a vypiloval. Jenomže přišla sametová revoluce a zmizel jak tento estrádní pořad, tak i Německá demokratická republika. Nikam jsme nejeli, čtyři tisíce byly v háji, ale ten text umím dodnes.
