Co po vás vaše děti podědily?
Myslím si, že obě mají velký smysl pro humor. Syn ho má velice úsporný, ale když mi na něco odpoví, dlouho si to pamatuju. Jeho odpovědi mě vždycky dokážou vyvést z míry. Dám vám příklad: Byly jsme s dcerou ve Španělsku u naší kamarádky Yvetty Hlaváčové, která přeplavala kanál La Manche. Jejímu Tomíkovi je pět let, našemu Hugovi šest, takže jsme se těšily, že si děti budou spolu hrát a my si popovídáme. Bylo to báječné. Pak si říkám: „Užívám si tady s dcerou, tak aby Petr nestrádal, něco mu koupím.“ A koupila jsem mu dvě košile. Když jsem mu je dala, tak je obhlídl a odnesl. Druhý den se ptám: „Tak co, Péťo, zkusil sis ty košile?“ „Jo.“ „No a jak?“ A on odpověděl: „No jak... Prostě jsem si je oblík a zase svlík.“ Můj syn prostě odpovídá přesně na to, na co se ho zeptáte.
S dcerou Natálií jste založily spolu módní značku. Jak vás to napadlo?
To má strašně dlouhou historii. Přemýšlela jsem o něčem takovém už před více než dvaceti lety. Vždycky jsem zápasila s váhou, ale chtěla jsem se hezky oblékat. Jsem parádnice, miluju hadry a doplňky a všechno, co k módě patří. A moje dcera taky – jen s tím rozdílem, že je tím nejútlejším stvořením na světě.
Hodně se o vás psalo, když vám v osmnácti na nějaký čas zmizela z očí.
Ale nezmizela! Měla nákladní obytné auto, se kterým se svým přítelem objížděla Evropu. Takže byli třeba tři měsíce ve Francii, Itálii... Občas jsem za ní jela. Zajímavé je, že i ten náklaďák si zařídila krásně, až jsem se smála – třeba když jsem za ní byla v Itálii, koukám, že tam má Versaceho potahy! Ve světě je běžné, že mladí lidé po škole cestují, aby nasáli nějaké zkušenosti, než vpadnou do života. Natálie se už tehdy hodně stýkala právě s lidmi kolem designu a módy. Ve dvaadvaceti pak měla butik a pár let ho provozovala.
Po letech se k módě vrátila. Proč jste značku HalinaNatalie vlastně vytvořily?
Vždycky mě hrozně rozčilovaly názvy typu nadměrné velikosti, říkala jsem si: „Jak může někdo něco tak neempaticky nabízet? To si nikdo nekoupí! To je jak za trest – ženy se trápí tím, že mají nějaké to kilo navíc, a ještě jim navrhneme něco hnusnýho!“ Byla jsem přesvědčena, že takové oblečení navrhují muži. Prostě návrháři, kteří sice mají vkus, ale nerozumí ženským křivkám. Neví, co udělá látka, když má někdo velká prsa... Já to vím velmi přesně. Návrháři si myslí, že žena, která překypuje, je ve všech směrech velká – a všechno zvětšují, ale zapomínají na to, že maso je měkké, že se poddá. Dřív se šilo tak, že kde bylo třeba, tak byly záševky – všimla jste si, že úplně zmizely?!
Vyrábíte šaty jak pro ženy vaší velikosti, tak ve velikosti dcery, která je hubená.
Všichni z mé rodiny jsou štíhlí, i psi, až na mne. Když jsme s Natálkou cestovaly, tak jsme spolu i nakupovaly. Zarazilo mě, jak je možné, že i když jsou Pařížanky štíhlé, obléknu se tam bez problémů i já?! Pak mi došlo, že francouzské šaty vlají, jsou z bezvadné látky, mají švy, záševky, tvarují postavu. Francouzská móda je pohodlná a přitom sexy, elegantní. Útlá Pařížanka se zahalí do hábitu, vypadá úchvatně a přitom je jí dobře. Hlavním impulzem pro založení naší značky ale bylo to, že jsme si právě v Paříži koupily úplně stejné šaty, Natálka ve velikosti XS a já XL. Došlo nám, že to je vlastně přesně ono, co bychom chtěly nabízet. Víte, jak se říká, že kdo nikdy nebyl podveden svým mužem, kdo nikdy neovdověl nebo kdo neví, co to je, když mu někdo zemře na dlouhodobou nemoc, prostě nepochopí? Tak já vím, že nikdo štíhlý nechápe, co žena kyprých tvarů má mít na sobě. A v tom je problém s módou, která se ve velikostech nad dvaačtyřicítku nabízí.
