Žijete spolu už dlouho, znamená to, že se ve všem shodnete?
Jája: Oba jsme hodně tolerantní, takže není moc věcí, ve kterých bychom se neshodli.
Josef: Ale něco se najde. Jája třeba miluje zimu a já teplo. A teď vezměte dva lidi, kteří spolu sdílejí jednu místnost a jeden z nich má rád teplo, ba dá se říci, až horko, a druhý není spokojený, pokud není po kolena ve sněhu!
Jája: Pepa říkává, že jsem se narodila jako Eskymák.
Josef: Možná mi ji při svatbě vyměnili! Do té doby snášela normální teploty a pak, když zjistila, že je to její poslední možnost, jak dát najevo, jaká skutečně je – proměnila se mi v Eskymačku.
Jája: A jak to dopadlo? Pepíček se v našem ledové bazénku na chalupě koupe každé ráno, v zimě, v létě.
Josef: Já, milovník tepla, se koupu v šestistupňové vodě!
Tak to bude láska...
Josef: ... nebo strach z toho, aby náš vztah nekrachnul? (smích)
Jaká byla vaše svatba?
Jája: Poznali jsme se v roce 1983, osm let jsme spolu žili a mysleli si, že už to nějak doklepeme. Ale pak jsme si řekli, že bychom měli dát věci do pořádku, a tak jsme se vzali. Na svatbě jsme měli dva generály, to se hned tak každému nepoštěstí. Generála RAF Karla Mrázka a generála Václava Dvořáka, bývalého náčelníka generálního štábu.
Josef: Já si s oběma pány zaválčil. Miluju literaturu faktu, a tak jsem využil toho, že je tam mám. S generálem Dvořákem jsme probírali druhou světovou válku, hlavně Kurský oblouk, největší tankovou bitvu v dějinách. Od generála Mrázka jsem se zase dozvěděl o osudech našich pilotů RAF v Anglii. Bylo to nádherné, málem jsme tu svatbu prošvihli.
Jája: Já si pamatuji jednu trapnou chvilku před obřadem – když jsme stanuli před paní oddávající, zjistili jsme, že ani jeden nemáme u sebe občanku. To bylo docela pikantní, ale prošlo nám to.
Zdáte se být ideálním párem, žárlíte na sebe někdy?
Jája: Žárlila jsem kdysi, ale pak jsme si to vyříkali. Fanynky mi nevadí, chápu je.
Josef: No, ono od fanynky v letech, které hvízdá hůl nad hlavou, takové nebezpečí nehrozí.
Jája: Po představení stojí v řadě a všechny: „Pane Dvořáku, podepište se mi!“ Koukají na něj jak na svatý obrázek. Už jsem zažila i fanynku, která přišla za Pepíčkem do šatny, celá se klepala, nemohla ani mluvit a chtěla ho vidět naživo a sáhnout si na něj. Na to člověk nemůže žárlit, to je krásné, ne? Samozřejmě kdyby se po něm nějaká moc sápala, tak bych zakročila!
