Jedním z prvních seriálů, kde jste se objevil, byla Záhada hlavolamu. Patřily Rychlé šípy k vašemu dospívání?
Na Rychlých šípech jsem pochopitelně vyrostl, jako asi každý kluk mojí generace. Role Vonta ve zmíněném seriálu pro mě pak byla velká pocta. Navíc se mi podařilo seznámit se s jejich autorem Jaroslavem Foglarem alias Jestřábem, jak se mu tehdy říkalo. Moc ho potěšilo, když se dozvěděl, že jsme na jeho počest jako kluci založili klub Indiáni od Stříbrného jezera, který měl klubovnu v paláci Lucerna. Pan Foglar byl pro mě největším pedagogem mládeže všech dob. Někdo takový tu dnes chybí. Ale doba je jiná.
Ve výčtu vaší televizní tvorby lze najít i Nedělní chvilku poezie. Máte rád básně?
Coby člen Armádního uměleckého souboru jsem kdysi jako voják dokonce vyhrál recitátorské Neumannovy Poděbrady. Porota mě ocenila za “drsnou lyričnost” a bezprostřednost humoru, cenu mi tehdy předával Václav Voska. Recitoval jsem i později, Robinsona Jefferse či Jiřího Koláře. Bývalo toho hodně. Poezie patřila k mému životu stejně jako malování, oboje už je ale spíš minulost.
Co vám říká postava Václava Karase?
Tajemství proutěného košíku! Velice hezká práce, krásný seriál, i když diváci moji postavu moc rádi neměli. Karas střídal ženy, a to mu zejména divačky nemohly odpustit.
Co říkáte na současnou seriálovou tvorbu?
Máme u nás spoustu talentovaných herců a hereček, tak je to ostatně u každé herecké generace. Mám ale pocit, že zrovna tahle nastupující generace své talenty drobí v povrchních projektech, kde není čas ani prostor jít do větší hloubky. Herci často nevědí, jak se jejich postava bude vyvíjet, protože se role tvoří za pochodu a tak trochu horkou jehlou. Nostalgicky vzpomínám na pana Dietla, který všechno ještě před zahájením natáčení konzultoval s režisérem i samotnými herci. Nejsem ale asi objektivní soudce téhle tvorby, nemám rád příběhy, kde jsou vztahové propletence, a těm se dnes už téměř nedá vyhnout, ať už se jedná o filmy, knihy nebo právě o seriály. Navíc nám to kazí jakousi pospolitost, lidé pospíchají k televizi místo toho, aby spolu trávili víc společného času.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: |
Odmítl jste někdy seriálovou nabídku?
Asi před třemi lety se měl točit mnohadílný seriál s detektivní tématikou, dostal jsem nabídku na hlavní roli detektiva v důchodu, který si přivydělává coby poradce v různých zápletkách. Nabídka mě potěšila, dlouhodobá práce se v naší branži vždycky hodí. Když jsem si ale přečetl scénář, bylo po radosti. Člověk je ochotný jít často do čehokoliv, složenky se neptají, ale určité hranice překročit prostě nelze, a to byl přesně tenhle případ.
U počátku vaší herecké kariéry prý byla platonická láska k herečce Mileně Dvorské. Řekl jste jí to někdy?
Přesně tak to bylo. Platonicky jsem se do ní zamiloval, když jsem ji viděl coby princeznu Marušku ve filmu Byl jednou jeden král. Zjistil jsem si, že studuje divadelní fakultu, kam jsem se vypravil ji hledat. Motal jsem se po budově a když jsem vzbudil podezření, začal jsem předstírat zájem o studium. Odnesl jsem si přihlášku a skutečně jsem ji vyplnil a odevzdal. Chtěl jsem být hercem, abych se k Mileně Dvorské dostal co nejblíž. Kupodivu jsem později zkoušky skutečně složil a na fakultu mne přijali. Když jsem pak později Milenu potkal na chodbě a snažil se ji oslovit, vůbec mi nevěnovala pozornost. Později jsme se téhle příhodě už coby kolegové hodně nasmáli.
Váš hlas je spjatý s rolemi Jean-Paula Belmonda, kterého jste často daboval. Ovlivnil dabing váš vztah k Francii?
Můj dědeček byl napůl Francouz, takže k Francii tíhnu nejen skrze Belmonda, ale i geneticky. Moje kořeny jsou z Hané. Tam na francouzskou krev, která v tomhle kraji tekla během minulých válek proudem, narazíte ve více rodinách. Jméno Krampol je zkomolenina, původně znělo něco jako Grandpaul, přesně to nevíme. Přišel na to můj příbuzný, když pátral za války v matrikách, zda nemáme židovský původ. Co se týká Belmonda, setkat se s ním bylo vždycky moje velké přání, ale nikdy se ho nepodařilo zrealizovat. Zatím ale oba žijeme, tak třeba k našemu setkání přeci jen jednou dojde.
Příští rok v létě vám bude osmdesát let. Jaký máte recept na svou vitalitu?
Ale kdepak vitalitu. Spíš se bojím, aby ze mě nebyl vetchý stařeček. Proto chodím třikrát týdně do posilovny, i když se mi kolikrát vůbec nechce. Jeden můj pořad se jmenuje Stáří je stav mysli a tomu opravdu věřím. Můj strýc byl za minulých režimů na nucených pracích i ve všemožných kriminálech a nakonec se v plné síle dožil 97 let. Do konce svých dnů četl bez brýlí a myslelo mu to líp než svěžímu padesátníkovi. Takhle by se mi to taky líbilo!
