Co se vám vybaví, když se řekne seriál Sanitka?
Že to byl jeden z těch seriálů, kterými tehdy žila celá republika. Lidé, mající v tehdejší době dva televizní programy, je prostě sledovali a takovýmito počiny doslova žili. Pro mě osobně bylo velkou výhodou, že jsem v mládí devět let šmidlal na housle, takže mi tyto scény větší potíže nedělaly. Na houslích je ta potíž, že se je nenaučíte držet za týden a tak každý, kdo na ně někdy hrál, okamžitě pozná, jestli předstíráte nebo s nimi máte osobní zkušenost.
Na kterou příhodu z natáčení nikdy nezapomenete, a kterou byste naopak nejraději zapomněl?
Nikdy nezapomenu na zjitřeného Jardu Hanzlíka, když jsem se trefoval v klusu se spřežením do brány jen o málo širší, než byla bryčka. Tvářil se sice jakoby nic, ale v hlase mu zněla obava, když říkal: „Tome, a vážně se trefíš?“ A na co bych nejraději zapomněl? Takovou situaci si opravdu nevybavuji.
Jak změnila velká role ve slavném seriálu váš osobní život? Co jste tehdy prožíval?
To víte, člověk se dostal na výsluní popularity a přestal být v davu anonymní. To skýtá zdánlivé výhody, ale v delším časovém horizontu se to stává i složitým. Každý opilec je automaticky váš kamarád a jen špatně se uniká takovýmto individuím. Ale v tom úplně nejosobnějším životě mě to, doufám, nepoznamenalo.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: |
Původní seriál se asi nedá moc srovnávat s jeho druhou sérií, která vznikla téměř o třicet let později, a vy jste v ní hrál také. Jaké to pro vás bylo, vstoupit do stejné postavy o tolik let starší? Co všechno se u vás za tu dobu změnilo?
O pokračování Sanitky se začalo mluvit krátce po revoluci. Mluvilo se a mluvilo, až jsem naprosto přestal věřit, že k tomu jednou dojde. Když se tak opravdu stalo, nevěřil jsem tomu raději dál, dokud jsem poprvé neklapl. Zkušenosti mě naučily se moc netěšit, zklamání v této profesi jsou poměrně častá. Pak se to stalo a my se po třiceti letech potkali v Janderovic rodině. Setkání to bylo nostalgické a příjemné, doufám, že pro všechny zúčastněné. Za tu dobu jsme všichni zestárli o více než generaci, každý už měl za sebou odžitý kus života a já osobně jsem byl zvědavý, jak se naše vlastní osudy promítnou do našich postav.
Čím jste chtěl být jako malý kluk? Vaše sestra Lucie Juřičková je také herečka, hráli jste si spolu v dětství na herce nebo divadlo?
Jako každý nebo téměř každý kluk jsem chtěl být popelářem. O tom sní spousta chlapečků, ale zdaleka ne každému se to splní. Že se ocitnu právě na této dráze mě začalo napadat někdy kolem puberty. Sestru jsem pravidelně trápil, jak se ostatně na o pět let staršího bratra sluší. Vypěstoval jsem v ní některé obsese, kterých se nezbavila dodnes. Vlastně jsem tak nepřímo modeloval její dnešní osobnost. Starší bratr má vůči sestře své povinnosti a že je ochoten jim dostát, je nad slunce jasné. Takže o nějakém hraní na divadlo v domácím prostředí nemohla být ani řeči. Já navíc hrál od svých sedmi let divadlo pro školy v dětské herecké skupině Jany Klatovské za pomoci profesionálů z plzeňského Divadla J.K.Tyla. Hráli jsme pro školy a objížděli celý západočeský kraj. Nádhera. Boží ulejvání ze školy.
Váš hlas je dnes známý hlavně z dabingu, dokonce jste za dabování dostal cenu Františka Filipovského. Jak se dá srovnat propůjčení své osobnosti filmové postavě s propůjčením hlasu jinému herci? Co vás na dabování baví nejvíc?
Dabér, pokud dabuje dobrého herce, by se měl co nejvíce přiblížit svému zahraničnímu kolegovi. Neznamená to ovšem, že přijímá intonace a větnou skladbu jeho jazyka. Tady musí co nejvíce ctít zvyky mateřštiny. Pokud ovšem pracujete na nějaké té „venezuelské telenovele“, ale to ode mě berte jako terminus technikus, ne jako pomluvu právě těchto telenovel, je povinen ctít mateřský jazyk a navíc se mu často povede, že to herecký cizokrajný dřevo alespoň občas přiblíží tvoru zvanému Homo sapiens.
Sledujete současnou seriálovou tvorbu, ať už českou nebo zahraniční ? Máte případně nějaké favority?
Za prvé ne, za druhé pouze za peníze, když to dabuji, za třetí ne. Mám toho dost v práci.
Co dalšího z filmového světa máte rád, čemu kromě dabingu se momentálně ještě věnujete?
Baví mě divadelní režie. To je asi to, co bych opravdu rád dělal. Ale to víte, nejsem na to študovanej, tak je docela složité někomu říkat, že to snad trochu umíte. V Plzni hrají Hello, Dolly!, kterou jsem tam spáchal téměř před dvěma lety, ale zatím jsem žádnou další nabídku odnikud nedostal. Smontoval jsem několik pohádek pro kamarády a jejich spolky, ale vše, kromě té Plzně, zvláštním způsobem vyšumí do vytracena. Říkám si, že bych už aspoň jednou mohl mít trochu kliku. Ale asi na to nejsem ta správná povaha.
Jak trávíte volný čas? Spojuje vás v něm něco s vašimi třemi dospívajícími dcerami?
S mými dcerami mě samozřejmě spojuje společná DNA. Pak společné zájmy, společné starosti a samozřejmě společné radosti. Zatímco moji vrstevníci si stěžují, že s nimi jejich děti odmítají jezdit na dovolené, my máme naprosto opačné starosti. Mít dost velké auto, aby se tam všichni pořád vešli. Už je to na hraně. Papíry na autobus si ale dělat nebudu.
Dokonce jste už i dědečkem, jak se vám líbí tahle role?
Výborný. Pohoupáte, odevzdáte. Nulová zodpovědnost.
Je o vás známo že rád cestujete. Nedávno jste cestoval po Sibiři, jak na ni vzpomínáte?
No právě. To je něco neuvěřitelného. Kdekdo vám bude vyprávět, že Rusko je velké. Ale všechno to jsou jen velké tlachy, dokud to neuvidíte. Ono je fakt tak strašně velké, že na to mysl středoevropana nemá kapacitu. Cestoval jsem kolem pohoří Kuzněcký Alatau. Jen pro představu: výška jako Krkonoše, rozloha jako Česká republika. Při té příležitosti jsme projeli Kuzbas, to jsme se ve škole učili, že je jedna z největších pánví černého uhlí: Donbas, Kuzbas, Karaganda uměl každý v sedmdesátých letech, jako když bičem mrská. Nezapomenutelné a nepřenositelné zážitky. Jezdili jsme autem VAZ 66, spali pod stanem, pořád nebo téměř pořád pršelo, ale bylo to nepopsatelný. Báječní lidé, krásná příroda, skvělý doprovod.
Máte nějakou nezapomenutelnou příhodu z cest?
Ano, mám. Kdesi v jižním Turecku jsem čerpal naftu u benzinové pumpy. Povídali jsme si s pumpařem, on turecky, já česky. Ptal se, kam jedeme, já říkal, že na Pamukale. Dal celé posádce auta čaj, dětem drobné dárky, já zaplatil a rozloučili jsme se. Ujeli jsme asi dvacet kilometrů, bylo to zrovna do táhlého kopce, který neměl konce, a za mnou Tofaš. To je takové to auto, co dělají už sto let v licenci tuším nějakého Mirafiori. Blikal, troubil, sotva za mnou funěl. Díval jsem se do zrcátek, a zjišťoval, co je na mém autě špatně. Příčinu jsem nenacházel. Když jsem vyjel na vrchol stoupání, zastavil jsem, abych zjistil, co ten magor za mnou chce. Byl to onen pumpař. Já tam totiž nechal platební kartu. A on mě celou tu dobu pronásledoval, aby mi ji vrátil. Stalo se vám něco podobného v našich zeměpisných šířkách? Dejte vědět.
Na co se těšíte a za co jste rád, že už máte za sebou?
Odpovím v opačném pořadí. Jsem rád, že za mého života padl bolševik. I když tady je nutno se mít řádně na pozoru. On se ten syčák plíživě vrací. A kdo s ním nemá osobní zkušenost, může se nechat lacino oklamat medovými sliby. A to je velký problém. A na co se těším? Že moje vnoučata budou mít také vnoučata, a že zdravý rozum pomalu vytěsní tupce, kteří nás teď na většině světa ovládají.
